DEN ČTVRTÝ
   On mě dneska večer přistihl, jak se pokouším narvat vidličku do elektrické zásuvky. “To ne,” pravil. “To ne. Ošklivej chlapeček! To je hloupost, něco takového.”
   Měl samozřejmě stoprocentní pravdu. Hloupost to byla. A to z toho prostého důvodu, že průměrná vidlička do elektrické zásuvky prostě nepasuje.
   No nic, budu si muset najít něco vhodnějšího, co tam vleze.

DEN PÁTÝ
   Zkusil jsem narvat do zásuvky kovovou propisku (Jejího oblíbeného parkera). Taky tam nešla. Jen klid, budu to zkoušet dál.

DEN ŠESTÝ
   Jak jsem se tak dneska batolil po kuchyni, zaujal mě příklop kočičího otvoru. Má na mě přesně tu správnou výšku, a kromě toho vyluzuje velice uspokojivě rachotivý randál, když do něho pořádně strčíte a pak ho pustíte.
   Pak jsem se ale dostal do potíží. Chvíli jsem do příklopu bušil, otvíral ho a zase pouštěl, načež jsem se rozhodl, že si zkusím, jestli bych se skrz otvor dostal hlavou. Dobrá zpráva: dostal. Špatná zpráva: klapka zapadla a uvěznila mě. Teď už vím, jaké to je čekat, až zasviští gilotina.
   Hlavu jsem měl v zahradě, zbytek mě byl v kuchyni. Jako by to ještě nestačilo, vracela se zrovna domů kočka, zblejskla mě a zaradovala se, že má před sebou znehybnělý cíl. Začal jsem ječet a vřískat, kočka se blížila a brousila si pařáty - no, jen tak tak, že Obluda přiběhla včas a zachránila mě. Nikdy jsem netušil, jak rád ji uvidím.

DEN SEDMÝ
   Zkusil jsem narvat do elektrické zásuvky dřevěnou koktejlovou špejličku.
   Dobrá zpráva: šla tam.
   Špatná zpráva: nestalo se vůbec nic. Zkusím to znovu.

DEN OSMÝ
   Ten příklop na kočičím otvoru mi ne a ne dát pokoj. Dneska ráno jsem si s ním hrál a došlo k další nepříjemnosti. Přitulil jsem se k němu a jen tak jsem si zkoušel, jak daleko se dostanu hlavou, než mě to uvězní, a vtom na něm jako nějaký kamikaze plavným skokem přistála kočka na útěku před sousedovic černým kocourem.
   Chytil jsem plný zásah hranou příklopu do brady, odletěl jsem pozpátku a kočka mi přistála na hrudním koši.
   A ještě měla ta bestie tu drzost, že se mi chechtala. Pomsta bude sladká.

DEN DEVÁTÝ
   Nemusel jsem čekat dlouho a dostal jsem se kočce na kobylku. Jednoduché jak facka, vážně. Stačilo se přesvědčit, že to stvoření není v baráku, přistrkat k otvoru hezky těsně jedno extra obří rodinné balení pracího prášku - a čekat.
   Přál bych vám tu rozkoš - ten nádherný zvuk, když kočka pronásledovaná kocourem vletí padesátikilometrovou rychlostí do zablokovaného příklopu.

DEN DESÁTÝ
   Dneska večer přinesl On domů videokazetu. Ruka na kolébce se to jmenuje. Říkal jsem si, že to vypadá docela zajímavě, a tak jsem je asi tak hodinku poté, co mě uložili do postýlky, povolal nahoru do ložnice, pod záminkou muk vyvolaných rostoucími zuby.
   Byli tak zbití, že se mnou nechtěli zůstat, dokud neusnu, a radši mě vzali dolů do obýváku.
   Rovněž tak, musím s uspokojením konstatovat, byli tak zbití že mě neodnesli zase zpátky nahoru, jakmile jsem přestal brečet. Což, jinými slovy, znamená, že jsem viděl skoro celou Ruku na kolíbce. Náramně zajímavé.

