DEN PRVNÍ
   Už mi tak leze krkem, jak mě rodiče v jednom kuse nutí, abych se “kamarádil” s ostatními odpornými zakrslými usmrkanci, že jsem se rozhodl kamaráda si prostě vymyslet. “Pindíla.” Tak se jmenuje - Pindíla. Ještě jsem se nerozhod, jestli bude Pindíla kluk nebo holka.

DEN ČTVRTÝ
   Sobota. Rozhodl jsem se, že dneska je den D a že představím Pindílu nedočkavému světu. Nebo aspoň Jí. Jeho (nebo její?) vystoupení jsem si připravil velice pečlivě. Ona zrovna konala další dojemný pokus se speciál trenkami, tak jsem si počkal na tu pravou chvíli a udělal jsem čí v kuchyni na podlahu.

Stručná odbočka o nejvhodnějších místech na čurání    
   V podstatě záleží jen na vás, ale měli byste uvážit, jakého účinku chcete dosáhnout. Když se vyčuráte na lesklou plochu, jako třeba na podlahu v kuchyni, všimnou si toho obvykle okamžitě, rozhodně dřív než třeba na koberci - i když to zas trochu záleží na tom, jakou má ten koberec barvu.
   Nevýhody čurání na lesklou plochu:
A) Vaše čurání si můžou splést s nějakou jinou vylitou tekutinou  
B) Velice snadno se to utře.
   Nevýhody čurání na koberec:
A) Nedělá to takový ten pěkný šplíchavý zvuk
B) Zpočátku si nikdo třeba ani nevšimne, že jste tam načurali.

Veliká výhoda koberce ovšem je, že za čas si všimnou. A jak!
DOPORUČENÍ: Zkuste po dobu jednoho týdne čurat denně na totéž místo.
   Cílovou oblast volte velice pečlivě. Neměla by být příliš nápadná, protože v tom případě si toho někdo okamžitě všimne a honem to uklidí. Vyberte si místo, kam není vidět - ideální je třeba za pohovkou. A můžete-li se dokonce vyčurat blízko tělesa ústředního topení, tím líp. Teplo, které těleso vyzařuje, znamenitě vystupňuje vyzrálost výsledného aromatu.
   Když uplyne asi tak týden, měly by vás odměnit výrazy zhnusení, jakož i nakrčený nos každého hosta, který do baráku náhodou vkročí. A budete-li mít kliku, vaši rodiče si zápachu vůbec nevšimnou, protože tam tráví víc času a ten smrad se do nich tak říkajíc vsakoval postupně.
   A pochopitelně je dobře mít na paměti, že čeho dosáhnete, když uděláte čí, můžete dosáhnout i za pomoci e-e. Potíž však je, že toho si rodiče většinou povšimnou rychleji - zvlášť když se budete snažit vybudovat si toho na koberci větší hromadu.

   Takže kde jsem to byl? Aha, už vím - Pindíla.
   No, takže jsem si stáhl speciál trenky, a když ke mně byla obrácená zády, vyčural jsem se na podlahu. Ohlédla se, uviděla loužičku a povídá: “Ach jo. Tak kdo to zas udělal, co?”  
   “Pindíla,” já na to hrdě.  
   “To tedy ano,” přikývla ona, “ošklivý špindíra.”
   Já to prostě nevydržím! Je na světě ještě někde dítě, které trpí takovým nepochopením?

DEN ŠESTÝ
   Už zase začíná ten vánoční cirkus. Dětská televize tím přímo přetéká. Kdejaký debilní hlasatel vystupuje kostýmovaný jako Santa Claus, ten Mikuláš, co u nás naděluje dárky o Vánocích, a dokonce i tu roli od toaletního papíru, co vystupuje jako myš (a tomu já mám prosím ještě pořád věřit!) vyzdobili větvičkou cesmíny.  
   Reklamy jsou naprosto odporné. Hoví jen té nejnižší chtivosti. Jako že je pod důstojnost normálního dítěte chtít vánoční dárek, který by stál míň než devětačtyřicet liber a devětadevadesát pencí.  
   Hm... Možná že bych měl ke své rostoucí slovní zásobě přidat ještě “sega” a “nintendo”.

