DEN PRVNÍ
   Ona pořád mele ty nesmysly o nejpřínosnějších chvílích, a to mimo jiné znamená, že mi teď každý večer před spaním čte. To se mi docela zamlouvá, protože
A) mám zajištěnou Její naprostou a nedělenou pozornost,
B) knihy se znamenitě trhají, když je najednou rafnete oběma rukama.

DEN DRUHÝ
   Dostal jsem už spoustu knížek, ale až na to, že jsem jednu dvě roztrhal, zatím jsem je naprosto ignoroval.
   Ale teď mi tedy každý večer věnuje nejpřínosnější chvíli a čte mi nějakou pohádku, a tak jsem se rozhodl, že budu o knížky projevovat větší zájem. Dokonce jsem se rozhodl, že budu mít svou oblíbenou knížku.
   Vybrat si nebylo zase tak těžké. Zvolil jsem si tu, co mi Jeho matka dala loni k Vánocům. Když jsem ji vybalil, poznal jsem totiž podle Jejího výrazu, že se Jí hnusí.
   Takže jsem dnes večer trval právě na ní. Tedy fakt je, že to byla parádní nuda a já usnul uprostřed věty. Herdek taky! To mě vždycky naštve, když se mi stane něco takového.

DEN ČTVRTÝ
   Dneska jsem pronesl další nové slovo. Když přišla Obluda na ranní předávku služby, ukázala na ni Ona a povídá: “Tak kdopak se to na nás přišel podívat, co?”
   Vítězoslavně jsem zařval svoje nové slovo: “Bjuda!” “No to je ale šikovnej chlapeček,” vrkala máma. “Malej se snaží říct Bětka!”
   Kdepak, to se malej nesnaží. Malej ví přesně, co se malej snaží říct. Obluda.

DEN PÁTÝ
   Dneska jsem zase trval na té mé nejoblíbenější četbě na dobrou noc, z té knížky, co mi přinesla Jeho máma. Je to o takovém snaživeckém vopruzáčkovi v červeném kabátku a srandovní čepici, co furt někomu pomáhá. Jo, souhlasím, hezky padlé na hlavu, ale má to jednu podstatnou vlastnost, z které se každý rodič zaručeně zcvokne - málo obrázků, zato fůra povídání, a já se postarám, aby mi to hezky přečetla všecko a nic nevynechala... a pokaždé, prosím!

DEN ŠESTÝ
   Svou protiobludní taktiku pro dnešní den jsem vybudoval na základě dalšího nového slova. Však už jsem o něm nějaký čas přemýšlel - “ci”.
   Kňoural jsem, ječel jsem a tloukl jsem do ní celý den. “Ci mámu!” bulil jsem neutěšitelně. “Ci mámu! Ci mámu!” Tedy ve skutečnosti tohle znamenalo důležitý průlom v mých jazykových dovednostech. Poprvé jsem tady spojil dvě slova a vytvořil jsem větu. Docela pokročilé. Leckteré mimino nedokáže kombinovat slova tak do osmnácti měsíců nebo ještě déle.
   Jenže Obluda si mé geniality pochopitelně vůbec nevšimla. Udělal jsem jí ze života takové peklo, že neměla čas si všimnout.
   Když se Ona vrátila z práce, byla už Obluda skoro na kolenou. V životě jsem neviděl, aby lidské tělo udělalo tak rychlý pohyb, jako když mě Jí vrazila do náruče.
   “Jen si ho vemte,” vztekle ucedila Obluda. “Celý den řádil jak černá ruka. Kristepane... tedy víte, ve srovnání s tímhle kšeftem by vylézt pozpátku na Mount Everest byla úplná hračka.”
   Máma se okamžitě začala starat: “Doufám, že toho snad nechcete nechat?”
   Na okamžíček mi svitla naděje, ale... kdepak já a takovou kliku. Obluda mě chvíli fixírovala pochmurným okem a pak zavrčela: “To rozhodně ne. Já vám něco povím, mladá paní, starat se o vaše mimino je teď pro mě otázka kdo s koho!”
   No nazdar. Celý večer jsem kňoural, ječel a bušil do Ní pěstičkama - a v noci jsem pokračoval. “Ci Bjudu,” řval jsem neutěšitelně. “Ci Bjudu! Ci Bjudu!”

