DEN OSMÝ
   Dneska večer Mu Ona začala zase vykládat o Skupinách rodičů s batolaty. Bylo jasné, že bude nutné nasadit diverzní taktiku, a tak jsem najel na velké hekání a funění a velmi uspokojivým způsobem jsem zaplnil celou plenku.
   “Dělá e-e-,” konstatovala vzrušeně, sotva jsem spustil. Pak se mi smrtelně vážně podívala do tváře a pronesla: “Děláš e-e. Děláš e-e.”
   Chvilku jsem myslel, že se mě snad pokouší hypnotizovat, ale pak jsem si uvědomil, že to asi bude součást té velké kampaně, která mi má pomoct, abych si spojil “tělesný pocit a výsledek.”
   Aby mi to vtloukla do hlavy ještě pevněji, řekla: “Ty děláš e-e.”
   Nedala pokoj, ani když mě nesla nahoru do koupelny a měnila mi plenu. “Udělal jsi e-e, viď? Chytrej chlapeček. Ty jsi udělal e-e. Ty jsi udělal e-e.”
   Když jsem byl vymydlený a oblečený, vzala mě do náruče a láskyplně se na mě zahleděla. “Už tomu rozumíš?” dotázala se. “Kdopak udělal e-e?”
   Významně jsem se na Ni usmál a ukázal jsem na kočku.

DEN DEVÁTÝ
   Dneska mě Obluda vzala na návštěvu k jednomu miminu. Bylo menší než já - teda fakt úplně malinké - a s bídou jen tak tak lezlo. Jeho máma mi dala na hraní nějaké barvičky na nanášení rukou.
   Potom si s Obludou odskočily do kuchyně na kafe.
   Už jste někdy viděli malinké mimino celé vyvedené v ručních barvách?

DEN JEDENÁCTÝ
   “Jen co uspím malého,” pravila Ona Jemu, když mě dneska večer zvedla, že mě půjde uložit.
   Tenhleten výraz - uspat - používají vždycky, když je čas jít spát, ale mně se vůbec nezamlouvá. Slyšel jsem Je, jak ho používají ještě v jednom významu. Probírali, co by mohli udělat s kočkou, jestli se bude dál podělávat v domě. Rozhodli se, že ji vezmou ke zvěrolékaři a “dají ji uspat.”
   Mám dojem, že moje paranoické pocity týkající se tohohle výrazu jsou plně oprávněné - zvlášť jestli se to dělá kvůli podělávání v domě.
   No, tak či onak, dneska mě uložila, že mě uspí, a já si najednou uvědomil, že uložit znamená vlastně zavřít. Moje postýlka je vlastně kriminál. Každý večer mě tam rodiče strčí, vrkají přitom jak pominutí, pak vytáhnou postranici a počítají s tím, že jsem bezpečně uvězněný až do rána.
   To můžu řvát a vřískat a rumplovat mřížemi, a někdy dokonce přijdou nahoru mě uklidnit, ale pokud jde o ně, jakmile mě tam strčí, jsem zabásnutý na celou noc. Až doteď jsem si to dával líbit. Přijímal jsem to jako férový flastr a bručel jsem. V životě jsem neokusil tu noční svobodu, co mi kyne za mřížemi mé postýlky.
   No nic. Jde na mě spaní, dneska večer už s tím nic neudělám, ale v mém malinkém mozečku se začíná rodit nový únikový plán.

DEN DVANÁCTÝ
   Pokud se jedná o to, jak odněkud uniknout, nejsem tak docela bez zkušeností. Ti šťastlivci z vás, kteří četli Prevítem snadno a rychle, si jistě vzpomenou na líčení slavného útěku z ohrádky v Jedenáctém měsíci. Tehdy se mi podařilo proniknout mezi mřížemi. Postýlka je ovšem příliš solidní konstrukce, takže tahle možnost je vyloučená, kromě toho má taky základnu podstatně výš od podlahy než ohrádka, takže tento únik přede mne klade problémy zcela nové.
   Na druhé straně se mi díky zvýšené pohyblivosti značně rozšířil akční rádius, takže jsem si jist, že nějak už se ven dostanu. Dneska večer jsem provedl první rekognoskaci.
