DEN ČTVRTÝ
  Asistentky zřejmě hodily za hlavu všechny normální činnosti Kroužku a vrhly všechny síly do zkoušek na Vánoční Pásmo. Je úplně dojemné, jak jsou z toho ti prckové na větvi, tedy někteří.
  Tak třeba ta holčička, co hraje Marii. Je to taková mladá dáma, a úplně vám jí to stouplo do hlavy. Myslí si, že děláme hru o dívce jménem Marie, co se jí narodilo miminko. Vlastně docela milé. Protože jinak pochopitelně kdekdo ví, že je to ve skutečnosti hra o Volovi.
  Dneska jsem si nazkoušel to správné “Búúú”. Na všechny to udělalo velký dojem. Talent se prostě nezapře.

DEN OSMÝ 
  Dneska naprostá hysterie na zkoušce Vánočního Pásma. Přišla moje narážka, a místo abych to “Búúú” řekl pusou, promluvil jsem zadkem. A jak!
  Všichni řičeli!

DEN DEVÁTÝ
   Dneska dopoledne přišla na kafe nějaká Její přítelkyně, co taky má Nové Mimino. Sranda, takové dvě konkurenční mámy, když se každá snaží dokázat, že to její mimino je hezčí nebo chytřejší nebo vyvinutější než to druhé.
  Podle mě jsou jedno odpornější než druhé, ale když už by někdo chtěl srovnávat, no tak v tom případě by to byl jasný knokaut. Já si vždycky myslel, že Dušená šunka je to nejošklivější, nejnešikovnější a nejnatvrdlejší mimino na světě, ale ve srovnání s tímhletím je to génius a dokáže napsat Vojnu a mír, zahrát Elgarův cellový koncert a zaběhnout přitom světový rekord na stovku.
  Víte, že jsem se docela naštval, když tahleta druhá máma začala mít jakési přezíravé poznámky o Dušené šunce? Jakkoli je mi to odporné, musím přece jen přiznat, že Dušená šunka je moje vlastní krev. A jestli chce nějaký outsider začít útočit na něj, no tak to si to holt bude nejdřív muset rozdat se mnou.
  Ne že bych měl Dušenou šunku nějak v oblibě nebo něco takového. Nechci, abyste získali nějaký nesprávný dojem. Nezačínám být na stará kolena sentimentální. Ale krev není voda, jen tolik jsem chtěl říct.

DEN DESÁTÝ
  A jejej. Dneska vytáhla Ona zase po čase ten starý bicykl bez kol, že jako bude šlapat a cvičit si tělo. No, vydržela to asi deset minut, pak Jí došel dech a zhroutila se.
  Je to dojemné. Chce si napravit figuru po druhém dítěti.
  Jo, dušinko, to určitě. Nenapravila si ji ani po mně.
  Kdepak, prostě se s tím bude muset smířit. Za to nevyčíslitelné obohacení, co Jí do života přinesla skutečnost, že má mě, holt taky musí něco zaplatit. Za všecko se v životě platí.
  Tak za prvé, o nějakém vosím pase už nebude moct být nikdy řeč. Nebo spodní prádlo mini, bude moc ráda, když to bude midi. A kromě každodenního blaha mé přítomnosti Jí můj příchod přinesl ještě několik dalších věcí. Potrhanou kůži na břiše a na stehnech a křečové žíly! Hihi!

  Dneska vytáhla takový ten tělocvičný bicykl a udělala na něm deset minut.
  Je to dojemné. Chce si napravit figuru po mně.
  Jo, dušinko, to určitě.
  Jak jsem ta k s nemalým pobavením sledoval tu Její dojemnou snahu, podíval jsem se stranou na Hryzouna a viděl jsem, že se usmívá.

  Dušenou šunku zřejmě psí kusy naší mamá docela baví. Možná že bude to stvoření mít třeba i smysl pro humor.

  Jestli nám stejné věci připadají k smíchu, bylo by možné, že bychom se jednoho krásného dne mohli skamarádit?

  Jestli nám stejné věci připadají k smíchu, bylo by možné, že bychom se jednoho krásného dne mohli skamarádit?

  Ani za nic.

  Pusťte to z hlavy. Pohled na naši mámu na tělocvičném kole by připadal srandovní každému.

