DEN PRVNÍ
   Dneska ráno v deset se mnou plácla na zem před televizor. Je tvrdě odhodlaná, že té bedně musím propadnout. Tedy vážně - měl by Jí někdo vyložit, co to znamená plést si na sebe bič.
   Jenže já se zase tak snadno nedám. Sotva mě tam na okamžik nechala a odkráčela, začal jsem se převalovat a řvát a kňučet a projel jsem celý svůj repertoár triků na upoutání pozornosti.
   A víte, co udělala Ona? Úplně mě ignorovala. Prostě za sebou zavřela dveře do obýváku a šla si udělat kafe a zavolat přítelkyni.
   Tak já tedy pokračoval: převaloval jsem se, řval jsem a kňučel jsem, ale po pěti minutách mi bylo jasné, že Ona se tentokrát nedá, a tak jsem přestal. Jelikož jsem neměl nic jiného na práci a ukrutně jsem se nudil, zadíval jsem se na bednu.
   Dětská televize? Ne, teda vážně! To vám jsou ale kraviny!
   Tak třeba, co jsem viděl dneska: mužskou ruku, co měla na jednom prstu nasazený kus srolovaného papundeklu, no a já měl věřit, že je to myš! No ne, teda fakt!
   Dokonce i mně bylo naprosto jasné, že pro tenhle program mluví jediné: byl laciný. Na co opravdové herce nebo pořádnou animaci, když můžete batolecí diváctvo opít kusem srolovaného papundeklu, no ne?
   No, aspoň mi to poskytlo nápad, co se taky dá udělat s rolí toaletního papíru. Nejdřív jsem pochopitelně musel strhat všechen ten papír. Nacpal jsem ho do záchoda, protože jsem se ho potřeboval zbavit, pak jsem si tu papundeklovou ruličku nastrčil na prst a ukázal jsem Jí to - nechápu, co Ji tak rozčílilo.

DEN DRUHÝ
   Ráno při snídani jsem koukal na rodiče, jak strkají chleba do opékače topinek. Vypadá to poměrně jednoduše. To bych asi dokázal taky.
   Když On odešel do práce, strčil jsem krajíc chleba do toho mého opékače.

DEN TŘETÍ
   Dnes večer poněkud vzrušenější atmosféra. On si přinesl domů kazetu, jenže ji ne a ne narvat do videa. Nešlo to a ne šlo, tedy dokud z něho nevytáhl ten můj krajíc.
   Zuřil. Já jsem zuřil taky. Byl to pořád jen krajíc chleba! Můj opékač topinek nefunguje.

DEN ČTVRTÝ
   Po snídani mě posadila zase na zem před dětskou televizi. Tentokrát to byla jakási ubohá historka o dinosaurech, jak chodí do školy v modrých a červených montérkách s laclem. Obrázků málo, pohyb skoro žádný, jen chvílema se stalo něco náramně chytrého, jako třeba že jeden dinosaurus zakoulel okem - no k popukání, ale pro trouby.
   To opravdu chtějí, aby vyrostla celá generace dětí, které budou věřit, že dinosauři
A) ještě existujou
B) chodí do školy - a
C) nosí modré a červené montérky s laclem?

DEN PÁTÝ
   Dneska začala se záchodovou drezurou. Napadlo mě, že bych mohl třeba podotknout něco jako: “Nevěděl jsem, že se záchody dají k něčemu vydrezírovat?” jenže jsem si řekl, že by si zrovna v tuhle chvíli s takovým humorem z mé strany patrně neuměla poradit.

