DEN PRVNÍ
   No, takže jdeme na to - druhý rok mého žití začíná.
   A jak že tuhle velkou událost oslavili moji rodičové? Obrovskou kocovinou po včerejší noci. Typické. Kdy už tihle dva taky vyrostou?
   Pokud jde o mě, rozhodl jsem se tento den oslavit tím, že vyřknu druhé slovo. A věděl jsem přesně, co to bude za slovo. Znamenité slovíčko to bude: jadrné, výstižné a dokonale v souladu s mou povahou.
   Ideální chvíle spustit tohle nové slovo na vodu se naskytla, když jsem se večer koupal. Ona, jakž takž na nohou po té mohutné kocovině, mi právě položila další stupidní otázku, takovou, co jimi v jednom kuse koření, kde co pronese. “Tak co, chceme pěkně umejt vlásky, co?” dotázala se.
   Prostor k pochybnostem, jaké v téhle věci chovám pocity, jsem neponechal žádný.
   “NE!” zařval jsem.

DEN ČTVRTÝ
   Dnes, když přišel On domů z práce, pokusila se mě Ona přimět, abych na Jeho počest to nové slovo zopakoval. Zvedla si mě na koleno a zavrkala: “Tak co, nepovíš taťkovi, jaké umíš nové slovíčko, co?”
   “NE!” zařval jsem.
   S politováním musím konstatovat, že je to nesmírně potěšilo.

DEN PÁTÝ
   Jsem vystaven značnému tlaku z Její strany, abych se “stýkal s ostatními dětmi”. Pořád mele cosi o nějaké “Skupině rodičů a batolat”.
   Podle mě je to příšerná představa. Co jsem tak viděl ostatní děti, jsou to samí sobečtí, načuření a arogantní prevíti, a nemají jiný životní cíl, než aby bylo podle jejich.
   No a podle mě je tady místo jen pro jednoho takového.

DEN ŠESTÝ
   Dneska jsem zase jednou provětral to nové slovíčko. Přišla Jeho matka. “Tak co, jestlipak máš rád babičku?” zavrkala Ona.
   “NE!” zařval jsem.
   Hned se začala tchyni strašně omlouvat, ale mám takový pocit, že v hloubi duše měla velkou radost. Aspoň mi odpoledne dala porci zmrzky navíc.

DEN SEDMÝ
   Dneska přišla pro změnu Její matka. “Tak co, jestlipak nenávidíš babičku?” zavrkala Ona.
   “NE!” zařval jsem a obě se rozesmály.
   Zhnusilo mě, že jsem se stal obětí tak nízkého podfuku. Ale pomstil jsem se. Chvíli na to si Ona přestala dávat pozor a zaklokotala: “Ale maminku máš rád, viď že jo?”
   “NE!” zařval jsem.

DEN OSMÝ
   Když už jsem učinil tak velký krok kupředu na frontě jazykové, měl bych se možná teď na čas soustředit na problém pohybu. Představte si jen, jak nesmírně se rozšíří mé ničivé schopnosti, až se naučím chodit!

DEN JEDENÁCTÝ
   Ten nápad se Skupinou rodičů a batolat je sice odsouzen k bídnému krachu, ale Ona se ho ještě pořád nadšeně pokouší prosadit, a tak na dnešek dopoledne pozvala jakousi matku, aby k nám přišla i s dítětem. Nezamlouvalo se mi.
   A ještě k tomu tenhle vejtaha jeden zakrslá už chodí, takže se mi zamlouval ještě míň.

DEN DVANÁCTÝ  
   Je mi jasné, že tak strašný problém to chození zase být nemůže. Nakonec, o co jde, prostě se jedna noha předsune před tu druhou, a je to, ne? Moji rodiče to nakonec dovedou taky, a na základě veškerých příznaků, kterých se mi zatím dostalo, bych tedy rozhodně nemohl říct, že zrovna překypujou nějakým obzvláštním nadáním.
   Musím začít tak trochu opatrně experimentovat, až se nebudou dívat.

