35. měsíc

DEN TŘETÍ
  
Dneska zahájila Ona s Dušenou šunkou fázi tuhá strava. Se mnou to udělala přesně v tomtéž věku.
  
Dušená šunka spustil nad první tuhou stravou strašný povyk, ale ten dělá strašný povyk nad vším. Teda vážně, to je ale takové mimino! Na rozdíl od vybroušeného a rafinovaného mě!
  
Nakonec mu ale tuhá strava zřejmě docela jela. No, ono vůbec té zrůdičce do toho hnusného krku jede všecko. Je to jak mít v baráku ještě jeden vysavač.
  
Druhá stránka začátku fáze pevná strava ovšem je, že dneska večer vyprodukoval Dušená šunka první tuhostravnou plenu. Joj! Fuj! Brrr! Jestli nevíte, co znamená hnus, tak honem spěchejte k nám!
  
Mám dojem, že teď už celý barák tímhle bude smrdět na věky věků.
  
Já jen doufám, že se toho nedomákne nějaký blízkovýchodní diktátor. Jinak by se totiž moh pokusit Dušenou šunku unést, aby mu pomoh s programem vývoje chemických zbraní.
  
I když, napadá mě teď vlastně, ta představa, že Dušená šunka nadobro zkejsla v nějaké laboratoři utopené kdesi v poušti, by mi možná nebyla tak úplně proti mysli...

DEN ČTVRTÝ 
  
Hihi. Dneska zažil Dušená šunka poprvé jednu z nevýhod tuhé stravy - ten pevný plastikový bryndák. Byl znehybněn ve vysoké dětské židli s tímhle zařízením kolem krku, takže vypadal, jako by byl na pranýři.
  
A co se dělávalo lidem, co byli odsouzeni na pranýř? Vrhaly se po nich shnilé potraviny a jiné rozkošnosti.
  
Tak jsem to zkusil se lžící bramborové kaše. No, netrefil jsem, kaše přistála na Její - teď už velice zanedbávané - tabulce výživných hodnot různých potravin. Mám tu dokonalý a naprosto nehybný terč, ale ještě nemám natrénovanou mušku, abych toho dokázal plně využít.
  
No nic. Můžu na tom pracovat. Dávej si bacha, Dušená šunko. Je tu lžíce bramborové kaše a na ní tvoje jméno.

DEN SEDMÝ
  To byste nevěřili, co Dušená šunka spotřebuje plenek! Ten fakan způsobí ekologickou katastrofu. Říkám vám, až padne poslední strom v posledním deštném pralese, nebude nejmenších pochyb, kdo za to může. Nezavřená prdel Dušené šunky způsobí totální zkázu světa v podobě, v jaké ho známe dnes.

DEN OSMÝ
  
Jedna z obrovských výhod Kroužku je, že sotva se objeví nějaký bacil, už ho máte. Dneska spousta prcků chyběla. A tentokrát tu zřejmě obchází nějaký Bacil Břišní.
  
Mně začal průjem někdy kolem desáté večer. Takže Ona musela celou noc každou hodinu z postele, aby si s tím poradila. Nemusím jistě dodávat, že mě pokaždé musela převlíct celého...

DEN DEVÁTÝ
  
... a pak, hned ráno, vyrukoval s Bacilem Břišním pro jistotu i Dušená šunka.
  
Najeli jsme na docela slušný rytmus...

  9.00 Celého mě musela převlíct.

  9.15 Celého mě musela převlíct.

  9.45 Celého mě musela převlíct.

10.00 Celého mě musela převlíct.

10.15 Celého mě musela převlíct.

10.30 Celého mě musela převlíct...

...a tak dále po celý den.
  
Tak tohle je poprvé, že mi z existence Dušené šunky plyne nějaká výhoda. Když budeme na něčem takovém pracovat společně, můžeme ve dvou být daleko ničivější, než když je na to jen jeden.
  
Ale stejně si říkám, že mu není co věřit.

  
První spolupráce s Hryzounem, docela sranda, musím říct. Ale zatím z toho nehodlám udělat nějaký návyk. Moc tomu moulovi zatím nedůvěřuju...