DEN OSMÝ
   Dneska večer, když přišla Ona z práce, vytáhla kus papíru a pastelky, a ať prý něco nakreslím. To se mi náhodou docela zamlouvá a dokážu si vesele čmárat i dost dlouho. Ovšem pozor, jakmile od Ní uslyším slovo “výchovné”, okamžitě přestanu.
   No, takže když mě to přestalo bavit, ty moje klikyháky opatrně vzala, jako by to byly svitky od Mrtvého moře, a pronesla: “Ták, to jsi ale napsal krásný dopis Ježíškovi, viď?”  
   Cože?  
   Načež hodila papír do ohně a řekla: “No, takže teď uvidíme, jestli ti nějaký ten krásný dáreček přinese, že?”  
   Tak si říkám, jak dlouho ještě bude trvat, než Ji zavřou do blázince.  

DEN JEDENÁCTÝ
   Jelikož to vypadá, že z mého vánočního přání je celorodinná záležitost, dospěl jsem ke konečnému rozhodnutí. V bedně teď v jednom kuse vysílají reklamu na takový jako ovládací panel na počítačové hry. Jmenuje se to Super Mega CD Blaster a je to přímo za babku, pouhých dvě stě čtyřicet liber devětadevadesát peníků, to není ani celý měsíční plat. Tak přesně to si přeju.

DEN DVANÁCTÝ
   Dneska jsem si celý den říkal Super Mega CD Blaster, abych to měl nacvičené a mohl to okamžitě vybafnout, až se mě někdo zeptá, co si přeju k Vánocům.