   Vzepřít se o mříže není problém. Jenže když to provedu, zjišťuju, že horní vodorovnou tyč mám tak zhruba ve výši prsou. Takže co dál? Je jasné, že se musím vytáhnout rukama, asi jako bych dělal shyby v tělocvičně. Pak se budu pomalu předklánět, až dosáhnu bodu, kdy se těžištěm dostanu přes tyč, což mi umožní elegantním přemetem seskočit na svobodu.
   To je tedy teorie. S praxí to bude poněkud slabší, aspoň soudě podle dnešního výsledku.
   Potíž je, že prostě nemám sílu v rukou. To bylo pořád chození, svaly na nohou se mi tím posílily, ale trup není z hlediska síly k ničemu.
   Ale to nic. Řím taky nevybudovali za den. Nedám se odradit.

DEN TŘINÁCTÝ
   Den jsem strávil posilováním trupu. Dělal jsem shyby na všem, co se mi naskytlo, a houpal jsem se za ruce, dokud mi síla stačila.
   Když mě večer uložili do postýlky, zkusil jsem ještě nějaký ten shyb, ale už mě bolely ruce, a tak jsem se nakonec ze všeho rozbrečel.
   Otevřely se dveře a vešla Ona, aby mě utěšila, ale nebyla v tom ta spontánní soucitná vřelost, v jakou jsem doufal.
   “Však já vím, že to jen tak zkoušíš,” říkala. “Klidně dokážeš usnout i bez tohohle povyku. To víš, za chvíli tě prostě nechám, když budeš večer zlobit, a bude to. Já tady totiž nejsem k tomu, abych kolem tebe poskakovala od rána do večera, kdy si vzpomeneš.”
   A tohle prosím od osoby, která naprosto otrle opustila svého jediného potomka už před třemi měsíci, a ani jednou nezapochybovala - a to všechno pod ubohou záminkou návratu do práce.
   Panebože, ta ženská nemá srdce.

DEN PATNÁCTÝ
   Jestli já něco mám, tak je to výdrž. Bolest nebolest, celý den jsem pokračoval s posilováním trupu. A taky jsem se dočkal odměny v podobě podstatně větší výšky, když jsem si dneska večer zkusil jeden shyb na horní příčce postýlky.
   Triumf mi pokazilo jedině to, že ruka nakonec povolila a já sletěl a praštil jsem se o zadní mříže. Pořádně to zabolelo, a to zase vyvolalo zcela oprávněný záchvat breku, jenže veškerý soucit, kterého se mi od Ní dostalo, bylo jen další obviňování, že zlobím, a výhrůžky, že mě fakt nechá “dusit ve vlastní šťávě.”
   Tak jsem se hezky soustředil, abych naplnil plenu šťávou opravdu řádně jedovou, a měl se aspoň v čem přes noc dusit.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Jsem trouba. Pořád se tady snažím překonat tu dlouhou stranu postýlky (tu, co se vytahuje a spouští), a až do dneška do večera si nevšimnu, že tu je ještě jedna možná úniková cesta.
   Na té pevné straně postýlky, asi tak v poloviční výši mříží, je připevněn předmět s groteskním názvem “středisko aktivity”.
   Je to taková plastiková tabule a na ní jsou přidělané různé řvavě vybarvené číselníčky, zvonečky, cinkátečka, vypínačíčky atd. Ten, co to vymyslel, si asi představoval, že takové mimino bude šťastně vysedávat v postýlce, spokojeně si broukat a celé hodiny se neškodně bavit tím, že bude točit číselníčkem, zvonit zvonečkem, cinkat cinkátečkem, cvakat vypínačíčkem atd.
   No... teda vyzkoušel jsem to, když jsem to dostal, to zase jo. Zatočil jsem číselníčkem. Zazvonil jsem zvonečkem. Zacinkal jsem cinkátečkem. Cvakl jsem vypínačíčkem. Zaatakdáloval jsem atakdálem.
   Ale, ruku na srdce, uděláte to jednou, a je to. Rychle jsem to celé odepsal jako naprostou zbytečnost.
