DEN PÁTÝ
   Obluda zorganizovala Skupinu rodičů a batolat. Dneska ráno k nám do domu přišly tři děti i s pomocnicemi v domácnosti.
   Na to já jsem se tedy díval černě. Co si mají cizí děti co hrát s mými hračkami. A pak taky všechny velice rychle dospěly k závěru, že když je praštím, tak mi to okamžitě vrátí.
   Navíc to nebyla žádná Skupina rodičů a batolat. Byla to Skupina pomocnic v domácnosti a batolat, parta ubohých dětiček opuštěných vlastními rodiči, kteří si klidně odpochodovali a užívají si někde v práci. Jo, a jestli pro mě plánují nějaké kamarádšofty, tak to se budou muset snažit sehnat mi trochu lepší společnost než tuhle bandu. Randál to dělalo, smrdělo to a - no - nejeden uměl praštit mnohem víc než já.

DEN DVANÁCTÝ
   Dospěl jsem do obtížného životního stadia. Nebo lépe řečeno, dospěl jsem do ještě obtížnějšího životního stadia. Jde o to, že doteďka jsem spal třikrát denně - dlouho v noci, a pak ještě na doplněnou dopoledne a odpoledne.
   Snažil jsem se tomuhle systému vzdorovat, protože je jasné, že když spím, má Ona nebo Obluda možnost nerušeně se věnovat nějaké jiné činnosti. Jenže bohužel mě pokaždé udolá docela obyčejná únava a já nakonec stejně zkápnu.
   Jenže teď se věci začínají měnit. Zřejmě už nepotřebuju tolik spát jako dřív.
   Dneska jsem Obludě poprvé jemně naznačil, jaké nepříjemnosti ji čekají. Dopoledne jsem spal jako obvykle, ale když mě uložila po obědě, prostě jsem nebyl ospalý. Opustila mě s obvyklým: “Tak, teď si pěkně odpočineš a necháš mě pracovat, viď?” a já okamžitě začal vřískat.
   Nereagovala, protože to dělám poměrně často, a pak, vzdor těm nejlepším úmyslům, po několika minutách stejně pomalu usnu. Jenže tentokrát jsem vydržel tropit randál tak dlouho, že musela přijít nahoru. Čtyřikrát pětkrát se pokusila mě uspat, ale nakonec to musela vzdát a vzít mě s sebou dolů.
   A pak jsem zjistil něco, z čeho jsem ji podezíral už dávno. Tyhlety řečičky o tom, že já si pěkně odpočinu a nechám ji pracovat, byly pustá lež. Co že teda dělá, když já odpoledne spím - a co dělá každé odpoledne od chvíle, kdy u nás začala pracovat? Uvelebí se na pohovce a kouká na australské seriály.
   Dneska odpoledne měla tu drzost, že se pokoušela ukecat mě, abych se na ten, co zrovna dávali, díval s ní. Cha! Poskytl jsem tomu několik minut, ale teda... Půl druhého roku úskočnosti mě naučilo posoudit herecký výkon, a řeknu vám, že herci v těchhle dílkách jsou prachmizerní.
   A tak jsem řval a vřískal a postaral jsem se, aby z toho vůbec nic neměla.

DEN TŘINÁCTÝ
   Dneska odpoledne jsem zase pro změnu odmítl spát. Tentokrát mě Obluda sebrala okamžitě - bála se, že přijde o ten svůj nepostradatelný seriál.
   První půlku jsem prořval a provřískal, ale pak jsem se utišil. Herci nebyli o nic lepší, ale to, jak jsou ty historky sflikované, nepostrádá jistý nejapně připitomělý půvab.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Vzdor naprostému krachu minulého pokusu sezvala Obluda na dnešní dopoledne zase tu nevhodně pojmenovanou Skupinu rodičů a batolat.
   Podařilo se mi jednu tu ropuchu vzít přes hlavu tím kladívkem, co se jím ty plastikové tyčky ve řvavých barvách zatloukají do toho plastikového stolečku ve řvavých barvách. Moc příjemně se na to dámy netvářily.
   Dalšího zase zdrásala kočka, a to pořádně. Tedy přiznám, že jsem o naší kočce v minulosti nemluvil vždycky zrovna moc hezky, ale tentokrát jsem v ní poprvé poznal spřízněnou duši.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Dneska jsem ani dopoledne skoro oko nezamhouřil, a protože jsem u oběda byl ještě vzteklejší a agresivnější než obvykle, pokusila se mě Obluda uložit po něm.
   Kopal jsem a vřískal a dělal jsem příšernou rotyku. Jak si vůbec mohla troufnout chtít mě připravit o ten drahocenný australský seriál!