DEN JEDENÁCTÝ
   Trošku mě začíná štvát, že pořád blbne na tom bicyklu, když mi má šít kostým na Vánoční Pásmo a řádně se na to soustředit. Dva ze Tří Mudrců a Osel a Mladá dáma, co hraje Marii a Buddha a Krišna a Mohamed (nevím tak docela jistě, co v tom ti tři pohledávají, ale náš Kroužek je šíleně politicky korektní) už všichni mají kostýmy hotové. Vypadají všichni jako správní blbečci.
  Aspoň jejich mámy projevily snahu. Když se o tom té své zmíním já, jen se utrhne: “Ale ano, udělám to, to víš, že to udělám. Jen mám teď strašné práce s malým.”
  Cha. Měla by si udělat nějakou představu o tom, co je důležité. Co se má co soustřeďovat na Dušenou šunku, když má v rodině opravdový Divadelní Talent! O mém výkonu v roli Vola se bude mluvit ještě mnoho desetiletí, vím to zcela jistě, a Ona bude moci trávit svá pozdní léta zalitá odleskem mé slávy. Tak by mi teď snad aspoň mohla udělat ten kostým.

DEN DVANÁCTÝ
   Dneska mi ukázala tak zvaný kostým pro roli Vola. Strašlivé zklamání!
  Jde o to, že já jsem si představoval něco ohromně vznešeného... rozumíte, takovou nádhernou hlavu ušlechtilého zvířete, rohy pěkně hrdě k nebi - tak něco jako křížence mezi Mínotaurem a Jelenem v říji.
  A ona mi strčí takový schlíplý jako klobouk z hnědé plsti. Uši schlíplé. Dokonce i rohy schlíplé. Kinklaly se po stranách a já s nimi vypadal jako nějaký zakřiknutý kokršpaněl.

 DEN TŘINÁCTÝ
   Dneska jsme měli kostýmovou zkoušku na Vánoční Pásmo. Pro mě to bylo děsně ponižující. Uviděla mě v mé volské výbavě jakási nová máma, co si přišla Kroužek prohlídnout, a povídá: “Jejej, to jsem nevěděla, že v betlému je taky Krtek.”

DEN ŠESTNÁCTÝ
  Mladá Dáma, co hraje Marii, udělala dneska v Kroužku scénu. Začala vyvádět, že prý ta panna, co jí dali jako Ježíška, vůbec nevypadá jako opravdové mimino. Cha, mizerná herečka to vždycky svádí na rekvizity, a tohle je herečka přímo příšerná. Kromě jiného jí ta panenka každou chvíli upadne.
  Jedna asistentka navrhla: “Tak co třeba najít do Pásma nějaké opravdové miminko?”
  Jen tak tak, že jsem nenavrhl Dušenou šunku. Vůbec by mi nevadilo, kdyby s ním ta Mladá dáma, co hraje Marii, každou chvíli bacila o zem.

