DEN DRUHÝ
  Už to vypadá betonově. Myslím, že si Dušenou šunku opravdu chtějí nechat. Vůbec se nezmínili, že by to snad chtěli poslat zpátky tam, kam to patří. A to jim to zabírá skoro úplně všechen čas.
  Ale jen žádný strach. Tohle je můj kus země a já se nevzdám ani jednoho centimetru.

  Tak ten Hryzoun je tu ještě! A mám takové ošklivé podezření, že ho rodičové považují za nějaký stálý kus zařízení nebo co.
  Hu. Ale jen žádný strach. Tohle je moje území a Hryzoun z něho nedostane ani kousíček.

DEN PÁTÝ 
  Dneska ráno mi bleskl děsivý nápad. Co jestli měla máma pravdu...? Co jestli jsem to já považoval jen za fantazii, a ono je to fakt pravda...? Co když ta Dušená šunka fakt je to Nové Děťátko, co o něm pořád blábolila...
  ... no jo, ale to by pak ta odpudivá zrůdička byla moje vlastní krev. Br. Nad tím člověka jímá hrůza.

DEN ŠESTÝ
   Dneska ráno mi bleskl děsivý nápad. Co když ten Hryzoun, co se tady pořád potlouká po baráku, sem ve skutečnosti patří...? Co když je s Nima nějak v příbuzenském vztahu...? Co když - ještě horší pomyšlení - je nějak v příbuzenském vztahu SE MNOU...? Co když - úplně nejhorší pomyšlení - je to ve skutečnosti můj starší sourozenec!
  Br! Ta představa mě fakt zneklidňuje. Kromě všeho ostatního by to znamenalo, že to lůno, co jsem se v něm devět měsíců s takovým potěšením šplouchal, mělo přede mnou jiného nájemníka.
  Když mě napadlo tohle, vyplašil jsem se tak, že jsem poblinkal svou kočku od hlavy až k ocasu.

DEN OSMÝ
  Dneska večer jsem Ji zaslechl, jak Mu něco vykládá ustaraným hlasem. Problém, co z něho byla celá rozklepaná, bylo Sourozenecké Soupeření.
  Musela se o tom dočíst v nějaké té knize o péči o dítě, protože když mi přišla dát pusu na dobrou noc, vyhrkla - žádná rafinovaná horká kaše, pěkně rovnou: “Viď že budeme všichni jedna velká šťastná rodina, že? Viď že nebudeš na Nové Děťátko žárlit?”
  No tak pochopitelně že ne. Žárlit kvůli něčemu takovému, když to za to vůbec nestojí? Chci říct, vždyť ono to vůbec nic neumí. Jen se to vrtí, málem palici si to uřve a dokáže tak leda zamazat náklad plenek denně. Líto by mi toho smráděte ubohého být mohlo, to jo, ale žárlit...? To ať klidně pustí z hlavy.
  Díky bohu, že jsem sám tímhle stádiem nikdy nemusel projít.
  Tedy pozor, je fakt, že Ona s Dušenou šunkou tráví naprosto nepřiměřené množství času... Času, který by měla trávit se mnou...
  Někdo - já pochopitelně ne, na to už jsem moc veliký - ale někdo přecitlivělý by si mohl třeba myslet, že Ji Dušená šunka zajímá víc než já...
  Až na to, že takový nápad je naprosto nesmyslný...
  No ne...?

DEN DESÁTÝ
   Zrovna jsem se probíral tou hromadou prezentů, co Dušená šunka dostala za minulý měsíc, a všiml jsem si dvou věcí.
  Ta první je - není toho tolik, jako když jsem se na scéně objevil já! Hihi!
  Můj příchod si vyžádal dárky prostě od každého. Byly toho jedním slovem hory.
  To Dušená šunka... no, je toho podstatně míň. Vysvětlit se to dá jednak Syndromem Dárkové Únavy, jednak - a to je pro mě výborná novinka - Syndromem Druhého Dítěte. Když jsem přišel já, nikdo si do té chvíle nedovedl představit, že by moji rodiče párek, nutno přiznat, celkem naprosto nenápadný - byli schopni zplodit něco tak skvostného.
  Zatímco když se objevila Dušená šunka, vzrušení a překvapení bylo to tam. Všichni věděli, že moji rodičové můžou mít děti. Už to nakonec dokázali jednou. No a pak, Dušená šunka nebyla ani zdaleka tak krásná jako já. Je to ve skutečnosti ohavné smrádě, abyste věděli.
  No, a ta druhá věc, které jsem si na těch dárcích Dušené šunky všiml, je, jak se všecko tohle zboží zkomercializovalo. Všecko, co ta zrůda malá dostala, znám z televizních reklam.
  Jakým světovým názorem tohleto komerční vymývání mozků chudáka Dušenou šunku vybaví pro život? Bude vyrůstat v představě, že vláčky nemají jen komíny, ale vpředu taky obličeje; že dopisy doručují pánové s velkým nosem a málo prsty; a že svět zalidňují ekologicky uvědomělá zvířátka, politicky korektní Domorodí Američani a veselí hrbáčci a že všichni zpívají takzvané texty od Tima Rice.
  Jsem rád, že nejsem ve věku Dušené šunky. Vůbec té mladší generaci nezávidím, abyste věděli.

