DEN PRVNÍ
   Tak nevím - sotva se zbavím jednoho zakrslýho vejtahy, pozve Ona okamžitě do baráku dalšího budoucího Einsteina. Tohohle jsem ještě neviděl. Ona se s jeho mámou seznámila, když byla v nemocnici přivést na svět mě. Tak tehdy si toho Druhého Mimina pochopitelně nikdo nevšim, protože bylo neuvěřitelně míň krásné, bystré, pokročilé, inteligentní a vůbec všeobecně nádherné, než jsem byl já.
   Jenže během toho roku začalo řečí o Druhém Miminu poněkud děsivě přibývat. Podle Ní mělo tohle minieinsteině tu neslýchanou drzost dosahovat v některých oblastech vývinu rychlejšího pokroku než já. A Ona teď o tom mele čím dál častěji.
   Tak tenhle Její sklon budu muset pečlivě sledovat, protože jinak bych za čas mohl mít na krku závažný problém. Když si nedám bacha, stane se tohle Druhé Mimino nakonec ještě prokletím mého žití - no, znáte to, ne? Než mu narostou zuby, rozdrtí Borise Spasského, pak dostane Oskara za dokonalou recitaci poémy Vařila myšička kašičku, bude mít výstavu prstomaleb v Muzeu moderního umění a tak a podobně.

DEN SEDMÝ
   Dneska přišla zase jednou řeč na einsteině. Podle všeho má ten mizera nejen slovní zásobu dvaceti slov, ale ještě k tomu už dva měsíce chodí! No, to je celej on, ne?
   Zareagoval jsem celkem přirozeně - haury holt nikdo rád nemá.
   Mno... Možná že bych měl poněkud zrevidovat svůj předběžný plán ve věci Prvního Kroku.

DEN OSMÝ
   Ve věci Prvního Kroku jsem ještě k žádnému rozhodnutí nedospěl. Mohlo by to mít jisté nevýhody. Tak třeba, kdybych začal moc brzy chodit, mohlo by to znamenat, že mě budou míň chovat. Zatím mě pořád zvedají a nosí, velkopanské žití, vám povídám. A o to bych nechtěl zase tak honem přijít.
   Jako bych je neznal. Nejdřív nastane ohromné vzrušení, budou vrkat, že jsem udělal První Krok, a za chvíli už to budou brát jako samozřejmost. A než se naděju, budou chtít, abych chodil úplně všude.

DEN JEDENÁCTÝ
   Dneska jsem Je docela slušně zvednul ze židle. Byli oba v pokoji a já se vzepřel o Jeho křeslo a stoupl jsem si. Pak jsem trošičku poodstoupil, takže jsem se držel jen jednou rukou.
   Oba z toho hned byli celí bez sebe. On se dokonce zadíval na mě místo na televizní bednu. Takže když už se mi podařilo upoutat plnou pozornost publika, začal jsem na Ně hrát. Zvedl jsem jednu nohu ze země a natáhl jsem ji dopředu, lehounce jako baleťák.
   “Koukni,” sykla Ona, “dívej se! Myslím, že už je to tady... Malej udělá První Krok.”
   Tak jsem tu situaci pořádně podojil a protahoval jsem to co nejdéle. Znovu a znovu jsem povoloval ruku, jako bych se chtěl křesla pustit, a nohou jsem mával ve vzduchu, že jako užuž vyrazím kupředu.
   No, když už to trvalo několik minut, tak mě to unavilo povzdechl jsem si a graciézně jsem zase kecnul na zadek. To zklamání na Jejich tvářích byl opravdu žalostný pohled. A jistě, jak jinak, okamžitě vyrukovali zase s tím pitomým einsteinětem. Zdá se, že když ten udělá jeden pidikrůček, je to pro ně obrovský skok vpřed...