DEN DVACÁTÝ
   Dneska ráno jsem se vzbudil dřív než rodiče, a byla to nádhera. Lehkými letními záclonami proudilo dovnitř slunce a utvářelo mi na peřince proměnlivé grošované vzorečky. Venku cvrlikalo ptactvo. Byl jsem odpočatý, teplíčko mi bylo a hezky jsem se provaloval.
   Začal jsem bublat a vydával jsem měkce vrkavé zvuky. Pak jsem z nich začal utvářet řetězce žvatlavých vět, ne že bych je sestavoval z opravdických slov, ale znělo to tak.
   Říkal jsem si, jaké je to senzační být malé mimino, jak je mi teplíčko, jak mě mají rádi a jak mě ochraňují před nebezpečím. A taky jsem si říkal, jak je to příjemné nebýt dospělý - pěkně si vyspávat, dokud se nevzbudím sám od sebe, nemuset si lámat hlavu penězi a prací a starat se, kde vzít na oběd. A cítil jsem vřelý a láskyplný soucit se svými rodiči.
   Pak jsem si ale vzpomněl, kdo sakra vlastně jsem, a rozeřval jsem se na plné pecky. Nechat Je klidně spát, to teda určitě! Vzbudit Je dřív, než Jim budík zapne rádio, to je pro mě prosím otázka cti.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Sobota. Tohleto navykání na záchod Jí fakt leží v hlavě. Nevím proč, ale najednou Jí to dělá ještě větší starost než dřív. Asi zrovna obdržela nejnovější bulletin o pokrocích toho einsteiněte. No jo ten vopruza už určitě vystudoval jadernou fyziku a vylezl bez kyslíkové masky na Everest. A moje máma má zatím na krku prevíta, kterého se Jí ještě nepodařilo navyknout na nočník!
   Možná bych se nad Ní měl slitovat. Příště, až budu chtít na stolici - nebo spíš “udělat e-e” -, měl bych si možná prostě říct o nočník a použít ho k příslušnému účelu.
   Na druhé straně je fakt, že je to ohromná sranda, když mě Ona honí po baráku, nočník v ruce, jen tak pro všechny případy. Proč bych měl kazit takové vyvrcholení našich společných nejpřínosnějších chvil?

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Dneska večer jsem kecnul z výšky na zadek. Napadlo mě, že další pokrok na poli lingvistickém by Jí třeba mohl na chvíli odvést myšlenky od toho navykání na hrneček, a tak jsem Ji vyrušil novým slovem. “Zadečet,” děl jsem, a pak, kdyby Jí to náhodou bylo nedošlo, jsem to zopakoval: “Zadečet.”
   A hádejte, co udělala Ona...? Jistě, přihnala se s hrnečkem. Ne, teda vážně. Kdybych býval myslel hrneček, tak jsem řek hlnečet, ne?

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Někdy mívám tak trochu provinilý pocit, že si z Ní takhle dělám šprťouchlata, ale uznejte, neříká si o to snad? To máte jako sebrat miminu cukrle. (No, teda sebrat cukrle nějakému jinému miminu. Moc rád bych viděl toho, kdo by se pokusil vzít cukrle mně!)
   Dneska mi zase poskytla dobrý příklad, jak se nechá vodit za nos. Pořád mele o tom navykání na hrneček, na nočník a na záchod, tak jsem se po večeři rozhodl, že Jí udělám radost. “Hlnečet!” pronesl jsem naléhavě. “Hlnečet!”
   “No ty jsi ale hodný chlapeček,” vrkala. “Ty si říkáš o nočníček, viď?” Panebože, to byl zase objev. No jistě. “Jako včera, viď?”
   Ach jo, už zase!
   Tak či onak, má žádost Jí připadala jako naplnění Jejích nejdivočejších snů. Odfrčela pro nočník, honem ze mě strhla všechno od pasu dolů a významně se na mě zahleděla. Ukázala na nočník a povídá: “Ták - a víš, na co to je, viď?”
   “Jo,” kýval jsem. “Jo, jo.”
   Povzbudivě se usmála.
   “Tak s ním pěkně udělej, co s ním máš udělat. No, honem.”
   Znovu jsem přikývl. A Ona celá u vytržení kývla na mě.
   Vzal jsem nočník a posadil jsem si ho na hlavu.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Sobota. Dneska jsem s konečnou platností přestal klást odpor. Jednak mi už fakt lezlo krkem muset pořád vzdorovat, jednak mi přišlo líto Jí, že pořád chodí po světě s tak dojemně úzkostlivým výrazem na tváři. Zkrátka a dobře, po obědě jsem zase jednou zvolal: “Hlnečet! Hlnečet!”
   Tentokrát ho měla po ruce a ve zlomku vteřiny jsem byl do pasu nahý - tedy od podlahy nahoru, rozumí se - a už jsem se rozkračoval nad nočníkem.
   “Tak, a teď si pěkně sedneš a uděláš e-e, viď,” mámila rozverně.
   Vzdechl jsem a přidřepl jsem na tu studenou umělou hmotu zadkem.
   “Ták, a teď pro maminku udělej pěkné velké e-e. Velké e-e pro maminku. No tak, dělej hezky...”
   Toužebný výraz na Její tváři byl prostě žalostný, a tak jsem zatlačil, párkrát jsem heknul a - mlask, mlask - pustil jsem do nočníku dvě dokonalá hovínka.
   Pane na nebi! Řekli byste si, že Ji nejmíň pět let drželi jako rukojmí a teď Ji pustili, a ještě navíc ten den vyhrála v bingu. Skromně jsem vstal, Ona popadla nočník a čučela do něj, jako by to byly korunovační klenoty.
   “No ty jsi ale šikovný chlapeček! Podívej se, co jsi pro maminku udělal! Takový šikovný a dospělý kluk! Já ti děkuju, říká maminka. Ohromně a mockrát ti děkuju.”
   Vzala nočník do obou rukou, jako by ho nesla na podušce s třapci, a vedla mě nahoru na záchod.
   “Tak, a jestlipak víš, co teď uděláme,” uchichtávala se. “Utřeme ti zadeček, ale nejdřív uděláme tohle.”
   A najednou nočník obrátila dnem vzhůru, vyhodila moje vzácná hovínka do záchodu a spláchla je.
   Pch. To bylo naposledy, co ode mě viděla nějaký dáreček.

Zpět na obsah     20.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)