DEN PRVNÍ
  Dneska ráno jsem se vzbudil a utrpěl jsem ošklivý šok. Jako obvykle jsem se přibatolil k rodičům do pokoje a našel jsem v Jejich posteli - prarodiče! Její mámu a Jejího tátu v posteli mých rodičů!
  Br. Tak tohle je taková věc, co by na citlivou mladičkou psýchu mohla mít naprosto traumatizující vliv. Kdo ví, jaké protispolečenské chování u mě v pozdějším věku tahle nemilá bomba vyvolá?
  Ještě horší bylo, že oba prarodičové spali. S otevřenou pusou, jeden jako druhý. A chrápali. Br. A na nočním stolku u dědovy postele byla sklenička s chrupem. To nemá na zlatou rybičku?
  Vydal jsem mohutné zavytí hrůzy a odporu. To je teda řádně probudilo.
  Děda ve vteřině spolknul ten chrup ze sklenice. Asi je dobře, že přece jenom neměl na tu zlatou rybičku.

  Tak teď už to nebude dlouho trvat. Už to NEMŮŽE dlouho trvat. Něco musí povolit. No ne?

  Děda s babičkou se mě celý den pokoušeli zabavit. No, nešlo jim to, to vás můžu ujistit. Byli taky takoví duchem nepřítomní. Babička vůbec nebyla s to se soustředit. Pořád pokukovala po telefonu.
  No a s dědou to nebylo o moc lepší. Vzal mě na houpačky, ale teda houpá jako starý poseroutka. Já rád lítám pěkně až nahoru k nebi, ale on do mě strkal jemňounce, jako bych byl v sedačce pro prťavé mimino. Zklamal, dědeček, zklamal.

  No, tak jsem tady. Po tom, co jsem prodělal v těch minulých devíti měsících, ať tedy tohle honem kouká být lepší!

  Telefon nakonec zazvonil až pozdě odpoledne. Já byl zrovna na podlaze a hrál jsem si s kočkou. (Tedy “hrál” není asi zrovna to slovo, které by kočce připadalo moc výstižné. Držel jsem ji totiž jednou rukou kolem krku a druhou jsem jí dělal mejkap. Rodiče by mi nic takového samozřejmě nedovolili, ale děda s babičkou měli zrovna jiné starosti, takže si ničeho nevšimli. Jisté výhody to tedy má, být svěřen do jejich péče.)
  Na ten telefon zřejmě oba čekali. Spustili kolem toho děsný povyk. Babička propukla v slzy a dědek vypadal taky nějak dojatě.
  “Děťátko se narodilo! Děťátko se narodilo,” opakovala mi v jednom kuse babička.
  “A maminka i děťátko jsou v pořádku!” pokračovala.
  Jako by mi to nebylo fuk.
  “To bude ale krása,” cukrovala. “Budeš mít někoho nového na hraní.”
  Narval jsem kočce do oka tužku na obočí, jen abych předvedl, jak se vede lidem, s kterými si hraju já.

  No teda! Tady se ale nějak strašně moc brečí. Kempinkovému přívěsu se hrnou slzy po tvářích, a ten moula, co je s ní, na tom není o moc líp. Tak jestli tohle je ten slavný život, tak musím říct, že zatím z toho moc pryč nejsem.

  Děda s babičkou mě konečně dostali do postele někdy kolem deváté. (Řádil jsem jak černá ruka, vím, čím jsem jim povinován.) Zítra mě vezmou do nemocnice, podívat se na to Nové Mimino.

  21.15   Mám docela hlad. Myslím, že se přisaju tadyhle k jednomu z těch dvou pěkných šťavnatých prsů.
  21.30   A zase hlad. Nejvyšší čas si zase cucnout.
  21.45   Pořád hlad. Ještě! Ještě!
  A tak dále a tak dále, celou noc. Tak to jsem prosím já a uplatňuju právo stoprocentní vlády nad Ní. Ta bude ještě jednou litovat, že si zvolila metodu krmení na přání.

