DEN PRVNÍ
   Dneska jsem dostal novou hračku. Červený plastikový telefonek s očíslovanými tlačítky. “No, podívej,” předla Ona. “Teď můžeš pěkně zatelefonovat všem svým kamarádům jako to dělá maminka a tatínek.”
   Za co mě má? Snad vidím, že od toho nejdou žádné dráty, ne? A když zvednu sluchátko, tak není slyšet oznamovací tón.
   Večer jsem zaslechl, jak s Ním o tom mém telefonku Ona mluví. A zase použila to katastrofální slovo - výchovný. A to si myslí, že se po tomhle té červené hrůzy dotknu. Tůdle.

DEN DRUHÝ
   “Tak jak, telefonoval jsi kamarádům, co,” zeptala se večer. To bys měl.”
   No prosím. Když si to přeje, má to mít.

DEN TŘETÍ
   Brzy poté, co Ona ráno odešla do práce, zrovna když Obluda cpala do pračky mou denní dávku půl tuny usviněného šatstva, učinil jsem rozhodnutí, že splním Její přání a zatelefonuju nějakému kamarádovi.
   Ovšem že ne tím červeným křápem. Kdepak, vzal jsem si na to ten Jejich. Měl jsem od Nich bohatě odkoukané, jak se to dělá. Stačí zvednout sluchátko a chvíli mačkat tlačítka.
   Chtělo to dost dlouho zkoušet, než se mi něco ozvalo. Většinou se mi na konci těch mých číselných řad ozval jen takový kvílivý zvuk.
   A nakonec jsem se přece jenom trefil. Na druhém konci mi nějaký hlas odpověděl. Myslím, že mluvil anglicky. Zkusil jsem s ním navázat hovor za pomoci mého slovního repertoáru, ale hlas nereagoval. Brzy mě to otrávilo, protože mi připadalo, že ten hlas pořád opakuje jednu a tutéž větu. Tak jsem nechal sluchátko vyvěšené a šel jsem si vyzkoušet nové válečné barvy na kočce.
   Když se máma vrátila z práce, hned za Obludou, a jestli prý nemáme něco s telefonem. Že z kanceláře několikrát volala domů a bylo pořád obsazeno.
   Pak si všimla, že je vyvěšené sluchátko, zvedla ho a chvíli  poslouchala. Teda, ta vám ale spustila povyk! Křičela a vzlykala a ječela na Obludu, že mě už nikdy nesmí pustit k telefonu. A pak, když přišel domů On, začalo to všechno nanovo, pořád mlela něco o tom, že letos nebudou moct jet na dovolenou, protože na to nebudou mít.
   A pro mě prosím za takový úspěch ani slovo chvály. A přitom bych řek, že na dítě v mém věku je snad docela slušný výkon dovolat se na hlášení přesného času do Austrálie.

DEN OSMÝ
   Dneska ráno jsem si udělal seznam všech slov, co už dovedu říct.
   Začal jsem loni o Vánocích poněkud neobvyklým prvním slovem - “kuječnít”. Inspirovalo mě k tomu kulečníkové tágo, které On dostal darem, ale nenechali mě to doříct a mysleli, že je to moje speciální podoba slova “děkuju”.
   No, poděkovat už teď taky umím. Ale pozor, moc často to nedělám.
   Pak bychom tu měli “Ne!”, to jsem přidal velice brzy, a nedlouho potom přišlo “Eště!” Taky dovedu udělat “Máma”, a když mě popadne obzvláštní velkomyslnost, jsem s to udělat ještě i “Táta”. Obludu zatím tak docela nezvládnu, ještě pořád je to jen “Bjuda”.
   Taky dovedu “Jo”, i když to “j” mi občas nějak nevyjde. No, ale to zase tak moc nevadí, protože to moc často nepořebuju. Zjistil jsem totiž, že “Ne” vyhovuje ve většině případů daleko líp.
   Taky dovedu “hlnečet”. No a pak by tu bylo “ci”, “ezký”, “kočičta”, “já”, “pa” a “otklivý”.
   Tak to máme dohromady kolik...? Nějakých patnáct. Na jedenadvacet měsíců asi tak průměr, bych řek.