DEN TŘINÁCTÝ
   Ani se nějak nemůžu přinutit, abych vylíčil, čeho se Ona dneska dopustila. Možná si vzpomenete, že mě před několika měsíci vzala do jednoho Dětského kroužku, abych se tam jako poohlídnul. No, a dneska mě tam odvedla zapsat jako chovance!
  Pochopitelně jsem se rozeřval, sotva jsem tam přišel. Jsem duše jemná a citlivá - nikdo na mně nemůže chtít, abych se přítelíčkoval s takovou chátrou. Možná by to bylo jiné, kdyby mě poslali k těm nóbl mladým pánům a dámám do Zvonečků, ale tady ta sebranka mi připadala jako sbírka ordinérních individuí.
  “Žádný strach,” smála se Hlavní Asistentka, obrovitá, svalstvem kypící děvucha, klidně mohla reprezentovat Británii v Olympiádě Bodrosti. “většina jich ze začátku brečí, ale rychle si zvyknou.”
  Hohó! Jak už jsem řek jednou, já se opít rohlíkem nedám.
  “A jakpak jsme na tom s chozením na záchod?” ptala se Šéfbodřice. Krev mi ztuhla v žilách. “Na záchod chodit umíme? Celý den zůstaneme v suchu?”
  “No jistě,” usmála se máma bezstarostně.
  Najednou očima zaznamenala, jak mi ze speciál trenek přetéká hladina.

  Celou hodinu jsem dneska ráno měl Její ničím nerušenou pozornost. Hryzoun byl někde pryč. Prostě blaho. To by se mi hodilo častěji.
  Jenže pozor, v poledne bylo Hryzouně už zase zpátky a panebože - v pěkně blbé náladě! Utahaný jak kotě. Odpoledne dlouho spal, a to by bývalo mělo znamenat, že se mně pro změnu dostalo další hodiny máminy ničím nerozptylované pozornosti. Jenže jsem bohužel i já dost dlouho spal.

  Odpoledne jsem spal a probudil jsem se v hnusné náladě. Tak jsem se rozhodl, že si to vybiju na Ní.

  Po odpoledním spánku jsem se probudil v hnusné náladě. Tak jsem se rozhodl, že si to vybiju na Ní.

 DEN ČTRNÁCTÝ
   Řádně jsem se vyzbrojil, že dneska ráno udělám pěkně radikální scénu, až se mě pokusí odtáhnout do Dětského kroužku, ale nestalo se nic. Neodvedla mě nikam.
  Jsem rád, že přišla k rozumu tak rychle. Většinou Jí takovéhle věci straší v hlavě mnohem delší dobu. Možná si konečně uvědomila, co už Jí mělo být jasné od samého počátku - totiž že já mám vždycky pravdu.

DEN PATNÁCTÝ
   Hnusný, nízký podvod!
  Včera mě ukolébala do falešného pocitu bezpečí, a dneska ráno měla tu drzost, že mě do Dětského kroužku odvedla zas! Zřejmě má takový plán, že tam budu docházet dvě dopoledne v týdnu.
  Toto je otřesný útok na lidská práva individua... nebo teda aspoň moje práva.
  Celé dopoledne jsem prořval. A pokud jde o záchodové návyky... Tolik flaštiček dezinfekčního prostředku Dettox asistentky myslím ještě nikdy nespotřebovaly.

DEN SEDMÁCTÝ
   Mám dojem, že si mě rodiče nedostatečně všímají. Jistě, jsem ta osoba, kolem níž se celá domácnost točí, ale ještě pořád tráví oba neúměrné množství času s tím Hryzounem. Budu muset něco vymyslet.

DEN OSMNÁCTÝ
   Mám dojem, že už jsem vypracoval tu správnou strategii. Jakmile zakašlu, okamžitě přiběhnou. Budu to muset nějak zařídit, aby si dělali starost o mé zdraví. To nemůže zklamat.
  No, takže jsem taky začal experimentovat s novým druhem pláče. Je to mnohem pronikavější a mezi jednotlivými výkřiky se tak jako třesu a vzlykám.
  Dneska brzy večer jsem si to vyzkoušel poprvé.