DEN PATNÁCTÝ
   V Kroužku nedají pokoj, že prý musím za každou cenu vzít roli Vola ve Vánočním Pásmu. Jde zřejmě o to, že si člověk nasadí na hlavu takovou masku s rohy. A taky je v tom nesmírně důležitá replika, vlastně vyvrcholení celého představení. Vůl musí pronést: “Búúú.”
  
Jsem pro tu roli zřejmě jako stvořený, zkrátka ideální typ. Šéfbodřice i ostatní se předhánějí, aby mě přesvědčili to vzít. No, nevím.

 DEN OSMNÁCTÝ
  
Dneska přišla moje máma zase s něčím novým (no, taky novinka).
  “Rosteš tak rychle,” povídá, “tak si říkám, že bychom měli nějak zapisovat, o co jsi větší.”
  Pro mě za mě, proč ne. Na pozornost médií jsem si už teď zvykl. Každý můj pohyb je zaznamenán v hromadách fotoalb, videokazet atd. Když chce ten archiv rozšířit, prosím. Naši zemi to může jen obohatit, až budoucí historici začnou psát o velikých postavách jedenadvacátého století.
  “Podívej, tady máme pěkný čistý kousek zdi,” povídá - byli jsme zrovna v kuchyni. “Tak si k ní stoupni.”
  Proboha, co má tohle být zase za hru, říkal jsem si, ale abych chudince staruše nezkazil radost, přišel jsem ke zdi a postavil jsem se k ní pěkně čelem, kam mi ukázala.
  “Ne, ne, obráceně. Zády ke zdi.”
  Poslušně jsem se otočil, a pak udělala něco ještě podivnějšího. Vzala pravítko, položila mi ho na hlavu a sáhla pro tužku. Poodstoupil jsem od zdi, protože jsem se chtěl podívat, co to vlastně tropí.
  “Ne, ne, zůstaň tam. Když se hýbeš, tak to nejde.”
  Napadlo mě, že je ve skutečnosti dost smutné, mít matku naprostého cvoka, a stoupl jsem si zase na místo. Přiložila mi pravítko znovu na hlavu... a to byste nikdy neuhádli, co udělala pak...
  Udělala něco, co se nesmí! X-krát mi říkala, že se to nesmí, takže vím, že se to opravdu nesmí. Začala na zeď čmárat tužkou ! ! !
  “Ták!” povídá. “Napsala jsem k tomu datum. A za měsíc to uděláme zas, a uvidíme, jak moc jsi vyrost!” A pak pokračovala: “Škoda, že nemůžeme totéž udělat i s Novým Miminkem, ale když Nové Miminko si ještě neumí stoupnout ke zdi, viď?”
  
No, tak o tom by se dalo pochybovat. Napadá mě hned několik způsobů, jak tu zrůdu malou ke zdi připoutat.

DEN DEVATENÁCTÝ
  Život je nespravedlivý! Rodiče jsou naprosto nesmyslní! Dneska ráno jsem byl sám v kuchyni, tak jsem si řek, že se budu bavit podle svého. A že Jí připravím milé překvapení a předvedu Jí, jak úspěšně se vyvíjejí mé výtvarné vlohy. Z toho, co udělala včera, jsem vysoudil, že zákaz čmárání po zdi byl odvolán, tak jsem si přinesl pastelky a pokryl jsem veškerou plochu zdi, kam až jsem dosáhl, nádhernou, barvami sálající impresionistickou kreací s lekníny, růžemi, jezery a řekami, tak trochu v Monetově stylu.
  
A dostalo se mi vděku? Tůdle!
  
Místo aby mi pogratulovala a příslušný kus zdi dala našup odvézt do Národní galerie, seřvala mě, že by ode mě pes kůrku nevzal.
  
Dokonce měla i tu drzost, že mě plácla přes zadek! Plácla! Nosím teď přes den v důsledku postdušenošunkového traumatu zase plenky, takže to plácnutí ani moc nebolelo, ale o to nejde. Tady jde prosím o princip.
  
Je to porušení mé Občanské Svobody. Za tohle ji poženu až k Evropskému tribunálu pro lidská práva.

DEN DVACÁTÝ
  Ty záznamy na zdi způsobily, že jsem tak trochu přemýšlel o problémech růstu, a mám z toho poněkud těžkou hlavu.
  
