DEN PRVNÍ
   I když tedy musím uznat, že se někdy dokonce oba i dost snaží. Tak třeba dneska uspořádali oslavu, mám přece, jak jste se snad dovtípili, narozeniny. Oba si na to vzali odpoledne volno z práce, a to už je co říct. Rozjeli to fakt ve velkém - fůry dortíků, pudinků, čipsů atakdál. A hora pytlíků s cukrlátkama pro mě.
  Senzace, říkal jsem si. Konečně mi rodičové poskytují životní styl, jaký si zasloužím.
  Jo, houby: pozvali spoustu dalších batolat a o ty dobroty jsme se měli všichni prosím podělit! Dokonce pozvali i to nejodpornější stvoření, co znám - to einsteině, co se narodilo tak zhruba ve stejnou dobu jako já a od té doby mě dohání k šílenství, protože každého stádia vývojového pokroku dosahuje o měsíce dřív, než mě vůbec něco takového napadne.
  Tak jsem se aspoň postaral, aby si einsteině dneska cestou domů z ubrečených očí hezky pěstičkama utíralo rozpatlanou šlehačku a želé.
  A nejhorší bylo, že moji rodiče všecky ty pytlíky s cukrlátkama rozdali těm ostatním batolatům! Mně zůstal jeden jediný! Mně budou vykládat něco o hamounství!
  Až budu příště slavit narozeniny, sestavím si seznam hostů sám. Nebude na něm nikdo jiný.
  No, ale fakt je, že člověk takhle zase dostane víc dárků. Všichni ti batolecí hosti mi něco přinesli.
  Jo, mimochodem, koncem minulého roku vyrukovali moji rodičové s takovou věcí - no, je to asi jejich představa dobrého fóru: že prý snad jako budou mít další mimino. S uspokojením můžu konstatovat, že jsem o tomhle nesmyslu od té doby neslyšel ani slovo. Žádné Nové Mimino se nekoná.

  HLAS Z LŮNA  
  Tak tomu nevěř sluníčko. Já teda rozhodně existuju. A jak, to bys koukal.  
  Je to tady ovšem dost zvláštní. Je tu tma. A tak divně to tu jako šplouchá... Ale poslouchej, ne aby se někdo snad pokoušel mě ignorovat, protože já jsem tady na sto procent.  
  Prosím, možná že zatím měřím dva centimetry a dvě desetinky. A možná že ještě pořád vypadám spíš jako pulec než jako mimino, ale teda rozhodně existuju a hezky si hlídám, co se tam venku děje.  
  Vyvíjím se neuvěřitelnou rychlostí. Je to jen pár dní, co jsem získal - nosní dírky, prosím! Joj! To je tedy gól! Ještě si do nich nemůžu nic strkat, ale jednoho dne ta chvíle přijde. Aspoň se mám na co těšit.  
  Takže ne abyste zapomněli - já jsem zárodek s názorem. Tohle není žádné lůno pustých skal, tady roste člověk!

DEN DRUHÝ
   To je tedy k nevíře, jak jsou ti dva drzí! Domníval jsem se, že jsem svým včerejším chováním dal dostatečně jasně najevo, co si o téhle věci myslím, a přesto mě dneska odpoledne spakovali a odvezli na oslavu narozenin einsteiněte! (Nejen že mě křivák jeden šplhounská věčně předhání ve vývinu, ale k tomu ještě je o den mladší než já.)
  Ještě že byla po ruce stejná munice, takže jsem se postaral, aby si einsteině z ubrečených očí hezky pěstičkama utíralo rozpatlanou šlehačku a želé.
  Táta odešel z práce dřív a cestou domů mě vyzvedl. Když jsme odcházeli, dostal jsem pytlík cukrlátek, a On si zažertoval s mou hostitelkou. Prý: “Neměl bych vzít taky jeden pro to Nové Mimino, až se dostaví...?”
  Jestli teda chtějí dál v jednom kuse mlít o tom Novém Miminu, prosím, je to jejich věc. Mně je to fuk. Zatím jsem z toho vytřískal dva pytlíky cukrlátek.

