35. měsíc
DEN
TŘETÍ
Dneska
zahájila Ona s Dušenou šunkou fázi tuhá strava. Se mnou to udělala přesně
v tomtéž věku.
Dušená
šunka spustil nad první tuhou stravou strašný povyk, ale ten dělá strašný
povyk nad vším. Teda vážně, to je ale takové mimino! Na rozdíl od vybroušeného
a rafinovaného mě!
Nakonec
mu ale tuhá strava zřejmě docela jela. No, ono vůbec té zrůdičce do toho
hnusného krku jede všecko. Je to jak mít v baráku ještě jeden vysavač.
Druhá
stránka začátku fáze pevná strava ovšem je, že dneska večer vyprodukoval
Dušená šunka první tuhostravnou plenu. Joj! Fuj! Brrr! Jestli nevíte, co
znamená hnus, tak honem spěchejte k nám!
Mám
dojem, že teď už celý barák tímhle bude smrdět na věky věků.
Já
jen doufám, že se toho nedomákne nějaký blízkovýchodní diktátor. Jinak
by se totiž moh pokusit Dušenou šunku unést, aby mu pomoh s programem vývoje
chemických zbraní.
I
když, napadá mě teď vlastně, ta představa, že Dušená šunka nadobro
zkejsla v nějaké laboratoři utopené kdesi v poušti, by mi možná nebyla
tak úplně proti mysli...
Hihi.
Dneska zažil Dušená šunka poprvé jednu z nevýhod tuhé stravy - ten pevný
plastikový bryndák. Byl znehybněn ve vysoké dětské židli s tímhle zařízením
kolem krku, takže vypadal, jako by byl na pranýři.
A
co se dělávalo lidem, co byli odsouzeni na pranýř? Vrhaly se po nich shnilé
potraviny a jiné rozkošnosti.
Tak
jsem to zkusil se lžící bramborové kaše. No, netrefil jsem, kaše přistála
na Její - teď už velice zanedbávané - tabulce výživných hodnot různých
potravin. Mám tu dokonalý a naprosto nehybný terč, ale ještě nemám natrénovanou
mušku, abych toho dokázal plně využít.
No
nic. Můžu na tom pracovat. Dávej si bacha, Dušená šunko. Je tu lžíce
bramborové kaše a na ní tvoje jméno.
DEN
SEDMÝ
To byste nevěřili, co Dušená šunka spotřebuje
plenek! Ten fakan způsobí ekologickou katastrofu. Říkám vám, až padne
poslední strom v posledním deštném pralese, nebude nejmenších pochyb, kdo
za to může. Nezavřená prdel Dušené šunky způsobí totální zkázu světa
v podobě, v jaké ho známe dnes.
DEN
OSMÝ
Jedna
z obrovských výhod Kroužku je, že sotva se objeví nějaký bacil, už ho máte.
Dneska spousta prcků chyběla. A tentokrát tu zřejmě obchází nějaký
Bacil Břišní.
Mně
začal průjem někdy kolem desáté večer. Takže Ona musela celou noc každou
hodinu z postele, aby si s tím poradila. Nemusím jistě dodávat, že mě pokaždé
musela převlíct celého...
DEN
DEVÁTÝ
...
a pak, hned ráno, vyrukoval s Bacilem Břišním pro jistotu i Dušená šunka.
Najeli
jsme na docela slušný rytmus...
9.00 Celého mě musela převlíct.
9.15 Celého mě musela převlíct.
9.45 Celého mě musela převlíct.
10.00
Celého mě musela převlíct.
10.15 Celého mě musela převlíct.
10.30
Celého mě musela převlíct...
...a
tak dále po celý den.
Tak
tohle je poprvé, že mi z existence Dušené šunky plyne nějaká výhoda. Když
budeme na něčem takovém pracovat společně, můžeme ve dvou být daleko ničivější,
než když je na to jen jeden.
Ale
stejně si říkám, že mu není co věřit.
První
spolupráce s Hryzounem, docela sranda, musím říct. Ale zatím z toho nehodlám
udělat nějaký návyk. Moc tomu moulovi zatím nedůvěřuju...
DEN
PATNÁCTÝ
V
Kroužku nedají pokoj, že prý musím za každou cenu vzít roli Vola ve Vánočním
Pásmu. Jde zřejmě o to, že si člověk nasadí na hlavu takovou masku s
rohy. A taky je v tom nesmírně důležitá replika, vlastně vyvrcholení celého
představení. Vůl musí pronést: “Búúú.”