  Dneska večer mi četla pohádku - tu docela zábavnou o králíčkovi, co jede autobusem - a vtom jsme najednou uslyšeli příšerný jek z pokoje Dušené šunky. Ona okamžitě strnula, ale já jsem trval na svém: “Eště poádku! Eště poádku!”
  Teda to se Jí zas musí nechat, vzdor tomu šíleneckému vytí shora tu pohádku dočetla - až k tomu napínavému místu, jak králíček z autobusu vystoupí. Ale sotva dočetla poslední slovo, vystřelila nahoru, jako by měla u zadku rachejtli.
  Trošku mi to dělalo starost. Ten randál, co Dušená šunka spustila, byl totiž fakt výborný. Vypadalo to, jako by tu zrůdu malou něco fakt bolelo. Já jsem samozřejmě věděl, že ne, ale měl jsem strach, že Ona mu na to skočí. S láskou jsem si na tu techniku totiž vzpomněl, taky jsem ji před několika léty použil.
  Tak jsem se přikradl nahoru ke dveřím do pokoje Dušené šunky a vartoval jsem tam, abych viděl, co se bude dít.

  Dala si tedy na čas, než sem dorazila. Ale zato jsem na Ní viděl, že si fakt dělá starost. Měla v očích takový ten paranoický pohled.
  Zvedla mě z postýlky, a tak jsem předstíral, že mám hlad, ale o prs jsem ztratil zájem, jakmile mi ho nabídla, a zase jsem se rozbrečel. Ten nový pláč jsem nasadil, pochopitelně.
  Pochybovačně se na mě podívala. No tak, nabádal jsem Ji, tohle přece musí stát za to poradit se s příručkou o péči o dítě - nebo třeba že by přímo telefon na pohotovost? Podle toho zvuku to přece vypadá na něco vážného, ne?
  A víte, co udělala, ženská jedna drzá? Přestože jsem ječel, jak když mě na nože bere, položila mě zpátky do postýlky. Joj, měl jsem sto chutí zařvat, co si to dovoluješ! Tenhle randál ti měl nahnat hrůzu.
  Jenže ona mi to nezbaštila. Vykročila ke dveřím a přitom povídá: “Já vím, že jen tak otravuješ, ty kluku jeden ošklivá. Ten první to dělal taky tak. Tenkrát jsem si opravdu dělala starost, ale teď už to poznám - prostě jen zlobíš. Tak, a teď koukej spát.”
  A pak vám fakt odešla, a ještě zavřela dveře.
  Já nevím, jak dokážou lidi být necitelní!

  Slyšel jsem, co tam máma u Dušené šunky v pokoji řekla. Když vyšla ven, podívala se na mě dolů a usmála se: “Prostě jsou věci, na které tomu druhému už nikdo neskočí, viď?”
  Jupíí! To byla radost, slyšet něco takového! Dušená šunka bude muset být mnohem rafinovanější a mazanější než já.
  Já jsem přišel první, a tak mi skočili na všecko možné. A to Dušená šunka už jen tak nedokáže! Hihi. Chudák moula jeden!

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Zrovna jsem si něčeho všimnul. Vzhledem ke znamenitému umění naplňovat plenky - a nesmíte zapomenout, že toho hodně taky vyteče ven a někdy to jde úplně vedle - mě kolikrát za průměrný den úplně převlíknou.
  No, a teď jsem si zrovna všimnul, že hodně z toho šatstva, co mě do něho strkají, NENÍ NOVÉ! Pár nových oděvků jsem teda zase viděl, předávali je jako dary lidi, co mi v prvních týdnech přišli složit hold, ale valná většina hadrů, co mě do nich oblékají, je z druhé ruky, klasické sekáčové zboží!
  Tak co se to tady děje? Já jsem odstrkovaný. Takoví chudáci moji rodičové zase nejsou. Proč mám zrovna já cpát své vzácné údy do dupaček praných tak často, že už nikdo nepozná, jakou měly barvu, když byly nové?