DEN SEDMÝ
   “Tak jsem si četla v té knížce...” začala dneska po večeři.
   Jak spustí takhle, je to vždycky zlé. On se tvářil, že Ji neslyšel, a dal televizi o něco víc nahlas. Já se zase tvářil, jako že mě plně zaujalo zatloukat ty plastikové kolíky řvavé barvy do toho plastikového stolečku řvavé barvy tím plastikovým kladívkem řvavé barvy. Jelikož jsem tuhle praštěnou “výchovnou” hračku od chvíle, kdy jsem ji dostal, pečlivě ignoroval, myslel jsem si, že by můj náhlý zájem mohl odvést Její pozornost.
   Jenže takovou kliku jsem neměl. “Jsou tam ohromně zajímavé věci o navykání na záchod,” pokračovala.
   To už On věděl, že prohrál - pokorně vypnul zvuk u televize a obrátil se k Ní, jako by si nedovedl představit na světě nic úžasnějšího než pěknou diskusi o záchodové drezuře, neboli o navykání na záchod. To je vám ale takový pokrytec - dokonce nasadil i takový ten výraz hlubokého zájmu a pronesl: “Ne, opravdu?”
   “Píšou tam,” pokračovala Ona, “že sice podle některých odborníků by se nemělo s navykáním začínat dřív než ve dvou letech, ale že řadě batolat velice prospěje, když se s tím začne dřív.”
   “Hm,” na to On.
   “A taky tam stojí, že kolem patnácti měsíců věku si dítě začne spojovat tělesné pocity a výsledek.”
   Zatvářil se tupě. Potíže mu to nedělá - je to Jeho přirozený výraz. “Mohla bys mi to zopáknout?” zabručel. “O jaké tělesné pocity a o jaké výsledky jde?”
   “No, tělesné pocity jsou močení a tlačení, a výsledek je... ehmmm...” stydlivě se zachichotala, “čí nebo e-e.”
   Čí nebo e-e? Co je to za řeč? To mají být postavičky z nějakého dětského seriálu?
   “Nezlob se... ale já ještě pořád nechápu.” Jo, pane, ten dokáže někdy být natvrdlý až hrůza. “Jde mi o to spojování...”
   “Když si dítě začne vytvářet spojení mezi tělesnými pocity a výsledkem...”
   “Tím čí a e-e...?”
   “Přesně tak. No, takže když k tomu dojde, je pak navykání na záchod mnohem lehčí.”
   “Aha,” zabručel On.
   A jako jeden člověk se na mě zadívali. Ani jsem brvou nehnul. Já jim tak akorát budu poskytovat to potěšení, aby viděli, jak si vytvářím spojení. Pochopitelně, že to vím. Od samého začátku vím, že z toho vzdychání a tlačení je nakonec takové to mokvavé teplo v oblasti plenky, jenže jim neudělám tu radost, aby věděli, že to vím. No ne?

DEN OSMÝ
   Dneska dopoledne jsem se zase díval na televizi. Byl tam ten chlápek s tou roličkou od toaletního papíru na prstu. Jako myš to ještě pořád teda nevypadá, ale je to docela sranda. Moc by mě zajímalo, co ten asi dělá s tím toaletním papírem.

DEN JEDENÁCTÝ
   Mám pocit, že se blíží osudná hodina. Dneska pro změnu zase pozvali Obludu. Býval bych myslel, že jsem snad dal dost důrazně najevo, že tenhle plán fungovat nebude, ale Ona je zřejmě odhodlaná ho prosadit a opustit mě.
   Oznámila, že pomocnici v domácnosti ukáže “rozvrh mého dne” - tak to aspoň řekla. Tak jsem se teda sakra postaral, aby můj den žádný rozvrh neměl. Odmítl jsem ulehnout, když jsem dvakrát denně měl spát, zvrátil jsem veškeré pokrmy a zlikvidoval celý balík plen.
   Ještě pořád doufám, že Obluda se dá na zděšený ústup.

DEN PATNÁCTÝ
   Jenže Obludě je to fuk.
   S mámou je to ale jinak. Jelikož mě má na očích od prvního dne a jelikož jsem Její, dokážu v ní spustit přehradnou palbu úzkostí a strachu a zacvičit s ní, kdykoli se mi zachce.
   Takže když třeba vidí, jak najíždím na své obvyklé číslo “pomóc-já-se-dusím-nebo-začínám-mít-prudkou-horečku,” i když to viděla už nejmíň stokrát, přece jen to v Ní vyvolá drobný záchvat paniky a nakonec přiběhne zkontrolovat, jestli mi snad přece jenom něco není.
   Jenže Obluda... no, když na tohle číslo najedu, tak mě buď naprosto ignoruje, nebo se na mě jen tak koukne, jako by chtěla říct: “No, tak chvilku počkáme a uvidíme, jestli se opravdu zadusíš nebo dostaneš prudkou horečku.”

