DEN ČTVRTÝ
   Vzbudil jsem se kolem šesté. Hezky jsem si ležel a neodolatelně jsem si bublal a prozpěvoval, a přitom jsem si probíral, kam bych se tak mohl vydat na výlet.
   Teď, když už nejsem uzamčený v postýlce, můžu se vydat, kam chci. Takže kam bych si měl namířit dnes? Dolů do kuchyně, otevřít lednici a rozlít na podlahu jogurt? Nebo do obýváku a cpát čoko oplatky do přehrávače cédéček?
   Místo toho jsem se rozhodl, že se vydám k Nim do ložnice. Oba tvrdě spali - a na společné peřině mezi nimi se rozvalovala kočka. Ha! To je vždycky povyku, když chci k nim do postele vlézt já, a ta bestie prašivá s Nimi smí být celou noc!
   Takže kočku jsem vyprovodil natrénovaným a velice bolestivým grifem - zakroutil jsem jí ocasem. Když jsem lezl k rodičům do postele, slyšel jsem prásknout příklop kočičího otvoru. Pěkně jsem se zavrtal mezi Ně. Bylo tam měkoučko a teploučko.

DEN PÁTÝ
   Vzbudil jsem se ve tři ráno. Už už jsem chtěl začít řvát, aby mě přišli utišit a zachránit, ale pak jsem si uvědomil, že už to nemám zapotřebí. Vylezl jsem z postýlky a vlezl jsem k Nim. Mohl by se z toho stát dobrý zvyk.

DEN ŠESTÝ
   Moje nově nabytá nezávislost Jim příšerně leze krkem, protože Je krajně potěšitelným způsobem připravuje o spánek. Je pozoruhodné, jak velký prostor dokáže v posteli zaujmout batole vybavené patřičným odhodláním.
   Mé experimenty v této oblasti mi umožnily vypracovat skromný statistický přehled; poznamenávám, že peřina v této tabulce znamená francouzskou pokrývku, společnou pro oba spáče. 

DEN SEDMÝ
   “Nemá smysl vzdorovat,” řekla Mu dnes ráno Ona. (Vždycky mě zahřeje u srdce, když spustí na tuhle notu.) “Malej už holt z postýlky vyrost. Myslím, že je na čase dát mu normální postel. Bude se mu líbit, když bude mít postel jako dospělý. A přestane ráno lézt do postele nám.”
   No, měla pravdu - na padesát procent.

DEN JEDENÁCTÝ
   Dneska dopoledne mě napadlo, že už jsem nějak dlouho nebyl nemocný, tak jsem se na to soustředil, a výsledkem byla docela slušná vyrážka od hlavy k pasu.
   Rozhodně byla natolik nápadná, že Ji to večer přinutilo rozložit po podlaze veškeré příručky o péči o dítě, co doma má, a porovnávat mou vyrážku s vyobrazeními v knihách.
   Dospěla k závěru, že na zarděnky je to málo flekaté a na plané neštovice ne dost podebrané. Takže teď Jí to teprv začalo pořádně dělat hlavu. Myslí si, že bych mohl mít nějakou nemoc, kterou lékařská věda dosud nepoznala.