DEN ČTVRTÝ
   Sobota. Dneska jsem měl takový menší spor s mámou. Jádrem problému byla logika, a to holt nikdy nebyla zrovna Její silná stránka.
  Šlo o moje gumové holínky. Ona chtěla, abych si nejdřív natáhl ponožky a pak si obul holínky. Já jsem si zase chtěl nejdřív obout holínky a pak zkusit, jestli by mi Ona přes ně dokázala natáhnout ponožky.
  Přeli jsme se o tom asi tak hodinu. Mně to docela vyhovovalo - v rafinované debatní řeži já se přímo vyžívám -, zato Jí to zřejmě žádné velké potěšení nedělalo. Jeden za druhým vymýšlela takové argumenty, jako že si ty ponožky zmáčím nebo že si v holínkách odřu nožičky. Takže Jí jako vždy unikalo to podstatné - totiž že to, co navrhuju já, by byla mnohem větší SRANDA.
  Nakonec pronesla, tónem, který se podle mé zkušenosti poněkud blížil stavu bezvýchodného vzteku: “Já vím, v čem je ta potíž s tebou. Procházíš zrovna obdobím paličatosti dvouletých.”
  Tak tenhle výraz jsem ještě neslyšel. Ale jestli se domnívá, že procházím obdobím paličatosti dvouletých, tak si musím dát pozor, abych to nějak nezanedbal. No řekněte, přece Ji nezklamu.

DEN DESÁTÝ
   Moje dny se ustálily v jakémsi pravidelném rytmu. Ona chodí ještě pořád do práce. Vyvíjím sice nekonečnou snahu, aby pochopila, že to nemá dělat, že tím zrazuje Své povinnosti vůči mně a že by našla daleko lepší životní náplň, kdyby dělala to, co dělat má - byla hezky doma, hověla každičkému mému rozmaru a s žasnoucí radostí zaznamenávala každičký sebemenší pokrok v mém vývinu. Jenomže poslechne mě Ona? Ani nápad.
  Takže v důsledku toho jsem v pracovních dnech od rána do večera v péči pomocnice v domácnosti, které soukromě říkám Obluda. Je to mladice neobdařená ani krásou ani přehnaně vysokou inteligencí. Byl by to celkem vzato dost truchlivý případ střevovité nány, kdyby ovšem neměla něco, co jí závidí veškerý civilizovaný svět. Dostalo se jí té neskonalé pocty, že se smí starat o mou maličkost.  

DEN DVANÁCTÝ
   Takže já teď mám svou zcela soukromou, flotační nádrž - náramně hogo, fogo. Ano, všude kolem sebe mám samou plodovou vodu a v té se můžu cachtat sem a tam... sem a tam...
  Vyložený luxus.
  Sem a tam... sem a tam...
  Tedy pozor, zase tak moc zajímavé to není. Lůno pustých skal to teda není, ale že by tady bylo k vidění nějak o moc víc, to zase ne. Rozumíte, mám už úplně vyvinuté oči, jenže jak mám vědět, jestli fungujou nebo ne, když se pořád jen cachtám ve tmách.
  No, tak si tu nudu snad můžu aspoň trochu zpestřit nějakými náročnějšími pohyby. Moje výlučně soukromé synchronizované plavací cviky, to by bylo docela dobré. Co takhle nějaký obzvlášť komplikovaný přemet vzad, nebo...
  No tohle! Právě jsem si něčeho povšiml. Myslel jsem, že se tady vznáším zcela svobodně, a teď koukám, že ne. Jsem tady uvázaný takovým tím lanem, nebo co to je. Hmm, tak to mi bude trochu omezovat styl, až dojde na plodovodní aerobik.
  No co, nevadí... Stejně s tím nemůžu nic dělat.
  Tak se do toho zase dáme. Sem a tam... sem a tam...

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Sem a tam... sem a tam...
  Je to ale otrava.
  Sem a tam... sem a tam...
  Co si takhle kopnout do strany, třeba mě někdo uslyší a přijde a pustí mě ven...
  Ráz - dva - tři. A kop ho!
  A nic. Ani ň. On to asi nikdo neslyšel a necítil. Rozumíte, jsem totiž ještě moc malý. Rostu, to je fakt, ale zatím pořád ještě měřím jen šest a půl cenťáků. Tak to tedy moc úctyhodná délka není, co? Ulovit mě třeba rybář hodí mě určitě zpátky.
  Sem a tam... sem a tam...

