Kdopak tu chodí

  Pro ty z vás, co se ještě neobeznámili s prvním svazkem mých tržně veleúspěšných memoárů Prevítem snadno a rychle (a takových vás zase moc být nemůže), předesílám zde stručné shrnutí onoho světodějného prvního roku.
   Po poněkud traumatizujícím příchodu na svět (tuhle zkušenost si tedy rozhodně zopáknout netoužím), jsem se začal ohromně vyvíjet. Přibýval jsem na váze, přešel jsem na pevnou stravu, zvládl jsem sezení (a padání), začal jsem se pohybovat po domě, a dokonce jsem pronesl první slovo... Zkrátka, seznam je to nekonečný, a příležitostí dělat binec bylo nepočítaně.
   Během toho prvního roku se ovšem vyvíjeli i moji rodičové. Nedělali, pravda, tak úžasné pokroky jako já, ale počínali si fakt docela úctyhodně.
   Ba jo, když se tak na ten první rok rozpomenu, musím uznat, že urazili opravdu dlouhou cestu. V prvních měsících trpěli nejrůznějšími naivními iluzemi. Tak třeba se nějakou chvíli domnívali, že když si pořídí mimino - tj. mě - jejich život se celkem ani moc nezmění. No tak tuhletu drobnou představu jsem jim rychle vyhnal z hlavy.
   Rovněž se domnívali - málem by nad tím člověku vhrkly slzy do očí - že si budou moct dál pěkně sobecky užívat života. Nevinně předpokládali, že po mém příchodu budou žít stejně aktivním společenským životem jako dřív. Kochali se představou, že se budou moct nevázaně oddávat sexuálním radovánkám... Hohó, túdle!
   Nemusím zajisté zdůrazňovat, že se těmito sebeklamy nemohli kojit moc dlouho. O to už jsem se postaral. Pochopitelně nešlo všecko jako po másle. Občas rodičům trvalo až nemístně dlouho, než se naučili chování přiměřenému lidem v jejich postavení. Dokonce i - občas - předstírali že snad nade mnou mají jakousi moc... k smíchu.
   No nic, já jsem vytrval. Práce to byla tvrdá, vyžadovala spoustu trpělivosti, ale když uplynul rok, nemohl by si v podstatě nikdo přát rodiče povolnější a učenlivější. Dokonale se smířili se skutečností, že tuhletu rodinu má na povel jen jeden člověk, a to JÁ.
   Takže druhý rok zahajuju se sebedůvěrou, ale také s jistou obezřelostí. Rodiče to sice myslí dobře, ale chce to si je v jednom kuse hlídat. Jakmile se k nim otočíte zády, určitě na vás začnou šít nějakou boudu, a tak je musím pokaždé honem zkrotit jak divou zvěř. Marná sláva, jak jde o rodiče, musí člověk být krutý, aby mohl být laskavý.
   Vám ovšem, milý čtenáři, nenabízím nic než pouhopouhý požitek. Dostává se vám jedinečné výsady, že si budete moci přečíst výňatky z deníku druhého roku mého života. Máte vy to ale kliku!