Copak o to, já rostu celkem dobře, ale za posledních pár měsíců jen tak asi tři až pět cenťáčků. Jenže Dušená šunka... za ty tři měsíce, nebo jak dlouho to je, co ho Ona našla ve špitále a přinesla domů, on svoje tělesné rozměry skoro zdvojnásobil.
  
Takže jestli vždycky za čtvrt roku zdvojnásobí svou velikost, tak bude za chvíli větší než já. A nebude trvat dlouho a bude tak veliký, že už se vůbec nevejde do baráku.
  
Divíte se, že z toho mám těžkou hlavu?

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Tak jsem nakonec podlehl a vzal jsem tu roli Vola ve Vánočním Pásmu. Úleva, která se zračila ve tváři naší Šéfbodřice, když jsem pronesl své sladké “Ano,” byla přímo dojemná.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Šéfbodřice a ostatní asistentky dneska v Kroužku už zase začaly s počítáním. Jsou tím úplně posedlé. Kolem po zdech jsou řady čísel a spousta hraček má na sobě taky čísla. Je vidět, že asistentky mají děs z toho, že bychom mohli vyjít do velkého světa a neuměli přitom počítat.
  
Já teda fakt nevím, proč si s tím dělají hlavu. Ti dospělí, co znám, zřejmě základní početní dovednost taký nezvládli, a přece procházejí životem celkem zdatně. Tak třeba moje máma počítat neumí. Kolikrát já Ji jen slyšel, jak povídá Jemu, když chce, aby už šla spát: “Ještě pět minutek.” A pak usne u televize a je to mnohem víc než pět minut.
  
A táta není o nic lepší. Když je třeba v hospodě - nebo i doma - a někdo Mu řekne: “Dáš si ještě jednu?” tak pokaždé odpoví: “No tak jo, ale jen tuhle jednu.”
  
A nikdy to tak není. Ten neumí počítat, ani kdybyste mu platili. Když řekne “jednu”, myslí nejmíň tři.
  
Takže když to nevadí u dospělých, nechápu, proč bychom se s tím v našem věku měli namáhat my.
  
A se mnou si asistentky v Kroužku taky hlavu dělat nemusejí. Já už počítat umím. Vy byste to taky uměli, kdyby si vaše nohy a ruce byly protrpěly tolik počítacích her jako ty moje.
  
Prakticky každý večer od chvíle, kdy jsem se narodil, musely moje prsty na nohou před spaním projít večerním rituálem fousaté říkánky “Jedna dvě tři čtyři pět, cos to chlapče, cos to sněd?” Je to velice zvláštní. Nikdy jsem to tak docela nepochopil. Tedy jistě, slovům rozumím, ale co znamenají tak říkajíc pod zorným úhlem kosmického věku?
  
Co, ptám se sám sebe, se s těmi prsty stane v pozdějším životě? Třeba to o těch pečených bramborách, co jsou málo maštěný. Je to výzva k vegetariánství a svérázná prevence přenosu nemoci šílených krav na člověka? Mají se prsty na nohou těšit na dlouhý život s nízkou hladinou cholesterolu? Ta říkánka má ovšem jednu velkou výhodu: člověk si ty pitomé brambory může dle své fantazie a veršovnického umu nahrazovat jinými oblíbenými pokrmy (viz výše).

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Dneska jsme se v Kroužku učili počítací říkadlo. Šéfbodřice předříkala a řekla to špatně!
  
Chtěla, abychom zpívali:
  
“Jedna - dvě - tři - čtyři - pět - uvidíme celý svět.”
  
To je samozřejmě nesmysl. Nevím, kde přišla k tomu “pět”. Má to být: “Jedna - dvě - tři - čtyři - palečet.”
  
Snažil jsem se vypátrat, proč nás záměrně klame. Pak mi to došlo. Cenzura je to. Nechtějí, abychom zpívali tu správnou verzi písničky, protože si myslí, že se to pro slušně vychované dětičky jako my nesluší.
  
A taky mi netrvalo dlouho a přišel jsem na to, jak má znít ta správná verze. Klíč je v tom rýmu. Originální verze říkadla musela být:
  
“Jedna - dvě - tři - čtyři - palečet -
vystrkuje na nás zadečet.”
  
Jenže to by holt nechtěly, abychom chodili po světě a říkali něco takového.

Zpět na obsah       36.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)