DEN DVANÁCTÝ
   K mému velkému zklamání jsem se dneska ráno vzbudil a záhadná vyrážka byla pryč.
   Tak jsem se rozhodl, že si místo toho pořídím rýmu. Tedy ne že bych byl ještě nikdy žádnou neměl - pár drobných, popotahovacích rýmiček bylo - ale pořádnou a bytelnou ne.
   Jsem rád, že jsem si to schoval až na dobu, kdy jsem pořádně pohyblivý. Na ležící mimino se rodič vrhne a utře mu nos jako nic, ale když už dítě může šmejdit po baráku a hledat další a další místa, kam ty smrky umístit, je to mnohem těžší.
   Rozbalil jsem to ve dne, když tady byla Obluda. Zpočátku nic, jen mi tak trochu teklo z nosu a kapalo mi to rovnou do pusy, tu jsem měl pootevřenou, aby se mi smrkance a sliny pěkně promísily a pak mi po bradě stékaly na oblečení. Obluda to ovšem bohužel s ničivou rychlostí zblejskla a honem mi kolem krku uvázala bryndák z ručníku, čímž mě notně otrávila.
   “Popotahuje,” ohlásila, když máma přišla z práce. “Trochu mu od rána teče z nosu.”
   “Ale nic vážného?” vyhrkla Ona úzkostlivě jako vždy, když jde o mé zdraví. “Ta vyrážka už se neobjevila?”
   “Ne, je to jen rýma,” pravila Obluda a oblékala si nový kabát s kožešinovým límcem, že vyrazí k domovu.
   A to byla ta pravá chvíle pro spontánní výbuch mé roztomilosti. Vzhledem k mému vztahu k Obludě ji dost překvapilo, když jsem se na ni vrhl a začal ji mohutně mlaskavě a vlhce pusinkovat po obličeji a po krku. Musím říct, že jsem ty smrkance do kožešinového límce zapracoval velice uspokojivě.
   Když se jí konečně podařilo uniknout, soustředil jsem ohnisko pozornosti na matku. Měla na sobě nový černý kostým, a s nemalou pýchou musím konstatovat, že když jsem s ním skoncoval, vypadal jak šnečí závodní okruh formule jedna.
   Byla rozpolcená. Vztek nad novým kostýmem se mísil se soucitem, že jsem tak nemocný, a s vděčností, že to nesu tak hrdinně. Tak v sobě tu zuřivost potlačila a šla mi udělat večeři.
   Měl jsem sekanou, bramborovou kaši a hrášek a jako moučník jablečné pyré s jogurtem. Oba tyhle chody mají tu ohromnou výhodu, že když se pořádně promíchají, nejsou na pohled k rozeznání od smrkanců.
   Takže všechno, co mi kapalo a teklo z nosu, a všecko, co mi kapalo a teklo z pusy, vytvářelo nádherný sajrajt, který se mi podařilo rozpatlat všude po oblečení, po židličce i po mámě, sotva se ke mně přiblížila na dosah.
   Tak mě pak honem vykoupala a přitom jsem docela důkladně zahlenil i osušku. A to už jsem se rozhodl, že to s tou statečností nesmím přehánět, a začal jsem fňukat.
   Fňukání mi docela jde. Hlavní fígl je najít si jednu notu, takovou, co okolí přivádí k zuřivosti, a neustále se k ní vracet. Byl jsem opravdu děsný a neustále jsem se Jí sápal po šatech, v naději, že mě nechá, abych se propadl do minulosti a trochu si srknul, ale v tom mi nepovolila. Představa, že bude mít ňadra olemtaná smrkanci, na Ni byla přece jen asi trochu silné kafe.
   Když mě uložila do postele, fňukal jsem dál, jen jsem to ještě trochu vylepšil - chvílemi jsem to popotahování přerušil a najednou jsem tak jako zafrknul, jako bych měl tak ucpaný nos i krk, že nemůžu vůbec dýchat.
   To Jí teprv začalo pořádně dělat starost, a vzal bych jed, že si v noci zase jednou netroufala pořádně usnout, protože co kdybych se dusil, že?
   Spal jsem jak dudek.