DEN DRUHÝ 
  Když jsem se dneska ráno vzbudil, byl tady i táta, nejen děda s babičkou. Vypadal na pořádnou kocovinu. Dobře mu tak.
  A taky mi řekl, jak to Nové Mimino pojmenovali. Od té chvíle jsem se nepřestal popadat za břicho. Chudák sysel. Hihi. A pak že není žádná spravedlnost. Hihi.

  Právě jsem si uvědomil, že to groteskní slovo, co pořád opakujou, je jméno, které mi hodlají pověsit na krk do konce života. To snad nemůžou myslet vážně!

  Dneska odpoledne mě vzali do špitálu, že abych se na to Nové Mimino podíval.
  To je teda povyku pro nic, to vám povím. Je to špatný vtip. Prostě dušená šunka zabalená v dece. Ošklivý jak noc. Máma i táta se snažili, abych o to projevil aspoň trochu zájem, ale řekněte, i při největší snaze, co je na dušené šunce zajímavého?
  Řekli mi, že mimino má pro mě dáreček, a vrazili mi do ruky obrovský balík v ozdobném dárkovém papíru. Hurá, napadlo mě, konečně si uvědomili, jaké křivdy se na mně dopustili.
  Byl to vláček Tomík Tank, parní lokomotivka, koleje, komplet všecko. No, trošku zklamaný jsem byl. Já vím, kompletní vláček Tomík Tank taky není marný, ale uznejte, Super Mega CD Blaster za dvě stě čtyřicet devět liber a devětadevadesát peníků to není, ne?
  A pokud jde o tu vymyšlenost, že je to dárek od Dušené šunky... No, tak na to jsem se tvářil přesně s takovým pohrdáním, jaké si to zasluhuje. Prosím vás, vždyť Dušená šunka je naprosto bezmocná, nebo teda bezmocný. Je mi jasné, že nemoh vylézt z postýlky, odmašírovat do sámoškového hračkářství My Jsme Hračičky, vzít tam Tomíka Tanka z regálu, odnést si ho k pokladně, vytasit se s kreditní kartou... sorry, ale tomu já prostě nevěřím.
  Rodičové hned že si nás spolu musejí vyfotit. Tohle je děsně divné. Na tom příchodu Dušené šunky musí být něco pozoruhodného, protože to mého tátu vytúrovalo do nejvyšších fotografických obrátek. Foťák má v jednom kuse přilepený na oko. Dušená šunka si určitě bude myslet, že On má obdélníkový černý obličej, místo nosu objektiv a místo očí hledáček.
  Prostě trávil celé odpoledne tím, že cvakal jeden obrázek té vánočky v dece za druhým. Nevím, proč se namáhá. Až to dá vyvolat, budou všechny fotky naprosto stejné. Třeba má v úmyslu uspořádat jednoho krásného dne avantgardní výstavu. Totožné obrázky s názvy jako Dušená šunka 1, Dušená šunka 2, Dušená šunka 3 atd. Jiný důvod mě při nejlepší vůli nenapadá.
  Ale strašně si chtěl udělat obrázek mě, jak tu věc držím v náruči. A Ona taky. “To bude krása,” mlela pořád. “Ty, veliký, budeš držet jeho, malého - budeš mít nejcennější památku na celý život.”
  Cože? To má tedy dost zvláštní představu o tom, co já považuju za důležité, jestli si myslí, že něco takového budu považovat za cenné.