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Dneska se Obluda dostavila zas a Ona - jen si to představte - měla tu drzost, že si šla koupit “na příští týden něco na sebe. Do toho, co jsem nosila, než se narodil malej, se ještě pořád nevejdu.”
   Tak mi aspoň připomněla, že když už nic jiného, podařilo se mi aspoň zničit Jí postavu, jenže tentokrát jsem z toho neměl ten správný hřejivý pocit. Mou mysl ovládla děsivá obava. Co to bylo s tím příštím týdnem? Je vůbec možné, že má v úmyslu nastoupit zase do práce takhle brzy?
   Než odešla, ukázala Obludě všechny moje oblíbené hračky a hry. “S těma si bude spokojeně hrát celé hodiny,” zacvrlikala vesele.
   Dotkl jsem se třeba jen jediné z nich, když byla pryč? No, co myslíte?

DEN SEDMNÁCTÝ
   Dneska řekla máma Obludě, aby mě vzala do sámošky na nákup. Zpočátku jsem se choval prostě dokonale: po ničem jsem se nenatahoval, nic jsem nebral z regálů, nic z vozejčku jsem nesnědl. Byl jsem skvostné děťátko děťátečko... až do chvíle, kdy jsme dorazili k pokladně.
   Tam jsem pak po hrstech smetal do vozejčku všecko, co tam mají narovnané na takové to nakupování z náhlého vnuknutí - čokoládičky, tyčinky, ilustrované časopisy, sirky baterie a tak dál. Roztrhal, poslintal a všeobecně jsem znehodnotil, co jsem stačil, v tom krátkém čase, který jsem měl k dispozici.
   Útratu jsem zvýšil o sedmnáct liber a čtyřicet peníků. Slušné...

DEN OSMNÁCTÝ
   “Takže se nebojíš, nechat tady malýho jen tak?” zaslechl jsem Ho, jak se Jí ptá dnes večer. “Myslím, až se vrátíš do práce.”
   “Proboha, co bych se bála?” prohodila lehkým tónem, ale s potěšením jsem konstatoval, že v něm zaznívá jistá dávka obav.
   “Žádné problémy nebudou,” ujišťoval Ji.
   “To víš, že ne,” souhlasila Ona. “Výchova dítěte, to je kontinuální proces vzájemného odvykání. Vzájemné odloučení ve skutečnosti přispívá ke zlepšování vztahů mezi rodičem a dítětem.”
   Ach jo, už zase si četla v nějaké té příručce o správné péči o dítě.
   “A nebude se ti po malým stýskat?” zeptal se s něžnou starostlivostí On.
   “Probůh, co tě to napadá,” odpověděla Ona, na můj vkus trochu příliš zlehka. “Totiž, abys rozuměl, důležité je, že budu s dítětem trávit ty nejpřínosnější chvíle.”
   A hergot... Co to má ksakru být, nejpřínosnější chvíle? Heleďte, něco vám povím - ať je to, co chce, o tom, co je přínosné a nejpřínosnější, tady budu rozhodovat já, a ty chvíle budu vybírat taky já.