DEN DVANÁCTÝ  
   Rozhodl jsem se, že neuškodí trochu si opatrně zaexperimentovat. Počkal jsem si, až začne Ona v kuchyni skládat prádlo, a tak bude bezpečně zaneprázdněna (jelikož mě převléká aspoň třikrát denně, trvá Jí to obvykle úplnou věčnost). Přelezl jsem si do obýváku a vzepřel jsem se o židli. Pak jsem zaujal stejnou pozici jako včera - jednou rukou jsem se držel, jednu nohu jsem měl zvednutou ve vzduchu. Řekl bych, že Nurejev začínal asi v podstatě taky tak.
   Juknul jsem na dveře, protože jsem se chtěl ujistit, že Ona je ještě pořád pryč a nebude mi překážet, a pak jsem se rozhlédl po pokoji, že si pro ten svůj První Špacír vyberu vhodný cíl. (Rozhodl jsem se totiž, že s fází První Krok se nebudu obtěžovat. Základní princip je mi nakonec jasný. Když udělá člověk jeden krok, jde už jen o to, udělat totéž, a pak znovu a znovu. Fakt nevím, proč s tím všichni tolik nadělají.)
   Řekl jsem si, že asi tak akorát daleko bude nejspíš stůl. Pár kroků. Ric pic, jako nic.
   Nonšalantně, jediným graciézním pohybem jsem nasměroval volnou nohu dopředu a odrazil jsem se od židle.
   Na vteřinku jsem zůstal viset ve vzduchu, ale pak jsem zjistil, že se nezadržitelně řítím do vývrtky. Pokoj se kolem mě roztočil. Podlaha se mi závratnou rychlostí vyřítila vstříc.
   Mno. Něco mi zřejmě v tomhletom chodicím podniku chybí. Škoda, že to není natlučená prdelka.

DEN TŘINÁCTÝ
   Rozhodl jsem se, že to s metodou udělej si sám prozatím na čas zabalím, protože mi koupili chodítko. Je to taková kulatá vymyšlenost na kolečkách, vrazíte do toho mimino a ono má nohy na zemi a může se prohánět po světě.
   Bude to ohromná sranda. To se mi fakt líbí, poletovat po baráku jako nějaký Mstitel z Marsu - akorát je škoda, že to neumí lítat po schodech.

DEN PATNÁCTÝ
   Přišla jakási Její kamarádka a přinesla mi dáreček. Takový plastikový stoleček řvavé barvy s dírama, co se do nich plastikovým kladívkem řvavé barvy můžou zatloukat plastikové kolíky řvavé barvy. Všiml jsem si, že na krabici je napsáno slovo Výchovné. Tak to je tedy prosím polibek smrti.
   Dalo se dělat jediné. Naprosto jsem to ignoroval.
   Tak si obě dřeply na zem a začaly mi předvádět, jak to funguje. “No, podívej se, ťuky, ťuky, ťuk,” pokřikovaly. A ještě: “Podívej - když na to zaťukáme, tak kolíčky pěkně zapadnou do těch otvůrků, viď?”
   No jistě že zapadnou, a co má bejt? Dobře, tak je všechny namlátím dovnitř, a mám před sebou co? Plastikový stoleček řvavé barvy a z něho dole čouhá dlouhá řada plastikových kolíků řvavé barvy... a tohle že by mělo napomáhat pokroku lidského vědění nějakým užitečným směrem?
   “No, a podívej - teď to obrátíš,” oznámily mi radostně, “a uděláš co? Ano - ťuky, ťuky, ťuk - a kolíčky zase šup dolů do otvůrků, viď?”
   Ještě se někdo diví, že to s úrovní vzdělanosti v Británii jde z kopce?

DEN SEDMNÁCTÝ
   S tím chodítkem už mi to fakt začíná jít jedna radost. Tedy ještě pořád tak docela neovládám směr, jakým se to pohybuje, ale už jsem urazil několik rohů od nábytku a udělal několik děr do zdi.

DEN OSMNÁCTÝ
   Kočka si dneska ráno neuvědomila, o co jsem v chodítku pohyblivější.
   Do odpoledne jí to už tedy došlo, to se spolehněte.
   Nakonec, když už jsem ji pronásledoval a zaháněl do úzkých několik hodin, to vzdala a uprchla. Příklop kočičího otvoru prásknul tak, že se to po baráku rozléhalo půl hodiny.
   Když mě ukládali do postele, ještě nebyla zpátky.