DEN OSMNÁCTÝ
   Sobota. “Dneska pro tebe mám velikánské překvapení,” ohlásila, když mě ráno oblékla.  
   Přivítal jsem to s obvyklou skepsí, která se ještě vystupňovala, když se zjistilo, že nás nečeká nic jiného než pro změnu zase nákup. Rozumíte, když vlastně málem ode dne, co jsem se narodil. neděláme v sobotu nic jiného, tak se mi jistě nebude nikdo divit, když to v té lize překvapení zrovna na první místo neřadím.  
   Sotva jsme dorazili na pěší zónu, chtěl jsem ihned nasadit batolecí techniku, lézt do cesty chodcům, porazit pár těch důchodců atp., ale Ona měla jiné představy. “Ne,” pravila a nafest mě upoutala do golfáčku. “Musíme sebou hodit, abychom tam byli, než se udělá fronta.” A šup se mnou do takového velikánského obchodu.  
   Vyvezla mě nahoru výtahem a ocitli jsem se v oddělení hraček. Docela bych se býval tak trochu poflakoval u vystavených hraček, ale to jsem taky nesměl. Místo toho jsme odfrčeli k takovému jako tunýlku z vlnité lepenky napatlané stříbřenkou. U pokladny tam stála menší fronta odhodlaně vyhlížejících rodičů a zmateně vyhlížejících prcků. Ona mě (ještě stále připoutaného na golfáčku) postavila na konec řady za ostatní.  
   Už mě to k smrti nudilo a začal jsem fňukat. “Nedělej povyk,” vrkala. “Uvidíš, jaké to bude klásné překvapení.”  
   Konečně jsme se dostali do čela fronty a Ona vyplázla podle mě - vzhledem k tomu, že za to nedostala vůbec nic příšernou fůru peněz. Pak mě odvázala, abych mohl vylézt z kočárku, a odvedla mě ke vstupu do stříbřenkového tunelu. Byl zalit září elektrických svíček.  
   “Tak kohopak myslíš, že tam na druhém konci uvidíš” , dotázala se mazlivě.  
   No řekněte, jak jsem to měl asi tak vědět, ne?  
   “Tak šup, běž a uvidíš,” pobídla mě, a navíc mě zezadu popostrčila rukou.  
   Jsem povahy celkem ochotné, a tak jsem se vydal na cestu tunelem. A Ona pár kroků za mnou.  
   Zahnul jsem za roh a najednou jsem stanul před příšerným výjevem. Z velikánského trůnu se tam na mě cenil odporný dědek s bílým bíbrem a pletí notorického ochlasty. “Nazdárek,” zaskřehotal. “Tak co, sedneš si mi na klín?”  
   Udělal jsem totéž, co by udělalo každé slušné batole. Zařval jsem, udělal čelem vzad a mazal jsem zpátky tunelem.  
   Chvatem, za jaký by se nemusel stydět ani obránce národního ragbyového mužstva, mě zastavila Ona. Ruce mi sevřela do zámku jak z ocele a procedila mezi zuby: “Tak jdeme, chceš se přece jít podívat na Mikuláše, nebo ne?”  
   Tedy občas fakt propadám zoufalství. Řevem, pohyby těla, prostě vším jsem nad světlo jasněji dával najevo, že jestli na tomhle božím světě něco nechci, tak je to jít se podívat na Mikuláše. Ale kdepak Ona. Tu to neodradilo. S rukama za zády jsem byl přinucen odpochodovat zpátky do jeskyně k tomu odpornému dědkovi, ještě pořád se tam na mě cenil skrz to hnusné roští, co mu bujelo v ksichtě.  
   “Ták, viď, že si pěkně sedneš Mikulášovi na klín, viď že jo,” vrkala a zvedla mě, že mě posadí na to cizí koleno.  
   Kopal jsem všemi směry, a s radostí hlásím, že Mikuláš jednu chytil malou, ale o to tvrdší botičkou skrz fousiska rovnou na bradu. Hodilo to s ním dozadu a Ona se vzdala představy, že mě dědkovi posadí na klín.  
   “Ale podat Mikulášovi ruku, to bys přece chtěl, viď” nabídla mi jako druhou možnost. (Je to můj nový kousek. Ne že bych si nějak moc rád potřásal s lidma rukou, ale rodiče jsou vždycky tak dětinsky šťastní, když mě to vidí dělat, že Jim občas vyhovím.)  
   Mikuláš, na brunátné tváři masku dobromyslnosti, ke mně napřáhl ruku v bílé rukavici. Kousl jsem do ní. Pořádně. Hezky zčerstva ucuknul.  
   “Jakpak se jmenuješ?” zeptal se s nápadně sníženou dávkou dobromyslnosti.  
   Jo, to mu teda určitě povím. Kdyby věděl, kdo jsem, mohl by se pokusit přijít si pro mě k nám domů.  
   Jenže Ona mě zradila a vyslepičila mu, jak se jmenuju. Dokonce mu řekla i kde bydlíme: “Abyste se na malého mohl přijít podívat.”  
   Copak úplně zešílela? Znovu jsem se rozeřval.  
   “A copak by sis přál k Vánocům,” zeptal se Mikuláš. Jeho zásoby dobromyslnosti se povážlivě rychle tenčily.  
   Tak tohle aspoň byla otázka, na kterou jsem mohl poskytnout odpověď. Hlasitě a zřetelně jsem pronesl: “Super Mega CD Blaster!”  
   “Aha, no tak to je tedy velice zajímavé,” blekotal Mikuláš. Sáhl do takové krabice - měl jich kolem trůnu několik vytáhl balíček v dárkovém papíru a podal mi ho.  
   Oči mi v momentě uschly. Tak možná že pohovořit s cizím dědkem v červeném hábitu přece jen nebude tak zlé. Nikdy by mě bývalo nenapadlo, že dostat takový ten Super Mega CD Blaster bude tak snadné.  
   “Hezky poděkuj,” nabádala mě Ona.  
   “Děkuju,” řekl jsem.  
   Jakmile jsme se vynořili z jeskyně, okamžitě jsem ze svého dárku serval papír. Nemohl jsem se dočkat, až už uvidím svůj vlastní Super Mega CD Blaster.  
   A víte, co jsem dostal? Mizerně nastříkané autíčko Made in Korea, ani motor to nemělo. Pchá!