DEN JEDENÁCTÝ
   Dneska ráno jsem měl ošklivou nehodu. Hnal jsem se napříč jídelnou, že drapnu kočku (chtěl jsem zkusit, co to udělá, když jí strčím ocásek do elektrické zásuvky), a vletěl jsem rovnou do rohu jídelního stolu. (Proč se dělají stoly s deskou přesně ve výšce spánku průměrného batolete, mi fakt nejde do hlavy.) Nad pravým obočím mi okamžitě naskočila boule jak vejce.
   Jistě nemusím dodávat, že jsem si mohl hlavu uřvat. Jedinou odměnou mi bylo obvyklé zběžné pochování, jak to mívá Obluda ve zvyku, provázené slovy: “Nejsi ty trošku moula?” - což mě taky zrovna dvakrát neutěšilo.
   Ach jo. Být tady máma, když jsem vrazil do toho stolu, letěli bychom na pohotovost, než bys řekl rentgen, a pak bych strávil bolestně rozcitlivělou noc na dětské chirurgii a oba rodiče by ustaraně bděli vedle mě.
   Když se Ona vrátila z práce, vypadal jsem, jako bych měl za sebou patnáct kol proti Miku Tysonovi, jenže Jí to zřejmě starosti nedělalo. Možná tu její instinktivní úzkost poněkud rozředila skutečnost, že jsem se nějakých nejmíň pět hodin po nehodě vesele batolil po baráku.
   “Co se stalo?” zeptala se.
   “Ále,” utrousila Obluda na půl huby, “honil kočku a vrazil do rohu jídelního stolu.”
   “A ták,” na to Ona, zřejmě úplně spokojená.
   Ale přece jenom jsem v Jejích očích zachytil pohled, který by mohl být možná docela slibný. Takové drobné chvilkové zapochybování, skoro podezření, mám dojem, že bych na to v budoucnu mohl hrát.
   Príma video, ta Ruka na kolíbce!

DEN ČTRNÁCTÝ
   Dneska ráno jsem naschvál vrazil do okraje Jeho stolu, a vyrobil jsem si tak docela slušný škrábanec na levém spánku. Celý den jsem si plánoval, jaký vyčítavý pohled vrhnu na Obludu, až se Ona zeptá, co se stalo. Budu hrát na přirozenou nervozitu vlastní matky, vnuknu Jí otázku, s jakým netvorem to vlastně nechává své vzácné potomstvo. Říkal jsem si, že nejdéle do týdne Obluda poletí.
   A matka se bude muset vzdát takových pitomostí, jako chodit do práce, a bude zase dělat to, co má - totiž každou minutku bdělého svého žití bude poskakovat, jak si já zrovna vzpomenu pískat.
   Zpočátku šlo všecko pěkně podle plánu. Když se Ona vrátila z práce, zvedla mě v náruči a okamžitě uviděla mou nejnovější ránu. “No nazdar, tys byl v nějaké bitvě, co?” řekla. Pak se obrátila na Obludu a zeptala se: “Copak se stalo?”
   “Ále, vrazil do tátova stolu,” utrousila těžká váha nedbale.
   Ten pohled byl fakt na Oskara. Absolutně skvělý - výčitky, pochyby, bolest a - jo, čistý, ničím neředěný strach z něho jen stříkaly.
   No jo, jenže víte co...? Ona se na mě ani nepodívala, když jsem ten pohled vyloudil. Prostě mě postavila na zem a jen tak zaševelila: “No, tak to už se brzy odnaučíme, takové věci.” A představte si, že měla tu drzost ještě dodat: “Viď, ty kluku jeden hloupá?”
   A odpochodovala do kuchyně a prohlásila, že se musí něčeho napít, jinak prý padne.
   No co tohleto má být? Že bych vycházel z cviku?

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Neděle. Dneska jsem konečně našel ideální předmět na strkání do elektrické zásuvky. Včera měli Oni k večeři špízy, a když umyli nádobí, nechali ty jehly na odkapávací desce. Když byli oba venku na zahradě (pokoušeli se chytit kočku, protože jí chtěli nasadit takový ten obojek proti blechám), odbatolil jsem se do kuchyně, podařilo se mi ke dřezu přistrkat židli, vylézt na ni a jednu tu jehlu sebrat.
   A pak honem šupšup do obýváku k té mé oblíbené zásuvce.
   Katastrofa! Víte, co On udělal? Nasadil na zásuvku plastikový kryt. A nejen na tuhle jednu - jak jsem postupně během dne objevoval, nastrkal je na všechny zásuvky, po celém baráku.
   Chm. Často mi připadá, že rodiče přicházejí na svět jedině proto, aby zajistili, že si děti neužijou ani kapku srandy!