DEN SEDMNÁCTÝ
  Dneska jsme měli první projížděčku celého Pásma. Vypadá to asi takhle: Šéfbodřice předčítá kousky takového vyprávění o nějakém miminu, co se narodí ve stáji (podle mě teda vyložený případ pro sociální pracovnice, to je jasné jak facka). No a vždycky v nějakém klíčovém bodě nějaké dítě, teda někdo z nás, něco udělá.
  Ovšem jen někteří z nás. Některým se žádná akce nemůže svěřit. Buddha, Krišna a Mohamed celou dobu jen tak zevlují a tváří se, jako že nemají ponětí, proč tam vůbec jsou (no, vzhledem k okolnostem vlastně není ani příliš divu).
  A některým se zase nemůže svěřit ani jedna replika. Tak třeba Mladá Dáma, co hraje Marii, nesmí ani hlesnout. Asistentky vědí, že by to zvorala. Ne, má tam jen jednu jedinou akci: když Šéfbodřice řekne: “A Marie položila dítě do jeslí,” má dát panenku do krabice od hub ze sámošky firmy Sainsbury. (Že prý ji něčím potáhnou, ale zatím se k tomu nikdo nemá - ještě pořád jsou na ní obrázky různých hub.)
  No a té Mladé Dámě, co hraje Marii, se dokonce i tohle kolikrát podaří zvorat. Na devíti zkouškách z deseti panenku prostě pustí z ruky a do krabice se s ní vůbec netrefí.
  A opravdická slova má v roli jen málokdo z nás. Tři mudrci říkají, co panence přinesli za dary. Musejí si počkat, až Šéfbodřice řekne tu správnou narážku.
  Čte tedy: “Jeden mudrc přinesl...” a první prcek řekne: “Zlato.”
  Čte: “Další mudrc přinesl...” a druhý prcek řekne: “Kadidlo.” (Mohlo by vás třeba napadnout, že to je dost těžké slovo pro někoho našeho věku, ale když vám povím, že Druhého Mudrce hraje einsteině... tak to stačí, ne?)
  A pak Šéfbodřice přečte: “A Třetí mudrc přinesl...” a třetí prcek má říct: “Myrhu.”
  Jenže s tímhle prckem je to sázka do loterie. Ten totiž může říct naprosto cokoliv. “Mrzku.” “Autíčto.” “Čoko.” “Péťa.” Suplman.”
  Promluvit smí ještě další dva členové souboru. Vůl a Osel. Ještě pořád mi dělá trochu hlavu to pořadí. Je samozřejmě správné, že první je na řadě Vůl, ale to znamená, že první promluvím já. No, a tak poslední slovo, hlasem, který zní divákům při odchodu v uších, má Osel.
  No a v téhle inscenaci nepatří Osel bohužel zrovna k největším hercům, jací kdy vstoupili na divadelní prkna. Především je to holka, no a osel by měl být muž, ne?
  A pak, ona mečí. A Osel nemá mečet. Osel má hýkat, ne? Jenže tohle smrádě hýkat neumí. Vůbec neumí nic jiného než mečet. A asistentky - je to trapný nedostatek profesionality, a to já v každé inscenaci, ve které hraju, moc špatně snáším - se s tím prostě smířily.
  Utěšuje mě jedině, že v mysli diváctva se její ubohé zamečení zcela ztratí a bude přehlušeno trvalou vzpomínkou na mé robustní a jímavé “Búú”.
  Mimochodem, ty narážky vypadají tak, že Šéfbodřice přečte: “A dokonce i zvířátka chtěla Ježíška pozdravit. Vůl pravil...” A pak já řeknu: “Búú”. “A Oslík pravil...” A Osel řekne “Méé”.
  Dnešní projížděčka byla naprostá - ale naprostá - katastrofa. Ale znáte to, říká se, že když je špatná generálka...