  Ale co, já jsem duše tolerantní. Jestli Jim tohle dá nějaký pocit štěstí, prosím, mě proto neubyde. Stejně to není na dlouho. Za pár dní se Ona vrátí domů, Dušenou šunku nechají ve špitále, jinam stejně nepatří, a doma může pokračovat normální život.
  Tak jsem se poslušně usadil na židli, Oni vylovili tu vánočku v dece z postýlky a šoupli mi ji na klín. Nechal jsem to tam ležet. Netoužil jsem po fyzickém kontaktu s tím předmětem, pokud to nebylo nutné.
  “No tak, musíš Malého podržet. Přece nechceš, aby Malý spadl na zem, viď že ne?”
  No, copak o to, nápad by to špatný nebyl... začal jsem pohupovat kolenama, ale On honem přiskočil a ten balík zachytil, aby nesletěl.
  “No tak, obejmi Malého pěkně. Hezky ho vem do náruče.”
  No tak dobře, no. Sevřel jsem kolem Dušené šunky ruce a zmáčknul jsem.
  “Ne tak moc, ne tak moc!”
  Poslušně jsem povolil sevření a lhostejně jsem pohlédl na ten předmět v mé náruči. Tedy jako mimino to rozhodně nevypadalo. Nebo aspoň ne jako já. Sympatické rysy veškeré žádné. Vlastně vůbec rysy veškeré žádné. Scvrklý ksichtík. Už jsem viděl krásnější sušené švestky.
  Kromě toho to smrdělo. Částečně to bylo cítit jako drogerie. Ale pod tím pronikalo další, poněkud méně nevinné aroma.
  “Tak,” pravil ten foťák, co měl On místo obličeje, “teď se hezky na tatínka podívej a pěkně se usměj.”
  Ne, bohužel. Odtud až potud. Až do teďka jsem byl dokonalý vzor ochoty a spolupráce. Dotknul jsem se toho. Nepustil jsem to na zem. Stisknul jsem to, ale nerozmačkal. Ale úsměv, to teda ne, to už by bylo přece jen moc.
  “No ty máš ale pochmurný výraz,” pravila Ona.
  Taky jsem měl proč. Byla to velice vážná chvíle. Neviděl jsem sebemenší důvod pro nějaké veselí.
  A on cvakal dál a vyluzoval přitom takové ty zvuky, co na mé tváři zatím vždycky vyvolávaly úsměv, ale já jsem se nedal. Až bude zahájena ta Jeho výstava, vystaví “Dušená šunka a Prevít” na odiv náležité ocenění vážnosti této chvíle.
  Oficiální fotografování pokračovalo a Ona mezitím z postele neustále opakovala: “A vy dva budete nejlepší kamarádi na světě, viď?”
  Cože - já a Dušená šunka? Kamarádi? O tom si nech tak leda zdát, děvenko.
  Za chvíli mě zase odvedl. Pořád se omlouval, že tam nemůžu ještě zůstat, ale mně už to tedy úplně stačilo. Cestou domů mi koupil zmrzku. Nepatrné odškodné za to, co jsem právě vytrpěl.
  A vláčku s Tomíkem Tankem jsem se taky brzy nabažil. Táta to vybalil a natáhl koleje a oba jsme si s tím pár minut hráli. Pak jsem si ale uvědomil, že vláček neumí nic jiného než jezdit pořád kolem dokola, tak jsem ztratil zájem, odloudal jsem se pryč a nalil jsem kočce do misky na vodu něco barev.
  Asi za hodinu jsem se do pokoje vrátil a On ještě pořád ležel na zemi a hrál si s mým vláčkem. Je přece takové mimino.
  Už mě to dost nudí, že tu máma není. Nemůžu se dočkat, až bude zase zpátky a Dušenou šunku nechá ve špitále, jinam stejně nepatří.

