DEN TŘETÍ
  Ona teď opravdu poslední dobou vypadá poněkud sklesle. Je horko a Ona je už tak tlustá, že se po baráku jen tak tak vleče. Musím říct, že je mi Jí skoro líto.
  Tak vidíte. Už je to venku. Vy si všichni myslíte, že jsem kdovíjaký nelida a že můj jediný životní cíl je přiblížit život mých rodičů co nejvíc peklu, jenže to podceňujete instinktivní vznešenost mé povahy. Jestli někdy udělám něco, co mým rodičům způsobuje bolest, je to jen pro jejich vlastní dobro. Kdybych nebyl neustále po ruce, kdybych je nesledoval a nebyl připraven držet je v lajně, nemohli bychom prostě jako rodina fungovat. V každé rodině na sebe někdo tuhle zodpovědnost musí vzít, no a u nás v rodině jsem to já.
  Jen tak abych uvedl příklad, jaký jsem opravdu hodný a milý, vykonal jsem dneska klasický dobrý skutek. Koukal jsem, jaká je Ona chudák vystresovaná a utahaná, a rozhodl jsem se udělat něco, abych Jí ten život trochu usnadnil.
  Celou noc jsem zůstal suchý.
  A opravdu mě úplně zahřálo u srdce, když jsem uviděl, jak na tohle prostinké gesto zareagovala. Ráno přišla ke mně do pokoje, oči vyhaslé a celá nahrbená, a jako obvykle zamumlala: “No, tak abych tě asi radši trochu počistila.” Ale když mi stáhla kalhoty od pyžama a sundala plenu a uviděla předmět doličný - nebo teda spíš nedostatek doličného předmětu - najednou se celá úplně proměnila.
  Oči se Jí rozsvítily, záda narovnala a ubohá pitomoučká tvář se rozzářila širokánským úsměvem. “Jejej, ty jsi ale velký, chytrý kluk,” zavrkala. “Ty jsi zůstal celou noc suchý.”
  Někdy je fakt dojemné, když člověk vidí, jak málo Jí stačí ke štěstí.

DEN ČTVRTÝ 
  A další suchá noc. Její reakce je opět jímavě přehnaná. Vyvádí nad tím mým úspěchem, až by jeden řek, že jsem snad odhalil tajemství věčného života.
  No, a abych ukázal, jaký jsem chladnokrevný frajer, tak jsem vydržel celý den a ani jednou jsem nenamokřil speciál trenky. Pokaždé, když jsem pocítil potřebu udělat čí nebo e-e, včas jsem Ji upozornil a jedno nebo druhé (nebo obojí najednou) vykonal na záchodě.
  Můj denní fígl na Ni udělal stejně mohutný dojem jako ten noční. Hledí na mě se zvláštním, žasnoucím pohledem v oku. Třeba budu nakonec Mesiáš.

DEN SEDMÝ
   Nadále pokračuju v akci Čtyřiadvacet hodin v suchu.
  Dneska někde sebrala jedny moje staré speciál trenky a zamyslela se nad nima: “Tak ty už bych možná mohla vyhodit...?” Chvíli si to rozvažovala. “Ba ne, zatím si je necháme, jen tak pro jistotu.”
  A uložila je do šuplíku k plenkám. Nakoukl jsem tam přitom taky, protože mě zajímalo, jestli vyhodila tu fůru plenek, když už je taky nepotřebuju.
  Ale to Ona ne. Dokonce bych řek, že tam těch krabic s plenama bylo víc než obyčejně. Abyste rozuměli, Ona nakupuje ve velkém, aby měla slevu, a tentokrát to trochu zkopala. Já už teď používám pěkně veliké plenky - takové, co se ještě navíc dají vytáhnout a zastrčit. A Ona to šuple nacpe krabicemi plenek toho nejmenšího čísla, “Pro novorozence”!
  Chudinka malá, nedokáže se nějak smířit s tím, že už jsem dospělý.

DEN OSMÝ
  Tak teď už mám dokonale, funkční lidské tělo, a co mě s ním nechají provádět? Příležitosti k pohybu mám asi tolik jako kuchané chlazené kuře zabalené do smršťovací plastické fólie.
  Teda vážně! Začíná to tu být opravdu velice stísněné. Sotva se můžu pohnout, leda tak sem tam napnout nějaký ten sval. A ještě k tomu jsem nějak uvíznul v prazvláštní poloze hlavou dolů. Začínám si říkat, jestli by z toho nebyla nějaká cesta ven.

DEN DEVÁTÝ
   Dneska mi koupili nové kalhoty. “Už jsi velký, chytrý kluk a celý den jsi v suchu, tak už nepotřebujeme v kalhotách místo na plenky nebo speciál trenýrky, viď?”
  Takže nadělali ohromný povyk s novými kalhotami, co mi budou pasovat kolem zadku. Jenže na druhé straně se rozhodli, že je koupí “o něco větší, abys do nich dorost,” takže jsem v tom zase neviděl nějaký podstatný rozdíl.
  Když mě dneska Ona ukládala, začala zase mlít o tom velikém zázraku, že jako zůstávám v suchu. “No není to nádhera, že už nemáš plenky,” vrkala.
  Měl jsem sto chutí prohodit: “Já vím, že už je nemám, ale neuvědomoval jsem si, že je ještě pořád máš ty,” ale nakonec jsem si řek, ále, co se budu namáhat.
  A Ona pokračovala: “Nejlepší na tom je, že už nebudeš potřebovat plenky, když přijde naše Nové Miminko.”

DEN DVANÁCTÝ
   Teda vážně! Devět měsíců v tomhletom - vedle toho je život průměrné zlaté rybičky nabitý dobrodružstvím.
  Teď už bych moh vylízt ven. Bylo by mi výborně. Už bych to zvládnul.
  Tak na co čekáme? Pro-o-oč čekáme? Pro-o-oč čeká-á-áme? Pro-o-oč... ?