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Tak dneska se mi konečně vysvětlilo, jak je to s těmi starými hadry, co mi oblíkají - a je to prosím ještě horší, než bych býval vůbec uvěřil.
  Ona mě zrovna asi tak po sedmnácté převlíkala, a vtom, nikým nezván, vešel do mého pokoje Hryzoun. S obvyklou nechutí se na mě podíval, jak ležím na přebalovacím stolku a já jsem se jako obvykle rozeřval, sotva jsem ho uviděl.
  A pak mu Ona povídá: “Podívej, Maličký má ty krásné modrobílé dupačky, co jsi měl na sobě, když jsi šel na první kontrolu do nemocnice.”
  COŽE! Jako by nestačilo, že mám na sobě obnošené šatstvo! Ale obnošenosti po TOMHLE stvoření, tak to už je příliš, to nehodlám snášet!
  Fuj! Už jen ta představa, že Hryzounova prdel podělávala oblečení, které teď mám na sobě já...
  Tak co jsem měl dělat? Hned na místě jsem aspoň prokázal, že to dokážu podělat daleko důkladněji, než se kdy v nejdivočejších snech snilo Hryzounovi.
  A převlíknout nemusela jen mě z cizích dupaček. Podařil se mi opravdu dalekonosný kobercový zásah. Převlíct se musela Ona i Hryzoun!
  Budou se muset naučit jednat se mnou trochu s úctou!

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Matičko má, kéž je ti odpuštěno!
  Mně nikdy nedovolili dudlík. Ať jsem kňoural, jak jsem chtěl, Ona nikdy nepodlehla a nezvolila to snadné východisko vrazit mi do pusy kus gumy, abych měl co žvýkat. Kdepak, Její zásada byla: Ona nebo nic.
  Když se teď tak ohlídnu do minulosti, trochu žasnu, že vůbec ještě má nějaká ňadra. Podle toho, jak jsem je okusoval, bych skoro čekal, že budou teď mít zoubkovaný okraj. Ale to zase ne. Existujou dál, více méně nedotčená. Tedy pozor, je fakt, že jsou poněkud pokleslejší, než byly, když jsem se do nich pustil já. Hihi.
  Ale s Dušenou šunkou na to šla úplně jinak. Je to ovšem tak příšerný prevít, v jednom kuse to řve, že Ji celkem chápu. Pokušení ucpat mu pusu v podstatě čímkoli bylo tak silné, že to nakonec vzdala a přistoupila na dudlík. Jo, záležet to na mně, tak já bych prosím nasadil něco trvalejšího...
  Veškeré Její zásady vyletěly komínem. A ono je Jí to fuk, aspoň to tak vypadá. Slyšel jsem, jak říká jedné důvěrné kámošce, která Jí to vyčetla: “Heleď, docela upřímně, já už na to prostě nemám energii. S prvním dítětem je to úplně jiné. To člověk nic neví a jde do toho s takovými těmi vznešenými zásadami, co vyčet z knížek. S druhým dítětem už jde o to přežít. Za chvíli ticha a klidu dáš všecko.”
  Tak to jsem se teda nadmul pýchou. Teď už je jasné, že když jsem byl malé mimino já, dostalo se mi Prvotřídního Pětihvězdičkového Nadstandartního servisu pro VIP, zatímco Dušená šunka se musí spokojit s turistickou třídou.
  Důvěrná kámoška byla příšerně zklamaná. “To bych si tedy byla nikdy nemyslela, že TVOJE dítě bude mít dudlík,” vrtěla hlavou.
  “To není dudlík,” rozpálila se moje máma. “Dneska se tomu říká ‘utěšovák’!”
  Jako by to bylo něco jiného.

  Velice divné. Právě mi strčila něco do pusy. Tvar to má jako koneček ňadra, ale ať cucám, jak cucám, a že cucám tvrdě, zatím jsem z toho nevytáh ale vůbec nic.
  Jo, a na rozdíl od ňadra to vypadá, že k tomu není připojený zbytek Jí.
  Pane na nebi! Že by měla odnímatelné bradavky?
  Tak to by mě zajímalo, jaké další části těla může jen tak odšroubovat a trousit za sebou po domě. Hmm. Zaslechl jsem dneska, jak Jí On říká, že nejlepší je, vzít nohy na ramena. Takže to Ona si může odmontovat i nohy...?
  No, nevím, ale jedno je jisté: tahle odnímatelná bradavka je docela príma, hezky se to dumlá. Ohromně útěšné.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Dneska zahájilo v Dětském kroužku nové smrádě. Hlavu si mohlo uřvat a pořád dělalo e-e do speciál trenek. Nám ostatním všem připadalo, že je to strašná sranda.
  A ta největší senzace... ono to bylo einsteině! Ta děsná zrůda, co měla jako dělat veškeré vývojové pokroky v životě dávnou přede mnou! Tak teď se teda konečně profláknul, teď už všichni víme, co je zač. Brečí a dělá e-e do kalhot v Dětském kroužku. Hihi, to je ale obrat, co?
  Jo mimochodem, já už teď v Kroužku funguju jako hlavní žertéř a bavič. Nad některými mými bonmoty se všichni popadají za břicho. A když předvádím zadkomluvectví, tak se skoro nemůžou udržet. (Teda ve skutečnosti se jich většina nedokáže udržet.) 

Zpět na obsah       34.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)