   Až dneska. Dneska jsem najednou pochopil, jaký to má účel. Jako schůdek to může posloužit! Když se chytím hořejšku postýlky, zvednu nohu a opřu ji o středisko aktivity, stačí jen mírně zabrat, a už se vzepřu až nahoru, odrazím se přes hořejšek - a joj, svoboda!
   První pokus dneska večer neskončil zrovna nejúspěšněji. Zrovna ve chvíli, kdy jsem měl jednu nohu na středisku aktivity a druhou máchal v prázdnu, jsem ztratil rovnováhu a sletěl jsem rovnou na nos.
   To pochopitelně vyvolalo nářek. A rozzlobený vstup mojí mámy. Bolestné nouzové přistání na mně bohužel nezanechalo žádnou viditelnou stopu, takže se mi zase jednou dostalo obvyklých výčitek, že “zlobím” a “otravuju”.
   Nacpala mě pod peřinku silou, která mi připadala poněkud nadsazená. “A příště, když budeš večer brečet,” sykla na rozloučenou, “tak tě tady prostě nechám a breč si. Takže si to koukej pamatovat, jestli budeš zítra večer brečet, nikdo k tobě až do rána nepřijde!”
   Tvářil jsem se, že jsem splachovací. Měl jsem z toho výborný pocit. Protože jakkoli dnešní večerní pokus nebyl úspěšný, aspoň jsem si dokázal, že jako princip to funguje. Zítra je taky den.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   S posilováním jsem se dneska nezatěžoval. Nová úniková cesta nevyžaduje takovou dávku hrubé síly jako ta předešlá. Teď půjde spíš o to, udržet rovnováhu a řádně to načasovat.
   K Obludě jsem se choval docela slušně, a dokonce ani mámě jsem nedělal moc starostí, když přišla z práce. On byl někde na služební cestě, jak mě Ona upozornila, když mě šla uložit na noc.
   “Tak, a táta tady v noci nebude, takže brečet nemá smysl. To víš, on je měkkota, s ním můžeš mávat, ale se mnou ne. Když budeš dneska v noci brečet, tak budu vědět, že to jenom tak zlobíš, a nechám tě až do rána. Jedině tak budeme moct skoncovat s tímhle začarovaným kruhem protispolečenského chování.”
   No nazdar. To si zas četla v nějaké té knize o výchově malých dětí. Pokaždé to ihned poznám.
   Tu druhou inovaci dnešního večera měla asi taky z té knížky. Bylo to noční světýlko. Taková malá, placatá jako svíčka, zastrčená v odpudivém svícnu ve tvaru muchomůrky. Keramické. Tak tohle zařízení náramně obřadně rozsvítila a postavila ho na stůl kus od postýlky. Pak mi se škodolibým potěšením dala pusu, řekla: “Tak dobrou noc, dobrou noc, a ráno na shledanou,” a vyšla ze dveří... A ZAVŘELA ZA SEBOU.
   Vše měla naplánované. Cítil jsem se zrazen a dal jsem své zuřivosti nad tou podlou zradou průchod strašným vřískotem.
   Naneštěstí nedošel můj řev nijakého ohlasu, a tak jsem za chvíli zavřel klapačku. Ona si zatím dole určitě blahopřála, jak nádherně to se mnou sfoukla.
   Noční světýlko osvětlovalo místnost zhruba stejně jako dřív pootevřené dveře, takže bylo jakž takž vidět a já mohl zahájit akci a svůj plán uskutečnit.
   Přitáhl jsem se o mříže a stoupl jsem si, položil jsem ruce na horní okraj čela postýlky a párkrát jsem si jen tak přípravně povyskočil. Pak jsem natáhl levou nohu, až se pevně vzepřela o horní hranu střediska aktivity.
   Hezky klidně, abych manévr neuspěchal, jsem se zvedl nahoru. Volná noha chvíli nebezpečně komíhala ve vzduchu, ale pak se mi na základě plánu vypracovaného předešlé odpoledne podařilo přitáhnout ji k té druhé, takže jsem stanul na obou.
   Pak už stačilo jen se odrazit. Předek mé pyžámkové kombinézy se pomalu sunul přes vršek postýlky. Ve chvíli jsem už ležel pupíkem na horním okraji čela v pěkně rovnovážném stavu a málem jsem se na hraně kolíbal sem tam.