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Dneska si se mnou přišlo hrát další batole. Jestli se vám snad zdá, že to byla nějaká velká společenská událost, tak teda nebyla. Je to jen takový střídačkový systém a vymyslely ho Obluda a ještě jedna pomocnice v domácnosti, aby si vždycky jedna mohla jít nakoupit.  
   Tohle druhé batole nemůžu ani cítit, kterýžto cit on zřejmě opětuje. Říkám mu Ubrečenec, protože ho dokážu kdykoliv rozbrečet.  
   Prosím, klidně si myslete, že jsem staromódní, ale není nad citlivě a přesně vražený prst do oka. Ještě nikdy nezklamal, Ubrečenec se pokaždé spolehlivě rozeřve. 

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Pro rodiče platí jedno základní pravidlo: úplně nejradši ze všeho si sami na sebe pletou bič. Bič na vlastní záda má pro rodiče stejnou přitažlivost jako kolmý útes pro průměrného lumíka.
   Tak si vemte třeba jídlo. Já jsem teď tedy neobyčejně vybíravý. A kdo za to může? Jen a jen Ona. Je to jen další dokonalý příklad Syndromu Na Sebe Upleteného Biče.
   Viníkem je sortiment potravy, kterou mi dávají. Jakmile dosáhne mimino stádia pevné stravy, je ochotné jíst cokoliv, pokud mu to zrovna nerozežírá ústní dutinku.
   No, a přitom to jídlo, co nám dávají - aspoň tady v Británii - je úplně bez chuti, jako by ho namíchal šéfporadce Blairových nových labouristů pro oblast masových médií. Většina toho, co jsem za poslední rok snědl, pocházela z takových těch skleniček nebo piksliček s názvy jako nějaká dvouaktová fraška - skopové s hráškem, kuře s rajčaty, ledvinky se špenátem a podobně. A jak jsem už poznamenal v jednom ze svých předešlých děl (Prevítem snadno a rychle - Cože, vy chcete říct, že jste to nečetli?), má to všechno naprosto stejnou chuť - přesně jako rozčvaňhaný papundekl.
   A potíž je v tom, že když se v jednom kuse cpete rozčvaňhaným papundeklem, otupí vám to vzácné chuťové buňky. Ty ochabnou a zleniví, a ocitnou se ve stavu akutního šoku, když člověk najednou pozře něco, co má CHUŤ.
   Takže když se Ona, poslušna pokynů v jakési příručce pro začínající matky, dneska večer pokusila představit mým oslabeným chuťovým buňkám cosi poněkud exotičtějšího, dostalo se pokrmu nekompromisního odmítnutí.
   Co to bylo, tak docela jistě nevím. Něco, co zrovna jedli sami, něco mírně kořeněného, něco po čem se asi budu moct utlouct, až ze mě bude študentík a budu poprvé v životě pryč z domova někde na koleji.
   Jenže moje chuťové buňky, přejemnělé nepřetržitým přísunem rozčvaňhaného papundeklu, si za nic na světě nebyly s to najednou poradit se zcela neznámým zážitkem jídla, které OPRAVDU MĚLO NĚJAKOU CHUŤ.
   Svou nespokojenost jsem vyjádřil obvyklým způsobem, totiž tak, že jsem misku jediným pohybem smetl z vysoké židličky. Obdařen štěstím, jaké člověku přeje, jen když je opravdu pořádně rozjetý, jsem uviděl, jak miska, elegantně obrácená dnem vzhůru, přistává kočce rovnou na hlavě.
   Je mi líto, mami. Tvé naděje, že když se budeš řídit pokyny z příručky, podaří se ti “do stravy vašeho děťátka postupně zavádět nové chutě, až už váš chlapeček nebo holčička bude papat všechno, co jedí ostatní členové rodiny”, jsou bohužel odsouzeny k nezdaru. Kdepak, ještě dlouhou řadu let mi budeš muset vyvařovat speciální jídélka. Juj, ten pocit moci!