 DEN ŠESTNÁCTÝ
   Teda zase ne abyste si mysleli, že ťuknutá je jen moje máma. Dneska se mi dostalo vynikajícího příkladu duševně problémového stavu mého táty.
  Ona je totiž čím dál línější - v těchhle dnech už nesleze shora dolů do přízemí dřív než někdy před polednem, takže nad mou snídaní měl dohled On. A měl jsem vajíčko.
  Vajíčka já rád, a to ze dvou důvodů.
  První je ten, že do nich můžete shora praštit lžičkou. Vlastně já do ničeho jiného lžičkou mlátit nesmím. Ani jeden ani druhý rodič se v minulosti netvářil moc přívětivě, když jsem ho shora bacil lžičkou. A einsteině jakbysmet, když ho sem naposledy vzali na svačinu.
  A za druhé, vajíčka jsou nádherně mazlavá a to žluté z nich se dá napatlat na všecko možné.
  No, takže dneska ráno obohatil můj táta obvyklou vajíčkovou ceremonii novým prvkem. Udělal několik topinek, namázl je máslem a pak je nakrájel na tenké proužky. “Tak podívej,” povídá, “jestlipak víš, co tohleto je? To jsou vojáčci. A ty vojáčky si můžeš namáčet do vajíčka.”
  To mi připadalo jako výborný nápad. Když to žluté z vajíčka dostanete na vojáčka, znamenitě se tím rozšíří patlací dosah. A taky se to dá z konečku odcvrnkávat. Dneska se mi podařil přímý zásah kočce do oka.
  A pak, během dne, jsem udělal malý převlek. Na hlavu jsem si narazil takovou malou zelenou přilbu z umělé hmoty a v rukou jsem měl obrovitánský samopal, co mi někdo onehdy dal. (Máma tyhle hračky neschvaluje. Že prý podporujou násilnické sklony. Zato táta je do nich celý hr. No, a když se Ona ani nenamáhá vstát z postele, tak na mě nemůže uplatňovat ty svoje nejsprávnější mravní postoje, no ne?)
  Ať je to jak chce, prostě jsem vrazil do kuchyně, protože právě tam se On snažil číst noviny. Namířil jsem na Něj samopal, zmáčkl jsem spoušť a ono to udělalo takový ten ratatata randál, co znám z televize. (Máma se mi taky snaží bránit, abych se v televizi díval na různé věci, co jsou podle Ní samé násilí, ale tuhle bitvu nemůže vyhrát. Každý dvouletý mladý pán s dálkovým ovladačem v ruce si ve dne v noci na tom nebo onom kanálu hladce najde, jak někde někoho střílejí na cucky.)
  Táta zvednul hlavu od novin a povídá: “Jo, tak já vím, co jsi. Ty jsi vojáček, viď?”
  Teda vážně! Až se budu chtít vystrojit jako proužek topinky namazané máslem, tak se vystrojím jako proužek topinky namazané máslem.
  Někdy mi vážně dělá starost to genetické dědictví, co si po těchhle dvou ponesu životem.

DEN OSMNÁCTÝ
   Horečka před branou! Tak přesně tím já trpím. Horečku před branou má každý vězeň s dlouhým trestem, když se blíží den, kdy ho mají pustit.
  A já vím betonově, že datum mého propuštění už musí být taky na spadnutí. Musí.
  Jenže jak moc na spadnutí? Kdy to bude? Měl jsem si hned od prvního dne škrábat na zeď čárky. Teď bych věděl, jak si stojím (nebo plavu). Jenomže na to už je teď holt pozdě.
  Víte, že takový vězeň se z horečky před branou může úplně zcvoknout? No, takže já už se co nevidět taky zcvoknu. Pusťte mě ven! Prosím vás, pusťte mě ven!

DEN DEVATENÁCTÝ
   Pečlivě jsem zvážil možnost, že by na těch řečech o Novém Miminku snad přece jen mohlo něco být, ale dospěl jsem k závěru, že na tom nemůže být vůbec nic.
  Z jednoho prostého důvodu.
  Mají mě. Žádné jiné mimino nepotřebujou. Kromě toho by mi to neudělali.
  Ale je fakt, že Ona mohutně tloustne.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Není tady místo, ani kočka by neproklouzla. Ani morče. Nebo bílá myška. Prostě nic by tu neproklouzlo. Zkrátka tu není sebemenší prokluzovací místo.
  Už to moc dlouho nevydržím. Něco musí povolit.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Muchláček už je zase bez obvazů, ale má rozměry jako menší sušenka. Spoléhám na něj čím dál, tím víc.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Já nevím, že jsou oba takoví ukecaní. Ona do mě pořád hučí, že už brzy na pár dní odejde, a že až se vrátí, přinese něco šíleně zajímavého, uvidím prý, jaké to bude vzrůšo. Když to řekla poprvé, projevil jsem jistý zájem. Myslel jsem, že má na mysli ten Super Mega CD Blaster za dvě stě čtyřicet devět liber a devětadevadesát peníků, jak se tak zostudili, když mi ho nedali k Vánocům.
  Ale kdepak. Ta šíleně zajímavá věc a to vzrůšo, to má být to Nové Mimino. Ne, tady už fakt přestává veškerá legrace.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Pohybuje už se po domě pomalu jako hlemýžď. To už jsem viděl slony s větší mrštností a hbitostí - a se štíhlejší postavou.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Tohle už začíná být naprosto nesnesitelné. Musím s tím něco udělat.
  Co takhle třeba začít trochu tlačit TADY DOLE...

Zpět na obsah       32.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)