  Dneska odpoledne přivedli do nemocnice takové batole s kyselým ksichtem, aby mi složilo poklonu. Odpudivé stvoření, úplný Hryzoun. Pořád se snažili, aby si mě povšiml. Nechápu proč. Hryzoun o mě nejevil sebemenší zájem. To mi zcela vyhovuje. Pocit je to obapolný.
  No co, žádná starost. Není důvodu, proč bychom se my dva měli ještě někdy setkat.

DEN TŘETÍ
   Tak dneska se Ona vrátila domů ze špitálu - a představte si, že měla tu drzost přitáhnout tu Dušenou šunku s sebou! Dobrý vtip já tedy ocením, ale co je moc, to je moc.
  Co se to tu děje?
  On i Ona ovšem o tu věc projevují nepřiměřený zájem, tak jsem se tvářil taky tak, abych jim udělal radost. Ale po deseti minutách mě to přestalo bavit. No co, po deseti minutách mě přestanou bavit i hračky, a ty jsou mnohem zajímavější než Dušená šunka. Hračky aspoň vyluzují různé zvuky nebo blikají světýlky, když na nich mačkáte tlačítka. Ale jak jsem tak koukal, Dušená šunka na sobě žádná tlačítka nemá.
  Takže po deseti minutách jsem prohlásil: “A domů,” což mělo znamenat: “Jo, tak to by mohlo stačit. Můžete to odnést domů.”
  Jenže rodičové naprosto nepochopili, co chci říct, jen tak nějak zpudinkovatěli a přikyvovali: “Ano, naše nové miminko už je teď doma.”
  No, asi se pro to někdo ze špitálu staví později a odnese si to.

  Tak tady mám teď podle Nich žít, jo? No, musím říct, že Jejich vkus v oblasti domovního zařízení mi moc neimponuje. Ta postýlka je samá kudrlinka a volánek, je to jak z katalogu dortových ozdob od cukráře. A pokud jde o ty huňaté králíčky na tapetách... hu! Můžu jen doufat, že je to pouze dočasné ubytování. Je to poněkud podřadné, když to srovnám s tím, co jsem si představoval.
  A taky je tady z nějakých záhadných důvodů ten Hryzoun. Doufám, že to je taky dočasné. Předpokládám, že taky někam patří a že se tam co nevidět odebere. A měl by se tam odebrat hezky zčerstva.

  K nevíře! Když jsem se navečeřel, šla nahoru a vrátila se... s tou Dušenou šunkou v náruči! To je ovšem obludné. Ono je to tu ještě!

  K nevíře! Odpoledne jsem se prospal a Ona mě pak vzala a odnesla dolů do obýváku. A tam se u televizoru roztahoval, jako by mu to tady patřilo... ten odpudivý zakrslý Hryzoun. To je tedy obludné.
  Vidím, že tu vzniká jistý problém. Moji rodiče si budou muset uvědomit, že to jediné podstatné v Jejich životě jsem já. Nemůžu připustit, aby Jejich pozornost rozptylovaly nějaké jiné děti.
  No, ale když nasadím jednu řádnou noc a celou ji vyplním úsilím uřvat si palici, nahlídnou snad, že se dopustili velké chyby.

DEN ČTVRTÝ
  Dušená šunka bydlí v pokoji pro hosty!
  No co, asi se budu muset vyzbrojit trpělivostí. Za pár dní o to Ona ztratí zájem a pošle to zpátky. Stejně jako to udělala s aerobikovým stojanem, přístrojem na sjezdové lyžování a spoustou dalších blbostí, co si dala poslat s právem vrácení.

  Je vidět, že Jim není jasné, co Jim chci sdělit. Prosím. Říkají si o to! Já už se postarám, aby dneska celou noc ani oko nezamhouřili!

DEN DESÁTÝ
   Dneska ráno jsem Ji přistihl v pokoji Dušené šunky. Měnila tomu plenky. Fuj. Plenka byla celá pomatlaná, vypadalo to jako kafe s mlíkem.
  Jenže to nebylo cítit jako kafe s mlíkem.
  Teda vážně, já nevím, že si to nechává, když je to tak odporné.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Ta hanba! Ta potupa!
  Rodiče zakoupili dvojmístný golfáček! A já v tom mám sedět, přikšírovaný vedle Dušené šunky!
  Dovedou si vůbec představit, jaký vliv to bude mít na moje postavení u nás v ulici?

 DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Dneska ráno jsme jeli nakupovat. A z důvodů, které asi zná jen Ona, jel Hryzoun s sebou.
  Proč asi? Děje se tady něco divného. Jakou nezdravou moc ta zrůda malá nad mou mámou má? Třeba má nějaký tajný pakt s Ďáblem. Tím by se zároveň vysvětlilo to, jak se pořád tváří.

