DEN DRUHÝ
  Na těch pár týdnech před příchodem Dušené šunky a té době potom je přece jen jedna dobrá věc, totiž že to poněkud zkrotilo “tendence” mého táty k mé mámě. Jako vždycky se sice snaží po ní sápat, ale s radostí konstatuju, že Ona posledních pár měsíců na ty nesmysly nemá ani pomyšlení.
  To je zpráva znamenitá, aspoň pokud jde o mě. Osobně si myslím, že moji rodičové by žádný sexuální život mít neměli. Tedy prosím, je jasné, že to museli udělat jednou, aby dosáhli vrcholné a nejslavnější chvíle společného života - totiž početí a příchodu MĚ - ale s tím to taky mělo skončit.
  Rozhodně měli skončit dřív, než počali Dušenou šunku. To, že vůbec dopustili, aby došlo k tak příšerné události, dokazuje, že nemají sebemenší smysl pro odpovědnost.
  Můj táta si musí uvědomit jednu zásadní věc: od chvíle, kdy jsem se na scéně objevil já, nemá na mou mámu absolutně žádný nárok. Ona patří mně a jen mně.
  Tedy je pravda, že po Ní teď zrovna v jednom kuse leze Dušená šunka, ale skutečnost, že to vůbec připustí, musí z Její strany určitě být jenom jakési momentální pominutí smyslů.
  Nicméně pozor: poslední dobou se objevilo několik příznaků naznačujících, že by si On snad zase mohl začít nějak dovolovat. Zaslechl jsem z Jejich ložnice jakési mumlavé rozhovory vyznačující se výrazně lascivním tónem. Taky jsem zaznamenal, že padla významná slova “kontrola po šestinedělí”.
  Pamatuju si to ještě z doby, kdy bylo šest neděl mně. To se vydala do špitálu na nějakou jako pomiminkovou technickou prohlídku. A z toho, jak o tom On pořád mlel, bylo jasné, že to pro Něho má nějaký hluboký význam a že je to takříkajíc signál pro nejrůznější bezuzdné činnosti.
  No, a dneska večer, když přišel On z práce, bylo podle pohledů, které po sobě vrhali, úplně zřejmé, že ta “kontrola po šestinedělí” dopadla výborně. A že teď, když se tedy rozsvítila zelená, má v úmyslu vypálit od semaforu co nejrychleji.
  Hmmm... tak s tím jsem musel pochopitelně něco udělat. Poslední dobou jsem poněkud polevil v nočních akcích. No jistě, kňourám a vřískám a hádám se, kdy mám jít spát, ale jakmile se ocitnu v posteli, tak sice ještě jen tak, aby se neřeklo, párkrát zafňukám, ale jinak většinou velice rychle upadnu do bezvědomí a spím až do rána. Abyste rozuměli, jsem totiž většinou naprosto groggy. Nemáte tušení, jaká je batolení náročná věc.
  Takže se přiznám, že jsem poslední dobou rodičům po nocích povoloval až příliš hladkou jízdu (nojo, to není v této souvislosti zrovna nejšťastnější výraz, já vím) a vůbec jsem řádně nedostál své pověsti dokonale rozvinutého Prevíta.
  Ale dneska večer jsem uviděl ten záblesk v oku mého papínka, a rozhodl jsem se, že se stoprocentně navrátím ke svým dřívějším nočním řvacím akcím. Jestli si myslí, že zrovna v tuhle noc dosáhne nějakého uspokojení, tak na to bude muset rychle zase zapomenout.
  Takže jsem protahoval spory o tom, kdy jít spát, co nejdéle, předstíral jsem, že chci pohádky a videa a napít vody a vím já co ještě, a když mě konečně dostali do postele, byl jsem pevně odhodlán, že prostě neusnu. Budu ječet a ječet, až... CHRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR...