 DEN DEVATENÁCTÝ
   Teda jak Ta je ale zákeřná! Už několik týdnů mi teď večer před spaním oloupe a nakrájí na čtvrtky jablko. Musím říct, že takové sladké, chřoupavé jablíčko je přesně podle mého gusta. Mám rád, jak se hezky rozlomí, když ho cucám, a s oblibou ho rozpatlávám po pyžámku a peřince. Ale teprve dneska mi došlo, že jsem se stal obětí podlého úskoku.
   To jablko mi dává, jen aby mi odvedla myšlenky od obvyklého večerního kojeníčka. Řekla si, že když budu mít na hraní jablíčko a když mě nechá, abych ho patlal po postýlce, zapomenu na občerstvení od Ní.
   Vzteknul bych se, protože nejhorší na tom je, že měla pravdu. Je to zase jen další součást Jejího cynického strategického plánu, jak mezi nás dostat co největší prostor.
   Byl jsem odstaven za pomoci podvodu.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Jsem sirotek.
   Takový je to pocit. Dneska ráno se to stalo. Vrátila se do práce a mě nechala opuštěného a samotného, za společnost mám jenom Obludu.
   Dopoledne jsem strávil tím, že jsem roztouženě bloumal po domě, nakukoval do skříní a za nábytek a hledal ztracenou maminku. Žalostný pohled.
   Odpoledne jsem tiše provzlykal. Prosím, možná jsem o Ní sem tam někdy utrousil něco nepříliš laskavého, ale řeknu vám, dneska se mi opravdu stýskalo, a bolelo mě, že Ji nemám nablízku - a nejen proto, že Ji nemůžu trápit.
   A co Obluda, neprojevila se mnou aspoň nějakou účast, slyším vás volat. Cha! Beru to jako otázku čistě řečnickou.
   A když máma konečně dorazila domů, celá vyždímaná a zničená, měl ten bídný tvor ještě tu drzost, že Jí lhal.
   “Tak jak se vedlo malýmu?” zeptala se Ona, sotva vešla do dveří.
   “Ále skvěle,” zněla odpověď.
   “Vůbec se mu po mně nestýskalo?” zeptala se Ona úzkostlivě.
   “Ale božínku, vůbec ne.”
   Ti dospělí jsou ale takoví lháři!
   “A teď budeš náš hodnej malej chlapeček, viď?” zašvitořila, když odešla Obluda. “Maminka je utahaná - strašně, strašně utahaná. Už jsem zapomněla, jaká je to v práci dřina - a opravdu se potřebuju pořádně vyspat. Viď, že mě necháš hezky spinkat, viď že jo?”
   Lituju. Ale prožil jsem takový den, že to nešlo, bohužel, no ne?
   Celou noc jsem prořval a proječel. Jestli spala v jednom kuse deset minut bez přerušení, tak je to moc.
   Nakonec, v půl páté ráno, v naprostém zoufalství, si rozepnula noční košili a přitiskla si mě k ňadrům.
   Mlíčko sice ještě moc neteče, ale určitě ho zase rozproudím, když budu sát hezky cílevědomě a soustavně.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Obluda měla tu drzost, že mě dneska už v deset hodin vzala na nákup. Ječel jsem a dělal jsem jí ze života naprosté peklo. Dokonce se mi podařilo vyhodit z vozejčku celou krabici vajec. Všechny rozmlácené, až na dvě.
   “Já nevím, proč takhle vyvádíš,” opakovala pořád.
   Mám takový dojem, že není zrovna moc bystrá. Bylo přece nad slunce jasnější proč.
   STÝSKALO SE MI PO DĚTSKÉ TELEVIZI!
   Chtěl jsem prosím fakt vědět, co se děje s tou myší, udělanou z roličky od toaletního papíru.
   Je strašné, že to musím přiznat, ale zajímá mě to!

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Dospěli jsme ke konci Jejího prvního pracovního týdne. Obluda mě předala, jakmile Ona vešla do dveří, a byla fuč; sotva stačila křiknout: “Tak v pondělí!”
   Podívala se na mě. “Panebože, já jsem mrtvá,” zasténala. “Zhroutím se a večer nehnu prstem. Viď, že budeš hodnej chlapeček a brzy usneš, viď?”
   Tak moment! Skončil pracovní týden. A kde jsou ty nejpřínosnější chvíle, co mi naslibovala?

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Sobota. Dneska byl tedy naprosto ideální den na ty nejpřínosnější chvíle. Když se ráno probrala, vypadala přece jen poněkud lidštěji, a první, co řekla, bylo: “Ty jsi náš klásnej chlapeček a máš veliký štěstí, viď? Maminka se o tebe dneska bude starat celý den a každou minutku.”
   No, tak každou minutku opravdu potřebovala, o to jsem se postaral. Koncem dne z ní byla blábolivá troska a s němou hrůzou žasla, co to jen zplodila za netvora.
   Když se mě zase jednou pro změnu snažila uspat, něco Ji napadlo a zeptala se Ho: “Co myslíš, snad ta pomocnice v domácnosti v malým nepodporuje nějaké špatné návyky?”
   “Ale co, vždyť ono je docela přirozené, že malej trochu vyvádí, když jsi byla první týden zase v práci,” povzbuzoval ji.
   “Možné to je, ale já jsem ještě nezažila, aby takhle řádil jak smyslů zbavený,” vzdechla, a tím mimoděk potvrdila, že jsem své schopnosti odhadl správně.
   Tohle je výborné, říkal jsem si, velice slibné. Když se mi podaří posílit v nich tyhle pochybnosti, jestli snad své vzácné robátko nenechávají v péči osoby mravně nezpůsobilé, pak bych záhy mohl dosáhnout toho, že tohle groteskní rozhodnutí vrátit se do práce oba změní.
   Cha. Já Jí dám nejpřínosnější chvíle!

Zpět na obsah     16.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)