DEN PRVNÍ
   Dneska se naskytl výborný příklad možného konfliktu mezi Ní a Obludou. Šlo zase, jak jinak, o obávané navykání na nočník (hrneček, záchod, drezuru, jak chcete), a byl to spíš důkaz toho, že v zásadním projektu tak nesmírné závažnosti nemůže být ani řeč o nějaké dělbě práce, externí spolupráci a podobných nesmyslech. Rozjela to moje matka, a ta by to taky měla pěkně dovést do konce.
   Já jsem se teď dostal do stadia, kdy - podle Jejího přesvědčení - už si dokážu spojit “tělesné pocity a výsledek”. Už poznám, kdy budu dělat čí nebo e-e, a když mám tu správnou náladu, umím si klidně říct o hrneček a zavčas ho použít, aby nedošlo k “nehodě”.
   Důležitý bod je ovšem “když mám tu správnou náladu”.
   Dneska je pondělí a Ona, ještě stále rozpálená tím, co považuje za Svůj víkendový záchodový úspěch, hned začerstva vyložila Obludě co a jak.
   “Malý už si teď řekne o nočníček, když bude potřebovat,” oznámila jí se stoprocentní sebejistotou. “Ale musíte sebou hodit. Takže nezapomeňte, prosím vás, dávat pozor, až začne volat hlnečet, buďte tak hodná.”
   Takže zaznívalo po domě celý den neustálé volání “hlnečet”? No, co byste řekli?
   A když se Ona vrátila z práce, zaznělo domem třeba jedinkrát zvolání “hlnečet”? Kdepak.
   Zabralo to. Do mysli se Jí vkradl malý střípek provinilosti. “Poslyš,” slyšel jsem Ji, jak říká Jemu, “dělá mi starosti naše pomocnice v domácnosti. Mám takový dojem, že možná v některých směrech zpožďuje vývoj našeho malého.”

DEN TŘETÍ
   Když tady dneska byla Obluda, zařval jsem z plných sil “hlnečet!” pokaždé, když se mi chtělo. A pokaždé přiletěla. Ani k jediné nehodě nedošlo.
   Byl to den dokonalého navykání na nočník, jak Obluda pyšně hlásila, když přišla Ona domů.
   Ale zaznělo večer domem třeba jedinkrát zvolání “hlnečet”? Nenechte se vysmát.
   “Poslyš,” slyšel jsem Ji říkat Jemu, “dělá mi starosti ta naše pomocnice v domácnosti. Já ti myslím, že občas příšerně lže.”
   Jen houšť, a větší kapky! Joj, tohle se mi líbí!

DEN ČTVRTÝ
   Další nehod prostý den - zato večer totální podělanost a počuranost.
   Obluda opět hlásila plný úspěch. Matčiny pochybnosti, že ženská mluví pravdu, značně posíleny.

DEN PÁTÝ
   Dnes změna taktiky. Dokud tady byla Obluda, neřekl jsem si o nočník ani jednou, zato jsem vyrobil tři pleny, každou jako bych s ní byl aspoň měsíc v zákopech.
   Obluda ohlásila zvrat a odpochodovala, a já okamžitě najel na úplnou příkladnost, dvakrát jsem zvonivým hláskem požádal o hlnečet a ztělesňoval jsem dokonale nočníkově a záchodově nacvičené děťátko.
   Teď už je přesvědčená, že Obluda lže.

DEN ŠESTÝ
   Když dorazila Obluda, pověděla jí Ona, jak dokonale jsem se choval večera večer. Jakmile odešla do práce a zůstali jsme spolu sami, poklesl jsem opět na počuranost a podělanost stáří tak zhruba jednoho měsíce.
   Obluda už je teď přesvědčená, že lže Ona.
   Tuhletu hru můžu hrát prakticky neomezeně dlouho. A nemusí se týkat jen navykání na nočník a záchod. Možností je nekonečné množství. No řekněte, není život sranda?