  S mými rodiči se děje cosi podivného. On má už kolik dní v oku takový zákeřný pohled. Pořád něco mele o nějaké “šestinedělní kontrole” a pak se vždycky tak jako úchylně zašklebí.
  Není mi tak úplně jasné, co má za lubem, ale nechce se mi to líbit.
  Taky na Ni poslední dobou nějak moc šahá takovým důvěrným způsobem. To se mi taky nechce líbit. Její tělo je můj majetek a já si s ním můžu dělat co chci - a to prosím navždy! Nikdo jiný na něj žádné právo nemá, ani na dočasný pobyt.
  Nevím přesně, co plánují, ale musí se jim to honem zatrhnout. Není třeba žádných složitých opatření. Měl by stačit starý osvědčený trik: prostě se celou noc budu snažit uřvat si hlavu, a hotovo. Takže jedem...

DEN TŘETÍ 
  A herdek. Dneska ráno mě dokonce museli probudit.
  Veškeré mé vychytralé plány, jak je celou noc nenechám usnout, přišly vniveč.
  Ale podle těch rozespalých a krví podlitých očí jsem usoudil, že toho v noci stejně moc nenaspali.
  A podle toho, jak On ráno nerudně práskl dveřmi, když odcházel do práce, bych neřek, že Jim ve spaní bránila šílená, bezuzdná vášeň.
  Hmmm, zajímalo by mě, co se to tady vlastně dělo...

  Tak jsem řval v jednom kuse, až byl čas zase vstávat, a pak jsem sladce a hluboce usnul. Když jsem se před polednem probral a chudák moje rozespalá máma mi sdělila, jak je naštvaná, že jsem Ji nenechal vyspat, pokusil jsem se obšťastnit Ji vzácným úsměvem. Bohužel se to nějak zvrhlo v krknutí. Ale Ji to naštěstí naprosto odzbrojilo, takže nakonec prohlásila, že se na mě prostě nemůže zlobit.
  Jo, tak to si myslíš, sluníčko. Však já se ještě postarám, abys během příštích několika měsíců měla dostatek důvodů tohle unáhlené prohlášení uvést v pochybnost. Hihi.

  Tak jsem se dozvěděl, co se tu v noci dělo. Zaslechl jsem Ji, jak o tom vykládá Dušené šunce, říkala mu, jaký je ošklivý kluk, že Ji a chudáka tatínka nenechal vůbec vyspat.
  Hoj, ale to je ohromné! Už nemusím být antikoncepce na plný úvazek. Dušená šunka mi pomůže. Můžeme to brát na šichty. Na chviličku se mi do duše vkradla jiskřička sentimentality.
  Měl jsem takovou mlžnou vizi, jak spolu s Dušenou šunkou podnikáme nejrůznější věci... spolupracujeme na úkolu udělat našim rodičům ze života peklo... a dokonce - troufnu si to vůbec říct - jak se skamarádíme...?
  Uvažoval jsem o téhle svůdné vizi skoro celou minutu, ale pak jsem dospěl k rozhodnému závěru.
  Neexistuje!
  Od samého počátku panuje mezi mnou a Dušenou šunkou válečný stav. A tak to taky zůstane.
  Ovšem je fakt, že výstřelky Dušené šunky mi můžou čas od času být užitečné.
  Tak například budu moct zase nechat Dušenou šunku, aby za mě dneska v noci vzal antikoncepční službu. Je to nádherný pocit, vědět, že když si člověk pěkně vyspává, ostatní dřou za něj. Máš holt, taťko, smůlu.