   Mohutně jsem hmitnul oběma nohama a zároveň jsem se pustil rukama. Vznesl jsem se. V tu chvíli jsem poznal, jaké to je “zakusit svobodu”.
   A vzápětí jsem poznal, jaké to je zakusit přistání z obrovské výše rovnou na kebuli. Bolelo to jak čert. Tentokrát jsem se rozječel naprosto nefalšovaně.
   Ale ohlas veškerý žádný. Řval jsem, vřískal jsem, nasadil jsem kompletní repertoár běsnícího vzteku. A nic. Trvala na svém, ani to s Ní nehlo.
   Bolest polevila. Popolezl jsem po podlaze, až jsem našel hromádku ručníků. Stočil jsem se na nich. Vnořil jsem se obličejem do měkoučké látky a cítil jsem, jak mi na čele naskakuje velice uspokojivá boule. Zdříml jsem.
   Za chvíli jsem se probral, protože jsem uslyšel na schodech Její kroky. Před dveřmi se zastavily.
   Najednou jsem si řekl, že mým cílům by mnohem lépe vyhovělo, kdyby dovnitř nevešla. A tak jsem honem začal zhluboka, pravidelně a pokojně oddychovat, a vzápětí jsem byl odměněn Jejím hlasem: “Hodnej chlapeček. No vidíš, vždyť já jsem ti říkala, že se mnou mávat nebudeš.”
   Tak jsem zase usnul.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Spal jsem znamenitě a vzbudil jsem se dřív než Ona. Chvíli jsem ležel a vzpomínal, kde to jsem a jak jsem se tam dostal. Rána nebolela, i když jsem cítil, že boule na čele narostla do tvaru velikého vajíčka.
   Pak mě najednou napadlo, jak by se můj plán dal ještě na závěr krásně vylepšit. Přesunul jsem se na druhou stranu místnosti a shodil jsem tu hnusnou muchomůrku ze stolu. Uspokojivě se rozmlátila a rozteklé noční světýlko v pádu zhaslo.
   Na pohodlné hnízdečko z ručníků jsem se nevrátil, a místo toho jsem se uložil na tvrdém, hezky uprostřed na podlaze.
   Skrz zeď jsem slyšel, jak Jí budík zapnul rádio, a hned jsem začal brečet. Ale ne takovým tím plným, prsním řevem právě probuzeného mimina, leč vyčerpaným, ochablým nářkem děťátka, které proplakalo celou noc.
   Rychle přikráčela a hned: “Tak vidíš - byl jsi hodný chlapeček. Vždyť já jsem ti říkala, že to zlobení není k ničemu, a...”
   Jak mě uviděla, zmrzla Jí slova na rtech. Zvedl jsem k Ní jedno dojemné oko.
   A už byla na zemi u mě. “Proboha živého,” křičela. “Jak dlouho už jsi tady takhle? A ta boule na čele! Ježiš ne! Já jsem nevěděla, že umíš vylézt z postýlky. Ježiš, a to noční světlo... Vždyť tys moh uhořet!”
   Tedy nechci se vytahovat, ale řekl bych, že celá akce byla dokonalost sama.
   A Ona byla tak zničená a měla tak špatné svědomí, že zavolala Obludě, aby nechodila, a sama zůstala doma, že se o mě bude starat. Během dne jsem prozkoumával nové a nové hlubiny naprosto odporného chování, a Ona to všechno brala jak ten beránek.
   Večer jsem spustil takový povyk, že mě dokonce vzala k sobě do Jejich postele (On byl ještě pořád na té služební cestě), a když už jsem tam byl, dala mi napít od prsu. Mlíčko už ale žádné nebylo, takže jsem jen chvíli zobal - nebo, když mám být naprosto přesný - žvýkal. No, ale ještě pár takových večerů, a myslím, že bych mlíčko zase hezky rozproudil.
   Dobře Jí tak, když si myslí, že to se mnou může jen tak snadno skoulet.
   Jinak má ovšem tohle tažení velkou a trvalou výhodu teď už vím, že se dostanu ven z postýlky. A oni to vědí taky. Řekl bych, že mé rodičovstvo čekají teď poněkud nervózní časy.

Zpět na obsah     19.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)