DEN OSMÝ
   Dneska ráno padl další pozemní rychlostní rekord, když mě Ona vrazila do náruče Obludě, sotva ta vlezla do dveří. “Už je tady. Bětka přišla!” zasyčela na mě moje vlastní matka skrz zaťaté zuby. “Doufám, že jsi konečně spokojen.”
   Kroutil jsem se, svíjel jsem se a snažil jsem se jí vytrhnout. “Ci mámu!” začal jsem ječet neutěšitelně. “Ci mámu! Ci mámu!”

DEN DEVÁTÝ
   Dneska jsem to vzdal a udělal jsem ten První Krok.
   A dal jsem si záležet, aby k tomu došlo hezky dopoledne, takže jediným svědkem byla Obluda.
   Když přišla domů Ona a byla o tomto velkém pokroku zpravena, celá se rozcitlivěla a s radostí hlásím, že si i trochu pofňukala.
   Já Jí ještě ukážu, o co všechno přichází, když se tak neuváženě hrnula zpátky do práce.

DEN JEDENÁCTÝ
   Neděle. Dnes ráno začal On v zahradě kopat jámu. Na chvíli jsem myslel, že snad pošla kočka, ale kdepak já a takovou kliku.
   Ona mě vzala v kuchyni k oknu, abych se podíval, jak se dře, a pravila: “To je pro tebe.”
   Propukl jsem v slzy. No řekněte, nerozbrečel by se za těchhle okolností každý? Prosím, občas jsme se v posledních měsících trochu nepohodli, ale pohřbít mě zaživa, to mi přece jen připadá jako poněkud extrémní způsob pomsty.
   Přitiskla mě k sobě. “Ale neplač, ty moulo malá. Táta ti dělá píseček. Budeš mít píseček a tam si budeš most klásně hlát.”
   Hned jsem zase oživnul. To bude nádhera, mít píseček. Hned si začnu klásně hlát a to první, co udělám, bude, že pohřbím za živa kočku.
   Když přišel On k obědu, byl celý od bláta, ale byl se sebou náramně spokojený. “Je to krása, být takhle blízko k rodné hroudě,” oznámil. “Není nad to si dopoledne pořádně máknout. Už dlouho jsem nebyl v takové formě. Ale že mám z toho kopání žízeň. Docela bych urazil jedno pivko:”
   Při obědě těch pivek urazil celou řadu a přitom mi pořád vykládal jaká to bude nádhera, mít vlastní píseček. “Můžeš si dělat bábovičky a stavět hrady a silnice a tunely. Ohromný to bude. Jo, a -” obrátil se na Ni - “výchovné je to taky. Strašně jim prospívá, když můžou něco stavět, něco dělat rukama. Rozvíjí to v nich smysl pro praktickou činnost, víš?”
   “No, to jo, to bude nádhera,” přikyvovala Ona.
   Po obědě už se do toho kopání tak nehrnul. Asi ty pivka, co urazil, bych řekl.
   A pak, když se Jí konečně podařilo Ho přesvědčit, že by to měl jít dodělat, se pokusil vstát a zhroutil se v mužných mukách. “Au, to je konec, ty záda,” sténal. “To bude z toho kopání.”
   Podpírala ho nahoru po schodech, aby si mohl lehnout, a já si řekl, že zatím slezu na zahradu a provedu menší inspekci těch Jeho vykopávek.
   Teda díra fakt nádhera. Toho blátíčka. A taky žížaly tam byly. Hezky měkoučké žížaličky. Takové lepkavé, když je začnete žvýkat.
   Pár jsem si jich dal a pak jsem se pustil do toho bláta. Fakt príma. A nejen k jídlu. Dá se uplácávat do hromádek, díry se do něho můžou vyhrabávat a na všecko se dá matlat žůžo.
   Tak jsem se tam spokojeně bavil nějakých dvacet minut nebo tak, a najednou slyším nářek: “Ježíši né!” Hnala se ke mně, že mě zvedne, a přitom ječela: “Co to proboha živýho děláš?”
   Ani jsem se nenamáhal odpovědět. No to snad je jasné co, ne? Dělám bábovičky a stavím hrady a silnice a tunely, přesně jak chtěl On. Dělám výchovné věci. Rozvíjím v sobě smysl pro praktickou činnost.
   Jenže viděla to Ona takhle? Kdepak. “Ať už to nikdy neuděláš!” křičela. “Je to odporné, špinavé a příšerně nezdravé!”
   Proč jen jsou ti dospělí tak nedůslední?