DEN ŠESTÝ
   Už zvládám části těla, jako když bičem práská. Myslím jako mluvit o nich, ne je používat (i když vlastně užívat je dovedu taky docela pěkně - jen se zeptejte Jí, jaký to byl nádherný přemet dozadu, co jsem při něm minulý týden shodil tu skleněnou mísu s ještě teplým pudinkem!)
  Ne, mám na mysli jazykové dovednosti. Umím už říkat slova pro nejrůznější části mě. “Nosánek.” “Pusinka.” “Ouško.” “Očičko.” “Zoubek.” “Bříško.” “Pupík.” “Nožička.” “Prstíček.”... a “Palečet.”
  Mám taky vlastní slova pro takové ty intimnější části mě, ale ta si budete muset domyslet sami. Vytisknout je nenechám - taková knížka tohle není.
  Tedy je fakt, že ledaco vyslovuju poněkud nejasně, takže si budete muset zaplatit intenzivní kurs prevítštiny, když budete chtít vědět, co říkám, ale jedu správným směrem.
  Před Dušenou šunkou mám pochopitelně náskok několik kol. On totiž komunikuje jen tak, že řve, dělá čí a e-e a blinká. Trapný nedostatek subtilnosti.

DEN DESÁTÝ
  S Vánocemi tedy v Kroužku začínají opravdu brzy. Máme teprv říjen a asistentky už s náma začínají vyrábět papírové řetězy. Výroba papírových řetězů znamená malování. No a malování znamená fůru zavařovacích sklenic s vodou, a ty se dají porážet, a fůru barev, a ty se dají patlat úplně všude. Účel hry samozřejmě je, aby žádná barva nepřišla na ten papír, co se z něho mají stát řetězy, ale taky aby se žádná barva nedostala na ty noviny rozložené po stolech. Strefovat se je nutno do nábytku, na podlahu, na šaty asistentek - hlavně Šéfbodřice -, no a pochopitelně do ksichtíků ostatních dětí.
  Se vší skromností můžu konstatovat, že dneska dopoledne jsem byl naprostá jednička a trefoval jsem se dokonale do všech uvedených terčů. Někdo prostě umí, a někdo holt neumí.
  Taky dneska ráno říkali cosi o “Vánočním Pásmu”. Nevím, co to je, takové pásmo, ale slyšel jsem o vánočním pečivu a o vánočce, tak si říkám, že to asi bude něco k jídlu.

DEN TŘINÁCTÝ
   Povšiml jsem si, že po maniakální aktivitě s foťákem, když se dostavil Dušená šunka, ztratil táta rychle chuť ho fotit dál. To mě, když jsem byl ve věku Dušené šunky, fotografovali mnohem víc. To je ovšem další znamenitá zpráva. Až se za pár let ohlédnou zpátky, najdou detailní a naprosto vyčerpávající archiv veškerých výrazových odstínů mé tváře, no a Dušenou šunku budou mít jen na několika málo fotkách.
  Hihi. Zrůdička jedna, teď vidí, jaké to je na sestupné křivce Syndromu Druhého Dítěte.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Nechce se mi to líbit. Hryzounovi se od Ní dostává nějak moc pozornosti. Když jsem vzhůru, podaří se mi většinou, aby přeostřila na mě, jenže když spím, tak Její činnost nemůžu kontrolovat. Já prostě nevím, vždyť Ona může klidně trávit každou minutu, co já prospím, s tím okombinézovaným troubou.
  A potíž je v tom, že já toho prospím strašně moc.
  Hmmm... budu si muset něco vymyslet, abych veškerou Její pozornost soustředil plně a stoprocentně na sebe.