DEN ČTRNÁCTÝ
   Býval bych Jí hned mohl říct - taky jsem dělal, co jsem moh, abych Jí to tehdy pověděl - že ten pitomý nápad vrátit se do zaměstnání Jí spíš ublíží než prospěje - jenže byla Ona ochotná poslouchat?
   Jediný výsledek je, že má na všecko míň času než dřív a že z ničeho nemá žádný požitek, protože Ji od rána do noci tíží nesmírné břemeno výčitek svědomí.
   A přispívám já svým dílem, abych Jí to břemeno nějak ulehčil? Předpokládám, že asi nejspíš žertujete.
   Podívejme se, proč se vlastně do té práce vrátila. Když to s Ním probírala, dospěli k několika důvodům, a ty by bylo možno shrnout asi takhle:
1.     Vydělat nějaké peníze.
2.     Povzbudit Ji, aby duševně nezakrněla a jen tak nevegetovala doma.
3.     Pomoct nám (to jest Jí a mně), abychom se od sebe pomalu začali odpoutávat, k tomu totiž mezi rodiči a dětmi časem přirozeně stejně dojde.
4.     Mít k ruce pomocnici v domácnosti, aby Ji zbavila aspoň části dřiny spojené s výchovou dítěte. (Dřiny? Se mnou?)
5.     Vrátit Jí Její vlastní identitu, dát Jí pocit, že je něco víc než jen moje máma. (Tak za tohle dávám vinu těm psychopříručkám, co si v nich čte.)
   No, a ve skutečnosti to vypadá takhle:
1.     Skoro všechny peníze, co vydělá, padnou na Obludu, na různé dárečky pro mě, aby si vykompenzovala špatné svědomí z toho, že mě opustila, a na prodlouženou dovolenou, protože je úplně oddělaná, když musí celý den být v práci, a pak se ještě starat o domácnost.
2.     Únavou je touhle dobou tak zbitá, že pomalu žádnou duši vůbec nemá, a dala by si useknout pravou ruku, jen aby mohla deset minut nerušeně jen tak vegetovat doma.
3.     To vím taky, že se od sebe rodiče a děti začnou odpoutávat, jenže kdy k tomu dojde, o tom tady, když ráčíte dovolit, budu rozhodovat JÁ.
4.     V praxi to ovšem naprosto nefunguje. Obluda se půl dne rozvaluje na pohovce, čučí na bednu a cpe se jak nezavřená. (Teď už vím, proč má figuru jak cisternová loď.) A skutečnost, že jsou na mě dvě, mi, jak víte, usnadňuje štvát jednu proti druhé (VIZ ZÁZNAMY O NAVYKÁNÍ NA NOČNÍK ZA TENTO MĚSÍC.)
   Žádnou vlastní identitu nemá. Je jen moje máma, a basta.

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Sobota. Dneska príma nový fór. Jelikož už jsem teď dostatečně pohyblivý a dokážu ujít hezký kus sám, nepřipoutává už mě Ona pořád do golfáčku. Když chci jít, prostě si vylezu, a když mě to přestane bavit, zase nasednu. Na tuhle mou novou dovednost je Ona náramně pyšná, prý to dokazuje, že začínám být čím dál nezávislejší.
   Dneska šla na velký nákup a vzala mě s sebou. On byl někde pryč a auto nebylo k dispozici. Skoro celou cestu tam jsem ušel pěšky, a na zpáteční cestě jsem se usadil v golfáčku.
   Ona si pověsila tašky s nákupem na držadla a začala mě tlačit domů. Ze mě už je docela slušná těžká váha, teď ještě k tomu ten nákup, takže se pěkně nadřela.
   Zastavila u lavičky, že si trochu oddychne. A to byla moje chvíle. Vylezl jsem z kočárku, a ten udělal přesně to, co jsem čekal. Beze mě jako protiváhy se překotil dozadu a veškerý Její nákup křachnul o zem.