 DEN DEVATENÁCTÝ
   Kočka se ještě nevrátila.
   Tedy Ona to s tím návratem do práce fakt myslí vážně! Dokonce už si domluvila pohovory s třemi kandidátkami na místo hlídačky, co se o mě má starat. (Rozhodli se, že guvernantku nechtějí - je moc drahá -, nějakou cizinku jako au pair taky nechtějí - je moc nezkušená -, a tak se shodli, že budou hledat normální staromódní pomocnici v domácnosti.) První uchazečka se dostavila dnes.
   Z mého hlediska budou krajně nevhodné všechny, ale jelikož nedokážu nic říct, budu se muset snažit, aby si ony myslely, že krajně nevhodný jsem já pro ně.
   Na tu první jsem zašilhal, zaslintal a začal vyluzovat děsivé chrochtavé zvuky.
   Na okamžik jsem se obával, že jsem si nadělal do vlastního hnízda, protože uchazečka prohlásila, že má kurs na zvládání retardovaných dětí a na přípravu pro zvláštní školu. Naštěstí se moje máma mocně urazila, že by snad se mnou něco nemělo být v pořádku, a milou holku okamžitě vypakovala.
   Jednu máme z krku. Zbavím se i těch dalších takhle snadno?

DEN DVACÁTÝ
   Dneska se dostavila uchazečka číslo dvě. Tak jsem ji honem poblinkal (abyste si jako nemysleli, že se mi ta praxe s projektilovým zvracením z prvního roku nehodila.)
   Jenže tahle měla konstituci jako japonský zápasník stylu sumo, srdečně se zachechtala a pravila, že tenhle roztomilý zvyk už mě rychle odnaučí. A přitom na mě vrhla pohled, jaký by menšímu dítěti zmrazil krev v žilách. Hlásal něco ve stylu: “Jen počkej, až spolu budeme pěkně sami - pak ti ukážu, kdo je tady pán!” Tuhle výzvu jsem jí oplatil stejnou dávkou jedu.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Dneska se dostavila uchazečka číslo tři. Předklonila se, že mě pohladí (jsem já snad nějaký čokl, prokristapána), a tak jsem ji kousl do prstu. Děvenka asi dvacetiletá, k tomu ještě vyložený kus. Jen se srdečně zasmála a pravila, že se vytahuju, co už mám zubů.
   Tak jsem ji naremploval chodítkem a udělal jsem jí několik ok na punčocháčích.
   S politováním musím konstatovat, že moje taktika neměla zamýšlený odstrašující účinek. Já bych býval myslel, že starat se o mě je fuška jen o něco málo zajímavější než třeba vyrábět jehly na ražniči, ale tahle uchazečka - a ta druhá jakbysmet - do toho byly celé hr. Nevěděl jsem, že situace na trhu práce je tak zoufalá.
   Rozhodl jsem se, že když už budu muset jednu z nich přijmout, vyberu si radši tu šťabajznu. Jen ne být ponechán o samotě s tou bábou od michelinového mužíčka.
   V závěru obou rozhovorů byla moje máma naprosto věcná a obchodnická a pravila, že jim dá vědět, že to musí nejdřív projednat s manželem.
   Z Jejích úst to znělo, jako že se s Ním poradí, kterou vybrat, jenže já jsem moc dobře věděl, co to znamená: prostě Mu oznámí, jak se rozhodla.
   A zrovna tak dobře jsem věděl, že tu mladou kočku Mu do baráku rozhodně nepustí.
   Ach jo. Já vím, jak to dopadne a která z nich to bude.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   No jo. Je to ta zápasnice ve stylu sumo, lamželezo jedno. Slyšel jsem, jak jí matka volá a tu radostnou zvěst jí sděluje. Zřejmě se jmenuje Bětka - i když se vsadím, že v ringu vystupuje pod nějakou přezdívkou. Jakpak se asi japonsky řekne tirák? Budu jí říkat Obluda.
   Zmobilizoval jsem všecky své dovednosti, abych odvrátil děsivý osud, jenž mi hrozí.
   Celý den jsem se Jí držel jak klíště a v jednom kuse jsem se Jí sápal po prsou, jako bych chtěl pít. S krajním vypětím sil se mi podařilo sníst co nejmíň pevné stravy (skoro žádnou!), a když přišla chvíle na lok před spaním, přisál jsem se k ní jak instalatérský zvon.
   Když dostatečně povzbudím výrobu mlíčka, mohl bych možná ten odstavovací proces zvrátit...?