  Mé obvyklé sámoškové vylomeniny byly dneska ráno značně omezeny, protože Ona trvala na tom, že Dušená šunka pojede s námi.
  Poslední dobou jsem si navyk chodit uličkama, shazovat věci z regálů, porážet pyramidy konzerv, vrážet seniorům do vozejčků atp. No, a když se unavím, začnu fňukat, až mě zvedne a posadí do toho sedátka na vozejčku. To je velice výhodný posaz, protože odtamtud můžu zase nadělat ohromný binec s věcma, co už si do vozejčku Ona nandala.
  Jenže dneska mi byla moje obvyklá sámošková akce upřena. Místo aby si vzala vozejček se sedačkou, vzala si takový ten větší s lehátkem pro mrňata. A do toho položila Dušenou šunku.
  A JÁ musel celou sámošku prochodit PĚŠKY!
  A navíc jsem si nemohl zase jednou s chutí zařádit mezi regály. Ona totiž zrovna investovala do nového mučidla, které musí podle mě být přísně zakázané Ženevskou konvencí. Už jsem to párkrát viděl, ale na mě ho Ona zatím ještě nikdy nenasadila. Je to vlastně takové pouto a podstatně to omezuje rozsah mých objevitelských snah.
  Na jednom konci je taková jako přezka, tu si Ona nacvakne na zápěstí nebo na vozejček v sámošce - a na druhém konci je další přezka, a tu nasadí na zápěstí mně. No a mezi nima je takový ten kudrnatý drát.
  Co mi to dělá? Jak Jí mám vyložit, že nejsem telefonní sluchátko?

  Cestou domů ze sámošky jsem usnul, a když jsme dorazili domů, musela mě zřejmě nechat v kočárku v předsíni. Tam jsem se aspoň probudil.
  Představte si ten šok, když jsem uslyšel, co se děje. Ona předčítala, nahlas. Byla v obýváku a četla Hryzounovi knížku! Podle toho, co jsem slyšel, nějaká slaboduchá historka o králíčkovi, co někam jede autobusem.
  No tak to jsem samozřejmě nemohl strpět, to jistě chápete. Tak jsem okamžitě vydal mohutný zběsilý řev.
  Je Jí nutno přiznat, že pro mě okamžitě přilítla. Ale pak měla tu drzost, že mě vzala s sebou do obýváku, sedla si se mnou na pohovku vedle Hryzouna a zeptala se: “Tak co, poslechneš si s námi pěknou pohádku?”
  Jo, to určitě. Podnikl jsem jedinou akci přiměřenou okolnostem: hlasitě, smradlavě a škrundavě jsem naplnil plenku.
  Zabralo to. Ignorovat mohla ten zvuk i tu vlhkost, co se Jí rozlézala po rukávu, ale to aróma ignorovat prostě nemohla.
  Knihu vrazila Hryzounovi, vykřikla: “Prohlížej si to chvíli, já zatím malého přebalím,” a už se hnala se mnou nahoru a ve vteřině mě přebalovala.
  Jasné vítězství pro mě, bych řekl.

  Šla přebalit Dušenou šunku uprostřed mé pohádky! Králíček nastoupil do autobusu, ale ještě z něho nevystoupil! To je naprosto nepřípustné!
  Okamžitě jsem pochopil, o co jde. Tak Dušená šunka si myslí, že upoutá Její pozornost, když udělá e-e do plenky.
  Ono si to ve své drzosti nasadí mou vlastní taktiku, v průběhu dvou a půl let propracovanou do nejjemnějších detailů. No, tak tuhle hru ovšem můžou hrát i jiní, řekl jsem si.
  Šíleně jsem se soustředil, mohutně jsem zatlačil a velenádherně jsem naplnil speciál trenky. (Tedy něco z toho zachytily speciál trenky. Zbytek ne.)
  Potřeboval jsem víc než jen přebalit. Potřeboval jsem do čistírny.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Dneska jsem vyhlásil slavnostní konec veškeré záchodové drezury! Tímto jsou veškeré pokroky, jichž jsem během dvou let dosáhl, anulovány!
  Takže noc na dnešek jsem rozhodně bez plenky v suchu nestrávil.
  Tedy bez plenky ano, ale ani zdaleka ne v suchu, a ve vůni taky ne.
  Já totiž zvítězím, abyste věděli, a čím dřív si to Dušená šunka uvědomí, tím líp!

Zpět na obsah       33.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)