DEN TŘINÁCTÝ
   Mou základní metodou pohybu je prozatím plazení, ale je pravda, že mi to poskytuje přece jen poněkud omezené možnosti. Abyste rozuměli, Oni si totiž spočítali můj výškový akční rádius, a tak skoro všecky vytoužené předměty - přehrávač cédéček, Jeho holící strojek, elektrickou konvici - mám mimo dosah. Už to s tím chozením nemůžu odkládat. Jestli chci dosáhnout dalšího stádia pokroku v oblasti domácích demolicí, nebudu se bez toho moct obejít.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Zatím dokážu vzpřímeně stát libovolně dlouho, jenže se musím něčeho držet. Mám přitom celkem slušný pocit bezpečí, dokud mi ovšem nezačnou podklesávat kolena. Když k tomu dojde, s neuvěřitelnou silou stisknu, co mám zrovna v ruce, a plnou vahou klesnu k zemi.
   Tenhle cvik občas přinese docela slušné výsledky. Tak například, když se Ona dneska ráno snažila udělat dojem na nějakou kolegyni z práce a předváděla, jaká je klidná a suverénní, přestože má mě, podařilo se mi Jí strhnout sukni.

DEN PATNÁCTÝ
   Dneska ráno už zase přišla ta matka s tím malým smradem. Dva rodičové a dvě batolata, tomu bych já teda “skupina” zrovna neříkal. Ale prosím, já jen vím, že podle mě tu jedno batole přebývá.
   Jakmile dítě umístily na podlahu, připlazil jsem se rovnou k němu.
   “Vidíš to,” zavrkala Ona na jeho mamá, “jakou mají radost, že jsou zase spolu?”
   Vrazil jsem tomu vejtahovi zakrslému prst do oka.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Dnes ráno šla Ona do kuchyně žehlit, a tak jsem si zkusil jen tak sám stoupnout. Vzepřel jsem se o opěrku ušáku (a udělal jsem na ní nádhernou šmouhu - není nad hezky napůl rozžvýkaný keksíček s čokoládovou polevou). Pak jsem ustoupil, jak nejdál jsem si troufnul, a pustil jsem se.
   Na kratičkou, závratnou chvíli jsem pocítil, jaké to je stát na vlastních nohou. Jenže pak mi najednou nohy podklesly a já žuchnul rovnou na zadek.
   Každý začátek je těžký, ale postupuju správným směrem.

DEN OSMNÁCTÝ
   Dneska mě vzala do sámošky. Tak to mám prosím rád, protože mě posadí do takové té sedačky na vozejčku a pěkně se vozím uličkami. Jedna báseň - připadám si jak někdo z královské rodiny v kočáru se čtyřspřežím. Už jsem dokonale ovládl umění vladařsky kynout té chátře kolem dokola.
   Ji tenhle můj drobný kousek ohromně baví, a pořád opakuje, jak jsem šikovný. A teprve dneska mi došlo proč.
   Ona totiž chce, abych mával, jelikož pak nemůžu provádět takové ty věci, co jinak obyčejně na vozejčku v sámošce dělám. Jsem to ale trouba, že mi to nedošlo hned.
   Tak jsem si to okamžitě vynahradil. Zjistil jsem, že když natáhnu ruku a něco pevně popadnu - ale musím přitom jet pěkně rychle! - podaří se mí dosáhnout stejného efektu, jako když v autě při jízdě zatáhnete ruční brzdu: vozejček udělá hodiny.
   Když jsem to udělal poprvé, úplně Jí to vyrazilo dech. Docela slušně jsme se rozjeli, a vtom jsem já drapnul regál na konci uličky. Vozejček sebou smýkl do strany a málem Jí vyrval ruce z kloubů.
   Zakymácela se, a než se jí povedlo jakž takž zase nabýt rovnováhu, já se stejně nečekaně pustil. Naše vozidlo úhlopříčně ustřelilo, napálilo to rovnou do vozejčku jedné takové seniorky a hodilo ji to po hlavě rovnou do vyrovnané pyramidy piksel se zlevněným psím žrádlem.
   Tohle je teda SRANDA!