DEN DVANÁCTÝ
   On dneska zůstal doma s tím heksnšúsem. A Ona hned, že prý se do toho pískoviště vůbec neměl pouštět. Zahrada že teď vypadá jedna hrůza. A Ona že bude muset jako obvykle objednat místního všeumělce, aby zase jednou dodělal, co On zvoral. A On zase prý, že jen přes Jeho mrtvolu.

DEN PATNÁCTÝ
   On se dneska vrátil do práce, ale co kolem toho nadělal řečí - no, to ostatně nadělá vždycky, když se hodí marod. Píseček prý dodělá příští sobotu a neděli. Jo, a ať se děje, co chce, nesmí prý na to Ona zavolat místního všeumělce. Slíbila, že nezavolá.
   Sotva se bolestně vybelhal ze dveří, vrhla se k telefonu a zavolala místního všeumělce.
   Dorazil za půl hodiny a Obluda ho hned zavedla na zahradu. V pozdních odpoledních hodinách jsem byl pyšným majitelem fungl nového písečku.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Sobota. Navlékla mě do holinek a vodotěsné výbavy a posadila mě na píseček. Byla to docela sranda. Celé dopoledne jsem uplácával bábovičky z písku. A nad každou další bábovičkou Ona jásala: “No ty jsi ale šikovnej chlapečet. No to jsi ale udělal klásnou bábovičtu, viď?”
   V poledne mě svlékla a ostříkala. Pak mě posadila do té mé vysoké židličky a postavila přede mě porci bramborové kaše s omáčkou.
   Začal jsem z toho vyrábět bábovičky a uplácávat je do vhodného tvaru.
   Jenže dočkal jsem se blahopřejných projevů? Vy asi žertujete.
   Už žádné “No ty jsi ale šikovnej chlapečet! No to jsi ale udělal klásnou bábovičku,” - kdepak. Místo toho celá zrudla a začala vyvádět, a jaký prý jsem ošklivý chlapeček. Ani nezašišlala. Podle mě to není fér.