 

 

  

Tak tohle si nabeton zkusím zas.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   V poledne jsem vytrval, nic než brambůrky a mandarinky. Když se vrátila z práce, trávila máma hodiny tím, že mi dělala různé laskominkové krmičky. Ani jsem se jich nedotk. Nakonec podlehla a dala mi brambůrky a mandarinku.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Držím se svého nového stravovacího repertoáru. Ona z toho šílí. Začínám si říkat, jestli jsem si neměl radši vybrat čokoládový pudink a banány. Brambůrky a mandarinky mi začínají trochu lízt krkem.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Velikánský úspěch. Mé stravovací výstřelky Ji tak udolaly, že dneska nešla do práce, a místo toho mě vzala k doktorovi.
   Dramaticky ohlásila, že už tři dny nejím nic než smažené brambůrky a mandarinky.
   Čekal jsem se zatajeným dechem. Jakou léčbu asi pan doktor navrhne? Určitě z toho koukají aspoň laboratorní testy, ne? Aspoň noc v nemocnici na pozorování?
   Ale kdepak. Pan doktor jen utrousil: “No, tak to asi zrovna nemá na nic jiného chuť. A teď mě laskavě omluvte, já tady totiž mám nemocné.”
  To je hrůza, jak jsou ti doktoři dneska k lidem lhostejní.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Přinutil jsem se jíst dneska jen brambůrky a mandarinky, ale jak na to koukám, asi toho nechám. No řekněte, když si jeden začne takhle výstředně vybírat, a ono to nikomu nedělá starosti, tak jakou to má cenu, no ne? A kromě toho mám teď strašnou chuť na rybí prsty a švestková povidla.

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Ne, teda vážně. Ona je tak dokonalá oběť reklamy! Stačí Jí jednou zblejsknout nějaký výrobek v bedně a okamžitě to chce koupit.
   Dneska večer vysílali takovou reklamu, a ta Ji úplně rozpálila, protože to mělo něco společného s tím posvátným navykáním na nočník (záchod atd.). Bývala by okamžitě vyletěla to koupit, jenže už bylo pozdě.
   Speciál trenýrky, prosím. Něco na půl cesty mezi plenou a spoďárama. Fígl je v tom, že mimino si může připadat ohromně dospělé, protože tenhle speciál se může normálně stahovat a zase natahovat. Joj!
   Nákupní psychologii rodičů má ta firma, co tohle vyrábí, prokoumanou dokonale, ale co hejbe takovým miminem, o tom teda nemá ani páru.
   Docela upřímně: dítě mého věku zrovna dvakrát nevzrušuje taková vymoženost, jako jsou spoďáry
  Každé uvědomělé mimino zaručeně využije speciálních stahovacích a vytahovacích trenek tak, že je zaručeně bude mít stažené, když dojde k “nehodě”, a ještě před tím se ujistí, že sedí na nejlepším potahu v celém baráku.

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Tak, a teď hádejte, co! Dneska vyběhla a koupila několikery speciální trenýrky.
   Takže když mi potom měnila plenu, musel jsem to vyslechnout všecko: “Tak vidíš, už jsi tak veliký kluk, že už nebudeš mít plenu. Podívej -” a zvedla v rukou jedny speciál trenýrky “- budeš mít dospělé spodky, jako má maminka a tatínek.”
   To si opravdu myslí, že si spletu dospělé slipy s papírovou prošívanou dekou?
   Tak či onak, postavila si mě před sebe a speciál trenýrky mi natáhla. A když mi je natáhla, zase je stáhla. A pak nahoru. Dolů. “Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů - vidíš, jak je to lehké - stejně, jako to dělají dospělí.”
   Konečně Ji tohle jojo přestalo bavit, poplácala mě po zadku a řekla: “Ták. A příště, až budeš chtít udělat čí nebo e-e, tak si jen stáhneš trenýrečky a najdeš si hrníček... viď?”
   No, tak polovinu toho, co chtěla, jsem vykonal. Když se mi pak chtělo udělat čí nebo e-e, speciál trenky jsem si stáhl. Ale nočník jsem si nenašel. Našel jsem si takové to šikovné, teplé místečko u ústředního topení za pohovkou.
  A aby se to nepletlo, udělal jsem tam e-e

Zpět na obsah     21.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)