DEN OSMNÁCTÝ
   Tak dneska jsme měli to Vánoční Pásmo. První znamení, že je něco jinak než v normální všední den, bylo, že když nás mámy odevzdaly v Kroužku, postávaly v předsíni dál. (Normálně se nemůžou dočkat, aby už byly ze dveří.) A divná věc, dokonce tam byl i sem tam nějaký ten táta (a to slovo “divný” říkám záměrně).
  Ještě horší bylo, že moje máma s sebou přivezla i Dušenou šunku. Naštěstí to stvoření spalo. Měla ho připoutaného před sebou v takové té kapse. Smrtelně jsem se styděl. Ostatní mámy měly mnohem elegantnější výbavu.
  Všichni rodičové se tlačili v jednom koutě, chechtali se a uculovali, no a my jsme byli na druhé straně a převlíkali jsme se do kostýmů. Nelíbilo se mi to. Takhle divákům na očích, říkal jsem si.
  A jaké je to pak taky překvapení, no ne? Chtěl jsem mít pořádné entré, až se objevím jako Vůl (i když vypadám jako Krtek).
  Konečně jsme byli všichni více méně komplet okostýmovaní a Vánoční Pásmo mohlo začít. Už před začátkem se rozzářila světla ramp a kamery začaly vrčet. Vypadalo to, že každý rodič chce na věčnou památku zachytit každý pohyb zrovna toho svého hnusného spratka - i když je to třeba jen obyčejný pastýř s osuškou omotanou kolem hlavy.
  Ta foto a video medializace ve mně vzbuzovala poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si přál, aby byl můj památný výkon v roli Vola náležitě zvěčněn, a na druhou stranu jsem zrovna nehořel pro to, abych byl zvěčněn coby Krtek.
  No, nakonec rozhodnutí stejně nebylo v mých rukou, protože moje máma zapomněla vzít foťák nebo kameru. Teda vážně! Ta vám je od té doby, co je tu ten trouba Dušená šunka, roztržitá, až bůh brání.
  Ze všeho nejdřív Mladá Dáma, co hraje Marii - ještě než vůbec pořádně nastoupila na jeviště -, upustila mimino. Shromážděné mámy i otcové byli shodného názoru, že je to roztomilé. Pane na nebi, říkal jsem si, takovéhle obecenstvo. Jen ty nejlacinější fóry to dokáže ocenit.
  No nic. Věděl jsem, že mají před sebou aspoň jednu opravdu dramatickou chvíli. Jen počkejte, až přijde moje zabučení. Mé “Búú” vám zmrazí krev v žilách! Však já vám ten blbý úsměv ještě smažu z tváří!
  Když měla Mladá Dáma, co hraje Marii, ukázat mimino Třem Mudrcům, podařilo se jí ho upustit zas. Obecenstvo to pro změnu ocenilo hurónským smíchem.
  A totéž zas - jak se ostatně dalo čekat -, když došlo na dary Tří Mudrců.
  “Jeden Mudrc přinesl...” četla Šéfbodřice, a první prcek povídá: “Zlato.” Přesné.
  Slečna Šéfbodřice pokračovala: “Další Mudrc přinesl...” a druhý prcek povídá: “Kadidlo.” Naprosto dokonale. (Tlumená reakce obecenstva na úspěšný výkon einsteiněte jen potvrdila starou pravdu, že když je někdo moc chytrej, tak to všechny otráví.)
  A pak už jsme všichni se zatajeným dechem sledovali Šéfbodřici, jak čte: “A Třetí Mudrc přinesl...”
  Nastala dlouhá pauza a Třetí Mudrc se rozhodoval. Pak, hlasitě a jasně, pronesl: “E-e.”
  Tomu jsme se všichni srdečně zasmáli, prckové i rodiče. No, musíte uznat, že to bylo docela vtipné.
  Jenže teď už konec srandiček. Blížila se moje veliká chvíle. Výborně. Chtěl jsem je mít ve střízlivé náladě, aby dokázali ocenit finesy mého “Búú”.
  Vyvrcholení hry se blížilo. Slečna Šéfbodřice četla: “A dokonce i zvířátka chtěla Ježíška pozdravit. Vůl pravil...”
  Řekl jsem si, že to odrazím pořádnou generálpauzou, aby to mělo plný dramatický efekt. Pak jsem se zhluboka nadechnul a -
  A zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl promluvit, ozval se z hlediště nářek. Vlastně ani ne nářek, spíš ryk.
  Obecenstvo se rozchechtalo jako jeden muž. Moje “Búú” v tom randálu dočista zaniklo.
  Zatracená Dušená šunka, zrovna tuhle chvíli si vybere, aby se vzbudil!
  Chá! Takhle mi ukrást výstup! To mi jednou v životě krutě zaplatí!

  Hihi! To jsem dneska Hryzounovi podělal tu jeho velikou chvíli! Bude si holt muset vtlouct do hlavy jednu věc - když se někdo snaží odstrčit mě ze středu pozornosti, trestu neunikne...

DEN DEVATENÁCTÝ
   Poslední dopoledne v Kroužku. Páni, jak mně se ulevilo, když jsem uslyšel mámu, jak říká Šéfbodřici: “Myslím, že už po prázdninách nebudeme chodit do kroužku dvakrát týdně.”
  Hurá, hurá, říkal jsem si. Konečně si uvědomila, jak tahle kasárenská disciplina bystré hlavě jako já brání v rozvoji.
  A pak veškeré mé naděje rozbila na padrť, protože řekla: “Myslím, že bychom to měli zvednout na pět dní.”
  Cože? A kdy budu mít taky trochu čas na sebe?

DEN DVACÁTÝ
   Zatím Dušenou šunku vždycky koupala v dětské vaničce, ale dneska večer ho strčila do dospělé vany dohromady se mnou. Teda nejdřív mě to zcela zásadně urazilo. Tohle je můj prostor!

  Dneska měla tu drzost, že mě strčila do téže vany jako Hryzouna! Zuřil jsem. Žádné kamarádšofty s takovými exempláři, to bych si vyprosil!