 DEN DEVATENÁCTÝ
   Dneska ráno mě v koupelně přebalovala a na chvilku mě nechala nahatého, tak jsem si řek, že si zase zkusím tu oblíbenou srandičku a stoupnu si pěkně na ty svoje dvě vlastní.
   Trvalo dlouho, než jsem upadl, ale věčně ten nevyhnutelný osud oddalovat holt nešel. Jako obvykle jsem se zapotácel, nožky mi povolily, jenže jsem neměl plenu, a tak to zadek schytal naplno.
   A že to tentokrát teda bolelo. Opravdu bolelo! Prostě jsem si neuvědomil, jak je taková prdelka bez pleny zranitelná.
   Zařval jsem jak tur a Ona okamžitě přiletěla a začala mě utěšovat.
   Ještě večer jsem měl zadek celý červený a pálil mě. Mám takový dojem, že další pokusy se stáním na nějaký čásek trochu poodložím.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   A pro změnu zase supersámoška. Tentokrát už si ovšem Ona dávala pozor a tlačila vozejček přesně prostředkem uličky, abych na nic nedosáhl a nemohl se chytit. Tak jsem se místo toho soustředil na obsah vozejčku. Rozhodl jsem se, že to všecko sním. Teda některé ty obaly asi vyrábí firma, co dodává nedobytné pokladny, ale sem tam jsem přece jen do něčeho proniknul.
   Snědl jsem tři žemle, bloček eidamu, jeden banán, půl balíčku špaget, polštářek šampónu, osminku másla a křupky pro kočku.
   Když říkám snědl, tak samozřejmě nemyslím úplně snědl - jen jsem to všecko tak jako ožvýkal a oslintal, prostě fialový hnus. Tedy až na ty kočičí křupky. Ty jsem opravdu snědl. Nevím, jestli už jste si je někdy dali. Jedním slovem lahůdka.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Něco vám povím, takového rodiče nemůžete nechat ani chvilku bez dozoru. Jak se k Ní obrátím zády, okamžitě si začne vymýšlet nejrůznější nesmysly.
   To byste nevěřili, co dneska večer zase začala vykládat. Byl jsem po večeři, vykoupaný, On už byl taky doma a jako vždy do sebe zvrhával nějakou tu skotskou, a já zase jako obvykle dostával před spaním napít od prsu.
   To jsme si mimochodem přivykli na takový milý obřad. Jinak už mě totiž nekojí. Kdepak, od rána do večera se prosím láduju pevnou stravou. Ale jak nastane večer, není nad vlažné mlíčko, to je pane pití.
   No, takže jsem si párkrát hezky cucnul a zažmoulal a zdříml jsem, to se mi tou dobou většinou stává. Nespal jsem úplně, ale Oni si samozřejmě mysleli, že spím.
   Začala s tím Ona. “Tak dneska jsem volala šéfovi,” povídá. “Nemůže se dočkat, mám prý nastoupit co nejdřív.”
   Byl jsem, jak když do mě uhodí. A já si prosím myslel, že jsem jí takové ty nesmysly, jak povede svůj vlastní život, už dávno zatrhl.
   “Výborně,” na to On. “Ty peníze by se nám tedy rozhodně hodily. A co nejdřív je jako kdy?”
   “Jakmile se mi podaří najít někoho, kdo mi ohlídá tohleto.”
   Jedno slovo za druhým naprosté kacířství. A už vůbec nesnáším, když se o mně mluví jako o tomhletom.
   “A myslíš, že to tadyhle posrávačkám bachratým nebude vadit?”
   Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že bachraté posrávačky, to mám jako být JÁ! Nebudu skrývat, že mě to do krve ranilo. Nikdo přece nevypadá nejlíp, když ho zabudujou do plen a plastikových kalhotek. Moc by mě zajímalo, jak by se asi v kanclu vyjímal ON, kdyby musel pod kalhotama nosit takový náklad.
   “Ne,” odsekla vztekle Ona, “pochopitelně že ne.”
   “Takže s odstavováním problémy nebudou?” zeptal se.
   “Vždyť už v podstatě odstavený je,” odbyla ho zlehka. “Tohle večerní kojení je jen tak pro útěchu. Už s tím brzy skončím.”
   Taková otrlost od Ní mě zděsila. Zrada! O nás bez nás! Já si tady hezky zdárně žiju, že ano, spořádávám hory pevné stravy a tak dále, a Ona zatím celou tu dobu kuje pikle, jak mě co nejdřív odstavit, aby si mohla užívat v tom Svém kanclu.
   Tak jsem se hned postaral, aby si tuhle opovážlivost náležitě odskákali. Okamžitě jsem se probral, než stačili vyřknout nějaké další velezrádnosti, celou noc jsem prořval a nenechal jsem je usnout.
   Mně se prosím nikdo beztrestně do cesty stavět nebude!

DEN TŘICÁTÝ
   Sobota. Dneska mě vzal na nákup On a řekl bych, že to byla zatím moje nejhvězdnější hodina. Nakoupil takové ty běžné nudné blbinky, a k tomu ještě navíc pro sebe láhev vizoura.
   Joj, jak mazaně jsem si vyčkal, až se ke mně obrátí zády, jak šikovně jsem pak láhev zvedl za hrdlo a zlehýnka ji rozkomíhal nad postranicí vozejčku, počkal si, až se obrátí zase ke mně a uvidí to, a než se On vzpamatoval a měl čas něco udělat, pustil jsem ji na zem, kde explodovala s náramně uspokojivým velkým třeskem.
   Mám pocit, že jsem v životě neviděl tragičtější výraz v lidské tváři.

Zpět na obsah     14.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)