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Tak jsem se rozhodl, z čeho se bude nadále skládat můj jídelníček. Bude to výlučně sajrajt z mrazáku: rybí prsty, hamburgry, předsmažené hranolky a takové věci. A nikdy nic, co by jen zdaleka připomínalo zelenou barvu. Nic, co by se třeba jen vzdáleně podobalo čerstvé zelenině. Brrr, ani nápad.
   Ne že by mi nějaké určité jídlo snad chutnalo víc než jiné. Tohle je totiž boj o moc, a já musím podmínky vzájemného soupeření vymezit naprosto jasně.
   Rovněž potřebuju nějakou říznou odpověď na takové ty licoměrné řečičky, co Ji pořád slyším opakovat, když se baví s těmi svými kámoškami. Co vždycky začínají takhle: “Žádné moje dítě nebude smět...”
   “Žádné moje dítě se nebude smět cpát předsmaženými hranolky.”
   “Žádné moje dítě nebude smět mlsat sladkosti mezi jídly.”
   Víte, jaká je to rozkoš, nadělit Jí za ty řeči zasloužený trest? Cha, Její dítě bude narkoman závislý na polotovarových sajrajtech, a to jí pořádně sníží rating v sousedství.
   Ale stejně nevím, na co si pořád stěžuje. Až na docela kratičké období, kdy jsem jedl jen brambůrky a mandarinky, prokazuju přece na frontě jídla a vybíravosti vzácnou zdrženlivost. Moje máma prostě neví, jakou má kliku.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Hmm, škoda, že Ji zatím ještě nemůžu shodit na další frontě, s Její oblíbenou písničkou: “Žádné moje dítě nebude smět kouřit.” Jednak v baráku prostě fakt není ani cigareta, a jednak si nejsem jist, že bych si těmi svými krátkými prstíčky dokázal poradit se zapalovačem.
   No nic, žádná starost, však přijde den.

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Sem a tam... sem a tam...
   Tedy začínám už se ale opravdu závažně nudit.
   Že bych zkusil něco jiného...?
   Tam a sem... tam a sem...