DEN TŘINÁCTÝ
   A ne že bych uměl jen jednotlivá slova. Když mám tu správnou náladu, dovedu je už kombinovat do minivětiček: “Ci mámu!” “Eště hlnečet,” tak zhruba na ten způsob.
   Ještě jsem nezkusil pospojovat to všechno do jedné maxivěty. Jak by vlastně vypadala? No, moment...
   Jo, asi něco takovéhohle:
   “Jo, máma, kuječnít táta, ne eště otklivý hlnečet, já ci ezký hlnečet, děkuju, pa, kočičta.”
   Hm... Asi si budu muset ještě nějakou chvíli počkat, než se naskytne ta správná konverzační příležitost.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Naprosto mě pohltila dětská televize. Zpočátku jsem si říkal, že jsou to absolutní voloviny. To tedy jsou pořád, jenže teď už jsem na ty voloviny zahákovaný. Když někdy náhodou nedostanu svou pravidelnou dávku, je pak zbytek dne pravé peklo.
   Matka v jednom kuse vykládá svým přátelům, že mám televizi striktně “na příděl” a že Ona pečlivě vybírá, na co se smím koukat. Tak to je prosím absolutní kec. Je Jí takhle volné kolem krku, co zrovna v bedně běží, jen když Jí to poskytne půlhodinku klidu a pokoje.
   Jestli má člověk z televize v hlavě hnůj, tak za ten kompost, co z toho roste, můžou rodiče.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Umím už televizi sám zapnout i vypnout a taky skákat z kanálu na kanál, ale takříkajíc neregulovaně. To znamená, že to dokážu přepnout, ale nemám zrovna moc vliv na to, co mi tam naskočí. S dálkovým ovládáním mi to taky ohromně jde. S dálkovkou mám celkem tři oblíbené kousky. Jeden je vyndat z ní baterie a strčit je na nějaké bezpečné místo, jako třeba do pračky. Prosté, ale účinné. Lezou z toho po zdi. Druhý kousek je dálkovku schovat. To pak oba šílí. Mám už vyzkoušenou spoustu schovávaček. Třeba pod tou rozdrbanou starou dekou v košíku pro kočku, to nebylo špatné, ale nejradši mám přece jenom píseček.
   (Jo, mimochodem - a tohle je důležitá věc - když dálkovku někam schováváte, vyberte si pokud možno něco hodně špinavého, takže když ji rodiče konečně najdou, bude umatlaná od nějakého svinstva. A když ji berete do rukou, nezapomeňte přitom dumlat nebo jíst něco lepkavého!)
   No, a ten třetí prima kousek s dálkovkou je přepínat kanály v klíčových chvílích, když se On kouká na nějaký sportovní přenos. To byste žasli, jakou zběsilost vyvolá dobře načasované přepnutí, když se míček po dlouhém úderu blíží k jamce nebo když útočník dostane přihrávku na velkém vápně a má před sebou jen brankáře.

DEN DEVATENÁCTÝ
   Neděle. Teď už umím úplně sám vylézt z postýlky, sejít dolů a pustit si televizi. Připadá mi, že Jim nějak podezřele moc záleží na tom, abych právě takhle zahájil každou neděli, a přitom je zajímavé, že když svou nezávislost projevím nějakým jiným způsobem, většinou to nevítají s nadšením.
   Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to proč, ale dneska ráno se mi rozsvítilo jako oslepujícím bleskem.
   Chtějí mě mít v neděli ráno uklizeného z cesty, aby si mohli přispat. Povaleči líní! Jo, přispat - ještě něco horšího. Chtějí si po ránu užívat sexu. Hnus!
   Jakmile jsem si to uvědomil, odkradl jsem se nahoru a tichounce jsem se vplížil k nim do ložnice. To jste měli vidět, jak od sebe odletěli, když mě uviděli...

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Ode dneška mám další nové slovo. Když se odpoledne Ona vrátila z práce, vzala do ruky můj plastikový hrneček s cucátkem, že mi dá napít. “Tak copak budeš chtít,” zavrkala. “Limču, nebo čajíček?”
   Odpověděl jsem: “Milču.” Fakt nevím, proč se rozesmála.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Večer přišel On z práce, a sotva vkročil, nalil si jako vždycky pořádného vizoura. Roztomile jsem se natáhl po Jeho sklenici. “Já! Já!” naléhal jsem, protože vím, jak je tyhle drobné dojemné, byt i hádankovité výstupy baví.
   “No ne, hele, malej by si dal taky whisky,” pochechtával se. (Teda já fakt nevím, proč je tak snadné Je rozesmát.) Ona se rozhodla, že na tu hru přistoupí, a vzala z police další skleničku na whisky. “Tak já ti naleju whisky,” oznámila vážným hlasem.
   Přišla se skleničkou limonády v ruce a podávala mi ji. Natáhl jsem ruku, že si ji vezmu, ale Ona ji nepustila. Nehodlala riskovat a dát opravdickou sklenici do rukou někomu zvyklému jen na plastikový hrneček s cucátkem.
   Podíval jsem se na Něj. Pořádně si přihnul ze skleničky a samým blahem mlaskl.
   Tak jsem na tu hru taky přistoupil. Pořádně jsem si přihnul z hrníčku a samým blahem jsem mlaskl.
   Váleli se smíchy. Větší srandu zřejmě za ten Jejich ubohý, humoru prostý život ještě nezažili.
   “A co to piješ? No,” zeptala se Ona.
   Dospěl jsem k závěru, že srandiček už bylo dost, a nejsušším hlasem jsem pronesl: “Milču.”
   A to bylo podle nich snad ještě srandovnější.
   Bůh ví, čím se bavili, než jsem se objevil já.

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Obluda mi dneska dávala pít. Ukázala na limonádu a na čaj, a co prý chci.
   “Milču,” odpověděl jsem rozhodně.
   Válela se smíchy, přesně jako Oni. Co je na té milče tak k popukání, to by mě teda zajímalo.
   “Ale ne,” vzdychla konečně. “Správně se říká limča. Je ti to jasné?”
   “Limča,” opakoval jsem po ní. “Správně.”
   Když se vrátila máma z práce, vrhl jsem na Ni krajně mrazivý pohled. Obluda Jí pověděla o našem rozhovoru. “Ale nebojte se, teď už to malej říká správně,” ujistila Ji.
   “Ne, opravdu?” V hlase Jí zaznělo něco jako zklamání. “Mně se docela líbilo, když říkal milča.”
   Jestli ze mě vyroste negramotný blb, nebude aspoň pochyb, kdo za to může.

Zpět na obsah     22.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)