Jsem
pro tu roli zřejmě jako stvořený, zkrátka ideální typ. Šéfbodřice i
ostatní se předhánějí, aby mě přesvědčili to vzít. No, nevím.
DEN
OSMNÁCTÝ
Dneska
přišla moje máma zase s něčím novým (no, taky novinka).
“Rosteš tak rychle,” povídá, “tak si říkám, že bychom měli
nějak zapisovat, o co jsi větší.”
Pro mě za mě, proč ne. Na pozornost médií jsem si už teď
zvykl. Každý můj pohyb je zaznamenán v hromadách fotoalb, videokazet atd.
Když chce ten archiv rozšířit, prosím. Naši zemi to může jen obohatit, až
budoucí historici začnou psát o velikých postavách jedenadvacátého století.
“Podívej, tady máme pěkný čistý kousek zdi,” povídá -
byli jsme zrovna v kuchyni. “Tak si k ní stoupni.”
Proboha, co má tohle být zase za hru, říkal jsem si, ale abych
chudince staruše nezkazil radost, přišel jsem ke zdi a postavil jsem se k ní
pěkně čelem, kam mi ukázala.
“Ne, ne, obráceně. Zády ke zdi.”
Poslušně jsem se otočil, a pak udělala něco ještě podivnějšího.
Vzala pravítko, položila mi ho na hlavu a sáhla pro tužku. Poodstoupil jsem
od zdi, protože jsem se chtěl podívat, co to vlastně tropí.
“Ne, ne, zůstaň tam. Když se hýbeš, tak to nejde.”
Napadlo mě, že je ve skutečnosti dost smutné, mít matku naprostého
cvoka, a stoupl jsem si zase na místo. Přiložila mi pravítko znovu na
hlavu... a to byste nikdy neuhádli, co udělala pak...
Udělala něco, co se nesmí! X-krát mi říkala, že se to nesmí,
takže vím, že se to opravdu nesmí. Začala na zeď čmárat tužkou ! ! !
“Ták!” povídá. “Napsala jsem k tomu datum. A za měsíc to
uděláme zas, a uvidíme, jak moc jsi vyrost!” A pak pokračovala: “Škoda,
že nemůžeme totéž udělat i s Novým Miminkem, ale když Nové Miminko si
ještě neumí stoupnout ke zdi, viď?”
No,
tak o tom by se dalo pochybovat. Napadá mě hned několik způsobů, jak tu zrůdu
malou ke zdi připoutat.
DEN
DEVATENÁCTÝ
Život
je nespravedlivý! Rodiče jsou naprosto nesmyslní! Dneska ráno jsem byl sám
v kuchyni, tak jsem si řek, že se budu bavit podle svého. A že Jí připravím
milé překvapení a předvedu Jí, jak úspěšně se vyvíjejí mé výtvarné
vlohy. Z toho, co udělala včera, jsem vysoudil, že zákaz čmárání po zdi
byl odvolán, tak jsem si přinesl pastelky a pokryl jsem veškerou plochu zdi,
kam až jsem dosáhl, nádhernou, barvami sálající impresionistickou kreací
s lekníny, růžemi, jezery a řekami, tak trochu v Monetově stylu.
A
dostalo se mi vděku? Tůdle!
Místo
aby mi pogratulovala a příslušný kus zdi dala našup odvézt do Národní
galerie, seřvala mě, že by ode mě pes kůrku nevzal.
Dokonce
měla i tu drzost, že mě plácla přes zadek! Plácla! Nosím teď přes den v
důsledku postdušenošunkového traumatu zase plenky, takže to plácnutí ani
moc nebolelo, ale o to nejde. Tady jde prosím o princip.
Je
to porušení mé Občanské Svobody. Za tohle ji poženu až k Evropskému
tribunálu pro lidská práva.
DEN
DVACÁTÝ
Ty
záznamy na zdi způsobily, že jsem tak trochu přemýšlel o problémech růstu,
a mám z toho poněkud těžkou hlavu.
Copak
o to, já rostu celkem dobře, ale za posledních pár měsíců jen tak asi tři
až pět cenťáčků. Jenže Dušená šunka... za ty tři měsíce, nebo jak
dlouho to je, co ho Ona našla ve špitále a přinesla domů, on svoje tělesné
rozměry skoro zdvojnásobil.