 DEN SEDMNÁCTÝ
   Když jsem se dneska ráno definitivně vzbudil (tedy potom, co jsem se xkrát vzbudil v noci), bylo mi jasné, co musím udělat, když si Ji chci dokonale zotročit. Poskytl jsem Jí privilegium jednoho ze svých prvních úsměvů.
  Udělal jsem to, jakmile jsem se ráno nakrmil (ovšem ne poprvé - krmím se teď na přání tak vydatně, že jsem prakticky na kapačce). Odtáhla mě od prsu, já na ni rozkošně zvedl hlavu a usmál jsem se.
  “Ale ale, tak my máme větříčky?” na to Ona.
  Ne, teda vážně! Proč je tak pitomá? To nepozná rozdíl mezi úsměvem a větry?
  Tak jsem musel úsměv vyrobit znovu, abych se ujistil, že Jí to došlo.
  Musím říct, že napodruhé zareagovala velice uspokojivým způsobem. “On je to úsměv, on se usmívá!” brebentila celá vzrušená. “No my jsme ale šikovný usměvavý klučina, co?”
  A celý den o tom mlela v jednom kuse dál. Hryzouna málem vůbec nebrala na vědomí, a to byla znamenitá zpráva, pokud jde o mě. Tedy pozor, musím uznat, že se pokusila vzbudit v něm o můj úsměv taky zájem. “Podívej, pojď se podívat, jak se malinký usmívá,” opakovala pořád. “Ty se na malinkého hezky usměj a malinký se usměje na tebe. “
  Ovšem výraz, jaký na mě z Hryzounovy tváře planul, by se ani při nejlepší vůli nedal popsat jako úsměv. Spíš to byl výraz někoho, kdo se chystá zorganizovat davový lynč.
  Jelikož jsem věděl, že to tu zrůdu naštve ještě víc, blaženě jsem se na něj usmál. Málem mu šel kouř z uší! Ten by na lynčování ani nepotřeboval dav: s největší radostí by se toho ujal vlastnoručně a na vlastní pěst.
  Ale to úplně nejlepší přišlo dneska večer, když moje žasnoucí máma vykládala mému tátovi o úspěchu, jehož jsem dosáhl. “Tak dneska jsme se poprvé usmáli,” vrkala. “A víš co? To je víc než o čtrnáct dní dřív, než se poprvé usmál ten druhý.”
  To sladké vědomí moci! Když budu i nadále dosahovat vývojových pokroků rychleji a dřív než můj starší sourozenec, tak ten si fakt vzteky vykloubí nos!

  Br. Zaslechl jsem Ji dneska večer, jak Jemu vykládá, že Dušená šunka se poprvé usmál dřív než já. Jenže Oni si zřejmě neuvědomují, že já to mohl udělat kdykoliv, kdybych býval chtěl. Mohl jsem to udělat, když mi bylo čtrnáct dní. Mohl jsem se vynořit z lůna, hubu od ucha k uchu a pískat si přitom Yankee Doodle a stepovat!
  Jenomže jsem se rozhodl, že ne. Pečlivě jsem si svůj první úsměv naplánoval na okamžik, kdy přinese maximální efekt. A s dalšími vývojovými pokroky to bylo naprosto stejné.
  Ale kam tenhle vítr věje, se mi nelíbí. To se má časový rozvrh všeho, co Dušená šunka udělá, srovnávat s jízdním řádem mým? To mám už teď soutěžit nejen s einsteinětem, to sežrali všechnu moudrost i jiní? To mám snad čelit konkurenci ve vlastní rodině?
  Hmmm... Měl bych si možná seriózně rozvážit, jaké další vývojové pokroky bych mohl v tuhle chvíli podniknout... Nakonec bych přece jen nerad, aby mě Dušená šunka za dva roky zahanbil, kdyby toho dosáhl rychleji.
  Třeba je teď zrovna vhodná chvíle, kdy poprvé v životě rozbít atom...? Stát se šachovým velmistrem...? Vyjednat mírovou smlouvu na Blízkém východě...?

DEN DEVATENÁCTÝ
  V Kroužku dneska znovu přišla řeč na to Vánoční Pásmo. Zřejmě jde o to, že se všechny děti oblečou do kostýmů a budou za postavy z nějakého biblického příběhu. No nevím, to asi nebude nic pro mě.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Muchláček už má teď rozměry asi jako poštovní známka. Odmítám se od něho odloučit.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   V Kroužku opět řeč o tom Vánočním Pásmu. Většinu hlavních rolí už mají obsazenou, potíže jsou jen s rolí Vola.
  Asi budou chtít, abych to sehrál já.
  No, nevím. Budu si to muset rozmyslet.

Zpět na obsah       35.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)