DEN OSMNÁCTÝ
   Neděle. “Dneska po obědě uděláme něco ohromně zajímavého,” oznámila Ona po ránu.
   Jo? Říkal jsem si, copak to asi bude. Přistane nám na zahrádce jumbo jet? Poctí nás vzácnou osobní návštěvou princezna Diana? Nic moc jsem od toho nečekal. To jen Ona má takový zvyk, že o těch nejneuvěřitelně nudných věcech mluví jako o něčem ohromně zajímavém.
   Takže když se oběd začal chýlit ke konci, byl jsem ve střehu. Závěr jsem patřičně protahoval. Jídlo jsem postrkoval po talíři, talíř jsem postrkoval po stolečku.
   Najednou - vůbec si nevšímala mých zdržovaček - mě popadla, vytáhla ze židle, utřela mi pusu a sevřela mě ve znehybňujícím jednorukém chvatu - přísahám, že se ho musela naučit z nějaké příručky orientálních bojových umění.
   Jediným pružným pohybem mi stáhla montérky a plenu. Co se to tady děje, říkal jsem si. Pro někoho v mém věku je krajně nedůstojné, aby ho takhle tahali nahatého od pasu dolů.
   Zrovna před touhle náhlou ofenzivou jsem se už už chystal udělat to, co obvykle hned po obědě dělávám... jenže teď jsem to tedy zaručeně udělat nehodlal. Udělat e-e, a nemoct to vyklopit do pěkně čisťounké pleny, není žádný požitek. Člověk si připadá asi jako racek, když přelétá nad naprosto liduprázdnou pláží.
   Tak jsem zaťal, co jsem mohl, a snažil jsem se myslet na něco jiného. Něco mechanického, něco matematického. No, tak třeba... kolika různými způsoby umím naštvat naši kočku? To by mi mohlo od toho odvést myšlenky někam jinam.
   Dobrá, tak to bychom měli... tahat ji za ocas... strkat jí prst do oka... popadnout ji za chomáč srsti na bříšku... strčit jí palec do -
   Jenže jsem ztratil soustředění, protože Ona se jen tak nonšalantně natáhla za stůl a vytasila se s předmětem, který každému uvědomělému miminu musí nahnat hrůzu.
   Byl to nočník.
   Nočník, co Jí dala Její matka krátce před mými prvními narozeninami.
   A pak jsem pochopil, o co jí jde. Jenže takhle lehce já se zase chytit nedám. Ve chvíli, kdy jsem nočník uviděl, odbatolil jsem se na druhý konec kuchyně (chození už mi fakt docela jde) a okamžitě jsem začal hekat, že jako udělám pořádné e-e rovnou na podlahu, čerstvě vytřenou Její pilnou rukou.
   Jenže Ona dokáže být taky zákeřná. Jakmile mě uslyšela heknout, bleskurychle mnou lupla na nočník, takže jsem na něj usedl s roztaženýma nohama a zadek jsem měl přimáčklý na studenou umělou hmotu.
   Mozek mi ihned začal vysílat zatínací instrukce do obou půlek, a já se zuřivě snažil myslet na všecko, jen ne na to, že bych mohl udělat e-e. Přece Jí neudělám tu radost, abych vyprodukoval přímý zásah do nočníku hned napoprvé.
   Patlat jí zavařeninu na záda... omotávat jí ocas izolepou... trefovat se do ní dřevěnými kostkami... omatlat jí příklop otvoru ve zdi jogurtem...
   “No tak, pojď hezky, vždyť já vím, že se ti chce,” vrkala svůdným hláskem Ona. “Chce se ti udělat do nočníčku pěkně veliké krásné e-e, viď...”
   “NE!” řval jsem. “NE!”
   Jestliže jsem choval nějakou naději, že Jí další poměrně nové slovo vyrazí dech obdivem, tak jsem z ní honem vystřízlivěl.
   “Ano,” Ona na to. “Chceš říct ano.”
   Tohleto porušení základních lidských práv zato vyrazilo dech mně. To nemůžou dospělí pochopit, že když mimino řekne “Ne,” myslí “Ne”?
   “Ale no tak,” pokračovala vemlouvavě. “Viď, že chceš udělat hezky velké e-e do nočníčku, viď?”
   Tahle primitivní propaganda měla jediný efekt - zatvrdil jsem se ještě víc. Provedl jsem náhlý úhybný manévr, vytrhl jsem se Jí ze sevření a podařilo se mi přistát na boku na podlaze.
   Jenže nočník se ke mně přisál podtlakem a zůstal mi přilepený na zadku.
   Rozeřval jsem se. Jak můžete od mimina čekat, že si uchová aspoň drobet sebeúcty, když ho vlastní rodiče nutí do tak nedůstojných poloh?
   Ale tahle urážlivá nedůstojnost brzy skončila. Hermetický zadkový uzávěr milosrdně povolil a nočník ode mě s lehkým pšouknutím odpadl.
   Dokonalá chvíle na e-e.
   Jenže ono se to nedá udělat na povel. Chvíli trvá, než se člověk soustředí, a sotva jsem stačil předběžně heknout, už mě zase popadla, nočník narovnala a začala mě na něj spouštět.
   Tak jsem znovu všecko zaťal, honem jsem začal počítat další metody terorizování naší mindy, a uchýlil jsem se k nové taktice: začal jsem zuřivě kopat nohama, jako bych šlapal na neviditelném bicyklu.
   Velice působivé! Úplně Jí to znemožnilo posadit mě na nočník. A netrvalo dlouho a podařilo se mi jednou nohou udělat, več jsem doufal, totiž plnou silou tu plastickou kravinu nakopnout a odpálit ji na druhý konec místnosti.
   (Pozn.: Tohle si musím uchovat v paměti pro budoucnost. Jen si představte, jaký ohromný efekt bude mít, když takhle na druhý konec místnosti odkopnu nočník plný!)
   Bylo jasné, že získávám územní převahu. Nikde v bojové pozici žádný nočník, aby mě na něj mohla posadit, takže bylo jasné, že se bude muset vzdát. Kromě toho už Ji to začínalo udolávat čistě fyzicky. Nic totiž nezničí žádné matce záda tak dokonale jako v hlubokém předklonu držet několik centimetrů nad zemí zuřivě kopající mimino.
   Takže to zabalila, posadila mě na podlahu a kousek poodstoupila, že si jako protáhne rozbolavělou páteř. Načasované jsem to měl jedinečně. Hezky zčerstva jsem heknul a už byla na čerstvě vymydlené podlaze pěkná zdravá hromádka. Než mě stačila odstranit, ještě jsem provedl menší hýžďový posun, abych to trochu rozmazal kolem sebe.
   Výsledek byl naprosto nesporný. Zvítězil jsem na celé čáře.

 DEN DVACÁTÝ
   S uspokojením hlásím, že dnes se nekonal žádný další pokus dostat mě do blízkosti nočníku. Hlavní příčinou byla Její pracovní neschopnost: má heksnšús a musí ležet.

Zpět na obsah     17.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)