Takže
jestli vždycky za čtvrt roku zdvojnásobí svou velikost, tak bude za chvíli
větší než já. A nebude trvat dlouho a bude tak veliký, že už se vůbec
nevejde do baráku.
Divíte
se, že z toho mám těžkou hlavu?
DEN
DVACÁTÝ DRUHÝ
Tak jsem nakonec podlehl a vzal jsem tu roli Vola ve Vánočním Pásmu. Úleva,
která se zračila ve tváři naší Šéfbodřice, když jsem pronesl své
sladké “Ano,” byla přímo dojemná.
DEN
DVACÁTÝ ČTVRTÝ
Šéfbodřice a ostatní asistentky dneska v Kroužku už zase začaly s počítáním.
Jsou tím úplně posedlé. Kolem po zdech jsou řady čísel a spousta hraček
má na sobě taky čísla. Je vidět, že asistentky mají děs z toho, že
bychom mohli vyjít do velkého světa a neuměli přitom počítat.
Já
teda fakt nevím, proč si s tím dělají hlavu. Ti dospělí, co znám, zřejmě
základní početní dovednost taký nezvládli, a přece procházejí životem
celkem zdatně. Tak třeba moje máma počítat neumí. Kolikrát já Ji jen slyšel,
jak povídá Jemu, když chce, aby už šla spát: “Ještě pět minutek.” A
pak usne u televize a je to mnohem víc než pět minut.
A
táta není o nic lepší. Když je třeba v hospodě - nebo i doma - a někdo
Mu řekne: “Dáš si ještě jednu?” tak pokaždé odpoví: “No tak jo,
ale jen tuhle jednu.”
A
nikdy to tak není. Ten neumí počítat, ani kdybyste mu platili. Když řekne
“jednu”, myslí nejmíň tři.
Takže
když to nevadí u dospělých, nechápu, proč bychom se s tím v našem věku
měli namáhat my.
A
se mnou si asistentky v Kroužku taky hlavu dělat nemusejí. Já už počítat
umím. Vy byste to taky uměli, kdyby si vaše nohy a ruce byly protrpěly tolik
počítacích her jako ty moje.
Prakticky
každý večer od chvíle, kdy jsem se narodil, musely moje prsty na nohou před
spaním projít večerním rituálem fousaté říkánky “Jedna dvě tři čtyři
pět, cos to chlapče, cos to sněd?” Je to velice zvláštní. Nikdy jsem to
tak docela nepochopil. Tedy jistě, slovům rozumím, ale co znamenají tak říkajíc
pod zorným úhlem kosmického věku?
Co,
ptám se sám sebe, se s těmi prsty stane v pozdějším životě? Třeba to o
těch pečených bramborách, co jsou málo maštěný. Je to výzva k
vegetariánství a svérázná prevence přenosu nemoci šílených krav na člověka?
Mají se prsty na nohou těšit na dlouhý život s nízkou hladinou
cholesterolu? Ta říkánka má ovšem jednu velkou výhodu: člověk si ty
pitomé brambory může dle své fantazie a veršovnického umu nahrazovat
jinými oblíbenými pokrmy (viz výše).
DEN
DVACÁTÝ DEVÁTÝ
Dneska jsme se v Kroužku učili počítací říkadlo. Šéfbodřice předříkala
a řekla to špatně!
Chtěla,
abychom zpívali:
“Jedna
- dvě - tři - čtyři - pět - uvidíme
celý svět.”
To
je samozřejmě nesmysl. Nevím, kde přišla k tomu “pět”. Má to být:
“Jedna - dvě - tři - čtyři - palečet.”
Snažil
jsem se vypátrat, proč nás záměrně klame. Pak mi to došlo. Cenzura je to.
Nechtějí, abychom zpívali tu správnou verzi písničky, protože si myslí,
že se to pro slušně vychované dětičky jako my nesluší.
A
taky mi netrvalo dlouho a přišel jsem na to, jak má znít ta správná verze.
Klíč je v tom rýmu. Originální verze říkadla musela být:
“Jedna
- dvě - tři - čtyři - palečet -
vystrkuje
na nás zadečet.”
Jenže
to by holt nechtěly, abychom chodili po světě a říkali něco takového.
2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)