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Vánoce. Všecko to bylo do té míry stejné jako loni, že skoro ani nestojí za to něco z toho zaznamenávat.  
   Dostavily se oba prarodičovské páry a byly k sobě ledově zdvořilé až do oběda. Pak se ale napili a rozvázali a začali nahlas vykládat, co přesně si o sobě navzájem myslí.  
   Vyměňovaly se dárky. Představte si to neštěstí, když jsem zjistil, že navzdory tomu, že jsem to čtrnáct dní mlel v podstatě bez přestání, Super Mega CD Blaster mi nedal nikdo. Jak jsem ukřivděný, jsem prokázal tím, že jsem všechny ostatní dárky naprosto ignoroval a projevoval jsem beznadějnou únavu a ospalost. A pochopitelně, jak jinak, všechno to skončilo v potocích slz.  
   To budou takovéhle Vánoce všechny až do konce mého žití?  

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Rodiče se spolu poslední dobou nějak moc často podezřele chichotají. Něco na mě pečou. Jako vždycky je to určitě něco, co by péct neměli. Musím si je trochu ohlídat.  

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Když se dneska vrátila z práce, položila mi matka naprosto praštěnou otázku: “Tak co bys tomu řek, kdyby ses dozvěděl, že maminka bude mít další děťátko?”  
   Můj názor na tuto záležitost je naprosto jednoznačný. Řek bych, že je to příšerný nápad, a taky jsem Jim neponechal sebemenší prostor na pochybnosti ve věci mých pocitů. Když už necháme stranou všechno ostatní, byl by to projev přímo groteskní nezodpovědnosti. Vždyť se sotva vrátila do práce po dlouhodobé mateřské dovolené, a pouhá představa, že opět takhle brzy odejde, by byla hluboce nesolidární vůči Jejímu šéfovi.  
   Rovněž tak, když uvážíme Její přehlíživý vztah k mojí výchově, bych opravdu neřekl, že je vhodným rodičem pro nějaké další potomstvo. Její omezená zásoba mateřského instinktu je natřená povážlivě tence, a to jsem zatím v baráku jen já sám.  

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Jsem obětí zrady! Ó, té bezbřehé věrolomnosti! Té bezohledné necitelnosti! Vyrazilo mi to dech!  
   Po mé včerejší nedvojsmyslně jasné reakci na Její vrtošivou představu, že by si mohla pořídit ještě jedno dítě, byste nevěřili, jaké nebetyčné drzosti se dneska dopustila.  
   Hezky záměrně si počkala, až u toho bude taky On, pak mě zvedla, posadila si mě na koleno a pravila: “Ták, a tatínek s maminkou pro tebe teď mají velikánské a ohromné překvapení...”  
   Co si myslím o Jejich představách velikánského a ohromného překvapení, dobře víte. Začal jsem si z nosu dobývat úžasného holuba.  
   “To jo,” rozplýval se On. “Je to fakt príma novinka.”  
   Neuvědomoval jsem si, jaká bomba mě příští chvíli zasáhne, vydoloval jsem z nosu pořádný kusanec a strčil jsem si ho do pusy.  
   “Hádej, co...?” zachichotala se stydlínsky. “Ne, pověz mu to ty.”  
   Teď se zachichotal pro změnu On. “Ba ne, ty.”  
   Nevýslovně mě to nudilo, a tak jsem si prostě žvýkal svého holuba.  
   “Budu mít další děťátko,” oznámila.  
   Zůstal jsem koukat s otevřenou pusou. Napůl rozžvýkaný holub mi vykápl s dlouhou slinou.  
   “Ano,” přidal se On. “Budeš mít bratříčka nebo sestřičku.”  
   Zářil na mě. I Ona na mě zářila. “No...” řekla. “Tak co tomu říkáš?”  
   Měl jsem sto chutí tomu říct ledacos, ale omezil jsem se na nejsprostší slova, jaká jsem měl k dispozici.  
   “ČÍ! E-E!”  
   Jí to samozřejmě jako vždy došlo úplně blbě, takže se okamžitě hnala pro nočník, mou mysl ale přitom ovládala jen jediná myšlenka:  
   “TO JE VYHLÁŠENÍ VÁLKY!”

Zpět na obsah     Ještě jednou prevít (3.díl)

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)