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Ona je tedy naprosto bezcitná. Večer mě uložili, a když pak šli dolů, slyšel jsem Ji, jak Mu říká: “Malej jen vyvádí kvůli té pomocnici, nějak mu asi došlo, že nastanou nějaké změny, a tak kvůli tomu řádí.”
   “Nesmíš si to tak brát,” na to On.
   “Nebudu, neboj,” Ona na to bezstarostně.
   Zařval jsem, jako by mě najednou nabodla špička padající kostelní věže.
   Zabralo to. V hlase jí zazněly pochybnosti: “Možná že mu opravdu něco je...?”
   “Jen to zkouší,” ujišťoval Ji On. “Ví, že když takhle ječí, vždycky to na tebe zapůsobí.”
   “No to je fakt, zapůsobí. Možná bych se měla vrátit a -”
   “Nene, jen pojď hezky dolů a něčeho se napijeme. Malýho to otráví a nechá toho.”
   Ještě pořád váhala. “No...”
   Vydal jsem další ryk ve stylu “pomoc-pomoc-rvou-mi-střeva-z-těla”, aby měla pořádné výčitky svědomí.
   A víte co na to řekl On? “Až budeš zase v práci, bude to mnohem lepší.”
   “Jak to?” zeptala se Ona.
   “No protože pak bude malej moct řvát, jak bude chtít, a ty ho neuslyšíš!”
   A to měl ještě tu drzost, že se prosím surově zachechtal. Tedy vážně, On je zrovna takový necita jako Ona.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Dneska jsem nasadil novou taktiku. Zahájil jsem citovou ofenzívu roztomilosti.
   Když mě ukládala do postýlky k odpolednímu odpočinku, usmál jsem se na Ni a zaklokotal jsem jako horský potůček.
   Zabralo to. “No my jsme ale loztomilý miminečko,” trylkovala. “A víš, že se mamince po tobě bude stýskat, až bude maminka zase v pláci?”
   Kul jsem železo, dokud bylo žhavé, a nasadil jsem nejúčinnější zbraň celého svého arzenálu - nové slovo. “Máma,” pravil jsem. “Máma. Máma.”
   Nezvána, vhrkla Jí slza do oka. Kdepak, takhle se na to musí, to je ono!

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Tedy, ta je vám tak necitelná! Jako by nebylo té hřejivé malé scénky včera odpoledne, měla dneska tu drzost, že pozvala Obludu k nám, aby se prý “začala s malým seznamovat.”
   Vyměnili jsme si pohled překypující stejnou nenávistí, jakou jsme k sobě vzplanuli, když jsme se uviděli poprvé.
   “A víte, že malej už se zase naučil něco šikovného? Takové šikovné nové slovíčko, viď, zlato?” Ukázala na sebe. “Kdopak to je? No, kdopak to je?”
   Hohó. Jestli si myslí, že se budu chovat jak cvičená opička, když se mnou zachází tímhle způsobem, tak Ji čeká trpké zklamání. Rezolutně jsem odvrátil hlavu.
   “Ale no tak, co to je,” žadonila. “No, kohopak to tady vidíš? Koho to tady vidíš?”
   Pomalu a důstojně jsem otočil hlavu a podíval se na ně. Pak jsem, naprosto jasně a nedvojznačně, ukázal na Obludu a pronesl jsem: “Máma.”

Zpět na obsah     15.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)