  Když koupe Dušenou šunku zároveň se mnou, má to přece jen jednu výhodu: musí se pořádně naklonit nad vanu, aby ho udržela. To znamená, že se dostane dokonale na dosah stříkotu - a nemůže uhnout, protože si netroufne Dušenou šunku pustit z rukou!

  Tahleta velká vana má proti dětské vaničce přece jenom jednu výhodu: je v ní víc vody. Když kopu jak blázen, je Ona celá zlitá.

  Když jsme s Dušenou šunkou cákali oba dva, vypadala Ona, jako by Ji bývala zasáhla přílivová vlna.

  Když jsme to s Hryzounem pěkně zrytmizovali, vypadala Ona, jako by Ji byla zasáhla přílivová vlna.

  Tohle poskytuje širokou paletu nových možností, jak dělat binec při koupání. Hihi.

  Mám takový dojem, že od teďka bude koupání SRANDA. Hihi.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Tak dneska zase obvyklá akce Vánoce. Dušená šunka projevovala větší zájem o vánoční papír než o dárky. To je tak pitomý, nebo co?
  A já zase nedostal ten Super Mega CD Blaster za dvě stě čtyřicet devět liber a devětadevadesát peníků. Je to příšerné, takhle dospívat jako deprivované dítě.

  Dneska Vánoce. Dostal jsem hromady dárků. Připadalo jim k smíchu, když si hraju spíš s vánočním papírem než s vánočními dárky. No prosím, když je to baví...

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Dneska strašlivé neštěstí!
  Muchláček už je teď veliký asi jako chuchvaleček z pupíku, a já ho upustil na podlahu, zrovna když uklízela, a Ona mi ho vyluxovala!
  Naříkal jsem a naříkal, volal jsem “Muchláčet” a ukazoval na lux. Konečně Jí to došlo, lux zastavila a obsah vysypala na noviny. Přinutil jsem Ji, aby vzala do ruky každý chuchvalec prachu z luxu, až Muchláčka našla.
  Podala mi ho.
  Mám dojem, že znovu bych takovou ztrátu už neunesl. Musím Muchláčka ukrýt někam do bezpečí.
  Takže když máma odešla z pokoje, vymyslel jsem, jak budeme moct být s Muchláčkem navždy spolu.
  Spolknul jsem ho.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Joj! Tak jen se podívejte, jak jsem za poslední čtyři měsíce vyspěl. Jsem pohledný, vyzrálý, inteligentní a mám k dispozici nepřeberné množství vysoce rafinovaných dovedností.
  Jediný mráček na slunné obloze mého žití je Hryzoun. Tedy jistě, učím se s tím žít. Je to odpudivé stvoření, ale je fakt, že jsou chvíle, kdy spojenými silami dokážeme k velké radosti našich rodičů nadělat mnohem větší binec než každý na vlastní pěst.
  Nechci tím ani zdaleka říct, že je to společenství rovnocenné. Pane na nebi, ani zdaleka! O rovnováze sil v naší rodině nemůže totiž nikdo mít sebemenší pochybnosti. Moji Rodiče jsou moji oddaní otroci a ...NA POVEL TO TADY MÁM JÁ.

  No, tak už jsou mi skoro tři - a jsem pohledný, vyzrálý, inteligentní a mám k dispozici nepřeberné množství vysoce rafinovaných dovedností.
  Jediný stín letošního roku byl příchod Dušené šunky. Je tu ještě pořád, takže jsem - pravda neochotně a nerad - dospěl k závěru, že mají asi opravdu v úmyslu si ho nechat. Co se dá dělat, vkus holt nikdy neměli.
  Na druhé straně, jsou chvíle, kdy i Dušená šunka může být docela k užitku. Někdy je docela šikovné mít pomocníka, když se člověk potýká se závažným úkolem, totiž jak udělat rodičům ze života peklo.
  Ale základní rovnováhu sil v naší rodině příchod Dušené šunky v nejmenším neporušil. Kdepak, vzdor veškerým změnám, k nimž v této domácnosti během uplynulého roku došlo, jsou rodiče nadále moji oddaní otroci a... NA POVEL TO TADY MÁM JEŠTĚ POŘÁD JÁ.

Zpět na obsah

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)