DEN TŘINÁCTÝ
   Vzbudil jsem se s nočním úborem, polštářem, prostěradlem i peřinou promáčenou smrkanci. Vylezl jsem a lehl jsem si do postele k Nim, abych i Jim zapatlal prostěradlo, peřinu, noční úbor i těla smrkanci.
   A po celý den mi to nos vyráběl a vypouštěl jak míchačka na beton.
   Taky jsem si zdokonalil další kousek - to se z nosu vypustí dlouhá nudle a pak, v okamžiku, než upadne, se rychle trhne hlavou do strany, takže nudle odletí bokem jak rána bičem. V průběhu dne jsem to vypiloval do ještě větší přesnosti, takže když přišla máma z kanceláře, trefil jsem se nudlí Obludě na džíny ze vzdálenosti dvou metrů. Slušné, co?
   Jo, mimochodem, když přišla máma domů, nesla si ramínko a na něm něco přikrytého plastikovým pytlem. Je jasné, že byla v čistírně vyzvednout si ten nový černý kostým. Dychtivě jsem ho pozoroval, protože jsem si potřeboval zase trochu zatrénovat vrh nudlí, a kostýmek byl ideální terč.
   Obluda honem vypadla, abych ji nestačil zavalit další ukázkou spontánní tělesné lásky. Že prý se potřebuje co nejdřív dostat domů, protože je jí nějak divně.
   Máma mě honem honem nakrmila, vykoupala a uložila a pak ke mně zahovořila vážným hlasem. “Tak podívej,” začala, “já mám zítra strašně důležitou poradu a dneska večer mám spoustu práce, protože se na ni musím připravit... takže budeš hodný chlapeček a hezky usneš a nebudeš dělat povyk, viď?”
   Člověk by myslel, že už mě má dost dlouho na to, aby takovými pitomými otázkami nepokoušela osud.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Spal jsem docela dobře, ale probral jsem se brzy, vzbudilo mě totiž, jak vstávala Ona. Chtěla dohnat čas, aby si mohla připravit věci na tu poradu, protože večer jsem Jí v tom zabránil já.
   Bohužel jsem neměl jinou možnost než najet znovu na obvyklé naříkání, popotahování a zdánlivě zablokované dýchací cesty. Takže ani ráno se Jí nepodařilo udělat si přípravu na tu poradu.
   On, jak bývá občas mazaný, musel zrovna dneska letět do práce dřív než jindy. Honem odpelášil, jen tak tak že Jí stačil popřát hodně zdaru na té velké poradě, takže už nebyl doma, aby Ji viděl, jak ve vyčištěném černém kostýmu zuřivě přechází sem tam a čeká, až dorazí Obluda.
   Rovněž tam nebyl, aby vyslechl, jak Obluda telefonuje, že nemůže dneska přijít, protože ode mě chytila tu rýmu.
   A rovněž neslyšel, jak máma ječí vzteky. Ani jak po telefonu leze ke křížku a omlouvá se šéfovi, že bohužel nebude moci prosím být přítomna na poradě.
   Rovněž tak neviděl, tedy až večer, Její černý kostým, po němž jsem rozmazal takové množství smrkanců, že vypadala, jako by ji postihla havárie v továrně na lepidlo.

DEN PATNÁCTÝ
   Dneska ráno mi bylo líp. No, vlastně mi při téhle rýmě nikdy nebylo nějak moc špatně. Ovšem ne že bych se s tím hodlal svěřit Jim.
   Kdepak. Držel jsem se osvědčené procedury s fňukáním a nářkem. Zásoby smrkanců začínají vysychat, ale zatím je doplňuju jak to jen jde, slinama a rozmačkanými banány.
   Obluda je nadále v neschopnosti. U ní zřejmě moje rýma rozkvetla v docela pořádnou chřipku. Takže dnes musela zase pro změnu zůstat doma. Měli jsme tu několik rozzuřených telefonů od Ní z kanceláře, a Ona pořád tvrdila, že tohle je naprosto výjimečné, je prosím dokonale v Jejích silách zastávat náročné místo, Ona v žádném případě nemusí od rána do večera skákat, jak její děťátko píská. Co vám mám povídat, žije v říši snů.
   Když došlo večer na koupání, vypadala už dost zdrbnutě, a jakmile přišel z práce On, šla si lehnout, prý Ji bolí celé tělo.
   Takže teď to měl na povel On, a musel si tedy v noci poradit s mým popotahováním a fňukáním. To víte, že jsem dělal, co jsem uměl.

DEN OSMNÁCTÝ
   Sklátila Ji chřipka. Obludu to taky ještě drží, takže musel zůstat doma On a starat se o mě.
   Volal do práce a sdělil jim to. Jeho šéf mu vynadal, co se do Něho vešlo, patrně je ze staré školy a ještě se nesetkal se ztělesněním pojmu Nový Člověk.
   No a já jsem popotahoval a fňukal ze všech sil. Když se den chýlil ke konci, byl On
A) utahaný
B) a začínalo ho bolet celé tělo.
   Ve vítězství vždy velkomyslný, rozhodl jsem se Je v noci ani moc netrápit.

DEN DVACÁTÝ
   Teď sklátila chřipka Jeho. Takže jsou odkecaní všichni tři. Povolali Její matku, aby mě přišla ohlídat. Mé zásoby smrkanců už naprosto vyschly, ale ještě pořád se mi daří popotahovat a trvat na tom, že se musím chovat.
   On si stěžuje, že mě Její matka rozmazluje. Je to stoprocentní pravda: když odejde, jsem pokaždé ještě děsnější než jindy.
   Její matka si stěžuje, že On nadělá strašného povyku kolem jedné pitomé rýmy a že všichni mužští jsou simulanti. S večerem začínalo Její matku bolet celé tělo.