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Obluda se dneska dopustila něčeho neodpustitelného. Vyhodila Muchláčka!
   Muchláček - asi bych to měl přece jen vysvětlit - je muchlovací žába. Vlastně ne, to není přesné. Muchláček byl muchlovací žába.
   Dostal jsem ho od jedné Její přítelkyně... myslím, že to bylo o předminulých Vánocích. Tenkrát jsem ho ignoroval. Byly to první Vánoce v mém životě a já jsem se tvářil, že daleko víc než dárky mě zajímá vánoční papír - no, Jim to připadalo zábavné.
   Ale o nějaký ten měsíc později nemohla máma zrovna najít nic, co by aspoň na třicet vteřin upoutalo mou pozornost, v zoufalství naslepo hrábla na dno skříně s hračkami a vytáhla Muchláčka.
   No, ještě chvíli jsem trošku symbolicky vřískal, abych dal najevo, že tak snadno mě zase rohlíkem neopije, ale ve skutečnosti se mi představa, že si budu hrát s muchlovací žábou, docela zamlouvala.
   A dalších několik měsíců jsem se tvářil, že mi Muchláček ohromně přirost k srdci. V jednom kuse jsem ho tahal všude s sebou a málem jsem zboural barák, když se mě náhodou pokusili večer uložit bez něho. Ve skutečnosti mi byl volný kolem krku kdo by si taky prosím vás vytvořil nějaký extra citový vztah ke kusu vycpaného hadru - jelikož jsem však pochopil, že mi Muchláček nabízí spoustu užitečných příležitostí, jak rodiče dohánět k šílenství, předstíral jsem vesele dál.
   V podstatě převzal Muchláček žezlo po mém imaginárním kamarádovi Pínovi. Takový imaginární kamarád je docela príma věc, tedy svým způsobem, ale člověk se hrozně namluví. Říct třeba: “Na tu židli si nesedej, to je Pínova židle,” je dost dřina, a s Muchláčkem jsem nikdy nemusel říct ani slovo. Když sedí Muchláček na židli, je snad každému jasné, že to musí být Muchláčkova židle. Takže jsem si šetřil dech a jen jsem si moh uřvat hlavu, když si někdo na Muchláčka sedl nebo se ho pokusil někam přemístit.
   Nikdo jiný se ho nesměl ani dotknout, zato já jsem Muchláčka podroboval nejrůznějším způsobům ponižujícího zacházení. Kam jsem se hnul, tam jsem ho tahal za sebou na špagátě. Drahnou část dne jsem trávil tím, že jsem ho oslintával a přežvykoval. Dělal jsem na něho čí, dělal jsem na něho e-e, blinkal jsem na něho. Vtíral jsem do něho jídlo, písek a bláto. Házel jsem ho do záchodu. (Jednou ho ucpal a Naši museli povolat instalatéra. Potěšení nebylo na Jejich straně.) Vyhazoval jsem ho z golfáčku do každé louže, kolem které mě náhodou zrovna vezli. A jakmile se naskytla příležitost, mrsknul jsem jím kočce do misky na žrádlo.
   Jenže taková žába na muchlání nebývá konstruována na trvanlivou výdrž, a moje zacházení Muchláčka rychle uvedlo do příšerného stavu. Ten se ještě vystupňoval tím, že trávil značnou část života v pračce a zbytek času u mě v puse. Máma je totiž v neustálém stavu neurotické hrůzy z BACILŮ.
   “Ježiš né!” křičí každou chvíli. “Nestrkej to do pusy! Nevíš, kde se to válelo!”
   To je samozřejmě nesmysl. Vím naprosto přesně, kde se to válelo. Vždyť jsem to tam vlastnoručně pohodil.
   No, takže prodělávat osm měsíců celý jeden program pračky aspoň jednou denně, to rozhodně průměrné muchlovací žábě zrovna dvakrát neprospěje.
   Takže Muchláček začal postupně přicházet o vycpávku, a jak jsem ho měsíc po měsíci žvýkal a ocucával, pomalu splaskával jako píchnutá vzduchová matračka. A když ho teď položím na zem, vypadá jako něco přejetého na dálnici.
   Ale myslíte, že mi tahle tělesná zkáza nějak bránila, abych nadále předváděl, jak - na oko - tenhle ušmudlaný hadr miluju? Kdepak, byl jsem Muchláčkovi čím dál věrnější.
   Dneska jsme tedy s Obludou vyrazili na nákup a já jsem si dal záležet, abych během celé expedice držel Muchláčka přitisklého k srdci.
   Krize nastala na zpáteční cestě. Byl jsem mimo kočárek, poslední kousek cesty domů jsem šel pěšky (to teď pravidelně dělám, když se mi zachce). A na chodníku, kousíček od našeho domu, jsme narazili na ohromnou hromadu čerstvého psího e-e.
   No, co myslíte, že jsem asi tak udělal? Jistě.
   Muchláčkem jsem se strefil přesně doprostřed, a ještě jsem ho do toho botičkou pečlivě zašlápl.
   Takže nejen Muchláček, ale i botička v tom byli - no, až po krk.
   Obluda bleskově vyrazila, aby mě od toho odvlekla, já ztratil rovnováhu a skecnul jsem do toho taky. Psí e-e jsem měl rozmazané po celé kombinéze.
   A pak, když mě převlíkla a vymydlila, dopustila se Obluda toho neodpustitelného činu.
   Muchláčka vzala takovými těmi dřevěnými klíštkami jako na okurky a prohlásila: “Tak z tohohle už ty BACILY nikdy nedostaneme. Tak se s Muchláčkem hezky rozluč. Bohužel, nesu ho rovnou do popelnice.” A to taky udělala.
   Ještě horší ovšem bylo, že dneska je den, kdy u nás popeláři vyvážejí odpadky.
   Zbytek odpoledne jsem prořval.
   Tedy ne že by mi na tom zase tolik záleželo, ale já jak vidím dobrou příležitost ztropit kolem něčeho pěkný povyk, tak se jí hned tak nevzdám.
   Když přišla domů z práce Ona, oznámila Jí Obluda, co se stalo. Teda musím zase uznat, že máma zavrtěla hlavou a vzdechla: “No, to nevím, jestli jste udělala dobře. Muchláček je pro Malého ohromně podstatný.”
   Byl jsem k neutěšení. Prořval jsem celý večer.
   Prořval jsem celou noc.
   A žalostné nářky jsem pravidelně prokládal jediným slovem: “Muchláčet! Muchláčet! Muchláčet!”
   Srdce z kamene by to bývalo zlomilo.”

Zpět na obsah       26.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)