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Kolem dokola máme v baráku takovou čáru vysoké vody, a ta stoupá stále výš a výš. Než si rodiče opatřili mě (nemožná představa, máte zcela pravdu - kolem čeho se tak svět tenkrát asi točil, ptám se sám sebe), skladovali nejrůznější věci na podlaze. Květináče, knihy, přehrávač cédéček a vůbec všecko možné - pamatuju se, že jsem to vídal, když jsem byl ještě malý.
   Ale pak, když jsem se naučil lézt - a po nějakém tom rozmláceném květináči, rozcupovaných knížkách a cédéčkách i přehrávači zapatlaných sirupem - začal se jejich majetek stěhovat po zdech nahoru, až byl mimo dosah mimina, které se ještě pořád muselo jednou rukou opírat o zem, když se pro něco natahovalo nahoru.
   Ale jakmile jsem se dokázal o něco vzepřít, možnosti dělat binec se opět rychle rozšířily. Ze stolů lítaly vázy, z polic ozdoby, z příborníků sklenice. A já objevil ten neocenitelný fyzikální zákon - no, víte který - že když se celou vahou pověsíte na ubrus, všecko z něho nakonec přistane na zemi.
   Takže čára vysoké vody, aspoň pokud jde o rozbitý majetek mých rodičů - se zase jednou posunula po zdi o něco výš.
   Teď, když už umím chodit - no dobře, tak teda jakž takž se motat a batolit - se můj obzor zkázonosnosti opět zvýšil. Naštěstí o tom zatím Oni oba zůstávají v blažené nevědomosti.
   No nic, všeho do času. Další orgie zkázy počká. Mám totiž na mysli opravdovou specialitku.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Ona má v obýváku sbírku takových těch porcelánových kočiček, a tu já už mám dávno v merku. Tu první dostala, když Jí bylo nějakých pět, a od té doby jí zřejmě lidi, co nejsou schopní si vymyslet nic jiného, začali k nejrůznějším narozeninám, Vánocům a tak, nosit další a další porcelánové kočičky. Už jich musí být nejmíň něco přes dvacet.
   No, a tyhlety kočičky se nestěhujou s ostatními věcmi po zdech výš a výš. Kdepak, ty jsou totiž ohromně vzácné a mají prominentní místo na speciální polici, kam já nedosáhnu, jen že teď, když už umím chodit...

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Dneska ráno, když Obluda proklínala sušičku prádla (jestlipak mají s tím, že se netočí, něco společného ty kombinačky, co jsem do ní hodil), jsem si změřil, jak vysoko dosáhnu u té police s Její sbírkou porcelánových kočiček.
   Ba jo. Na špičkách dosáhnu, jako nic.
   Ale jen žádný kvalt. Chci si vybrat chvíli, kdy to bude mít v největší efekt. A to znamená, až u toho bude Ona. A On taky. Něco takového nehodlám vyplýtvat na Obludu.

DEN TŘICÁTÝ
   Neděle. Nastal den D. A aby to bylo naprosto dokonalé, má Ona dneska narozeniny.
   To znamená, že se odhodlali uspořádat poněkud riskantnější podnik - a pozvali do baráku oba páry prarodičů najednou. Zkušenost již ukázala, že vedle takovéhle společenské události je večírek u Čingischána docela civilizovaná záležitost, jenže poučí Oni se někdy...?
   Normálně počítají s tím, že se Jim podaří prokletí těchhle příšerných podniků aspoň trochu odlehčit, když budou moct předvést nějaký můj fungl nový kousek. Tak dneska jim Ona nabídla pohled na mě, jak sedím na vysoké židličce bez podnosu před sebou, takže mám svou misku s jídlem na stole stejně jako všichni ostatní.
   Naprosto úspěšný tenhle pokus tedy nebyl, protože jsem v jednom kuse buď sjížděl ze židle na podlahu, nebo padal na stůl do jídla.
   Z mého hlediska to ovšem mělo tu výhodu, že nová židle mi umožňovala kdykoliv slézt - a tu možnost mi ta moje stará vysoká židle neposkytovala (když ji vymýšleli, vzali si patrně za vzor oblíbené středověké mučidlo zvané kláda).
   Oběd se vlekl jako vždy, no a čím víc toho vypili, tím míň si všímali mě. Když poněkud blábolivě dospěli ke kávovému stadiu, už mě nikdo neviděl, jak sjíždím ze židličky a potácím se do obýváku.
   Dlouhé přípravy se mi vyplatily. Akce byla rychlá a stoprocentně ničivá.
   Jednou rukou jsem se vzepřel a druhou jsem vyplel širokou brázdu sbírkou vystavených porcelánových koček. Když přistály na zemi, vydaly nádherný tříštivý zvuk.
   Měli jste vidět všechny dospělé, jak se přihnali z jídelny.
   Máma okamžitě propukla v slzy a začala výt, že prý jsem Jí zničil to nejcennější, co měla.
   Na to poznamenala Jeho matka, že kvůli nějakým pitomým sádrovým kočkám snad není nutné dělat takový povyk. A to se do toho hned vložila Její matka, a že prý to byly kočky porcelánové, ne sádrové, to je prosím velký rozdíl, a jestli to Jeho matka nepozná, je to jen další důkaz, že nikdo z Jeho rodiny, jeden jako druhý, nemají žádný vkus.
   To tedy spolehlivě zapálilo roznětku všech věčných rodinných hádek, takže vybouchly pěkně všechny najednou. Odpoledne skončilo tím, že oba prarodičovské oddíly odpochodovaly ve spravedlivém rozhořčení a moji rodiče se vztekle rafali po zbytek dne - a patrně ještě celou noc.
   Musíte uznat, že když se rozhodnu pro efektní zásah, tak je to tedy efektní zásah.

Zpět na obsah     18.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)