DEN ŠESTÝ
  Dneska jsem Jí s okamžitou platností odebral bobříka péče o mě, kterého získala, když přestala chodit do práce. Vzala mě totiž na návštěvu dětského kroužku.
  Bláhově jsem se domníval, že tou debatou o Zvonečkách s Ním byla tahle záležitost jednou provždy vyřízená. Ale kdepak. Teď je mi jasné, že tu dnešní výpravu pekla kolik neděl.
  Nejdřív jsem tedy měl dojem, že bude všecko v pořádku. Prostě se jenom zajdeme na ty cucáky usmrkané jen tak juknout. Děda s babičkou mě před několika měsíci vzali do zoologické zahrady, tak jsem si myslel, že tohle bude v podstatě totéž. Prohlédneme si pár exemplářů, třeba se podíváme na krmení, zasmějeme se, jak se chovají skoro úplně jako lidi, a půjdeme domů.
  Ale brzy se zjistilo, proč mě do toho kroužku vlastně vzala: no abych se do něj co nejdřív taky zařadil! “Na podzim,” prý. Ať už je to kdy chce.
  Jenomže se brzy ukázalo, že je to mnohem zákeřnější. Ty asistentky byly děsně panovačné, a jakmile jsem si uvědomil, že bych se obětí jejich sekýrování jednoho dne mohl stát i já, přestala to být sranda. A ti odpudiví, barvou pocákaní hnusáčci v kombinézách už najednou nebyli jen exponáty v klecích. Já se měl stát jedním z nich!
  “No vidíš, jaký je to pěkný dětský kroužek, viď?” zavrkala. “Uvidíš, jak se ti tady bude líbit, až sem začneš chodit, viď?”
  Proč tohleto dělá? Je to taková ta základní technika vymývání mozků. Teorie hlásá, že když budete dostatečně důsledně a často tvrdit pravý opak toho, co si někdo myslí, tak ten někdo svůj názor změní.
  No tak u mně tohleto teda fungovat nebude, na to může vzít jed!
  (Jo, mimochodem, aspoň něco dobrého dneska. Jedno z těch batolat v kroužku jsem poznal. Náš starý známý Ubrečenec. Tak jsem mu vrazil prst do oka. Svět se mění, ale člověka potěší, že některé věci nezklamou nikdy.)

DEN SEDMÝ 
  Dneska mě najednou napadlo, herdek tady pořád vykládá něco o Zvonečkách, a teď mě chce strčit do tohohle kroužku, tak to teda musí být nějaká pěkně podřadná sorta. To zase vím, že pět let předem mě do seznamu uchazečů nezapsali, zaručeně nedali dohromady dějiny rodu sedm generací do minulosti a taky neobstarali žádná doporučení, a už vůbec ne od členů Královské Rodiny.
  Moji rodičové se mě snaží ošulit nějakým méněcenným dětským kroužkem. Krkouni jedni!
  Já chci do Zvonečků!

DEN DEVÁTÝ
   Tak dneska podala další důkaz, že je trhlá. Upad jsem. To není nic neobvyklého. Dělám to poměrně často. Získávám totiž čím dál větší rychlost v oblíbené disciplině běhu na hladké tratě, a život je prostě posetý věcmi k zakopnutí.
  Potíž je, že teď máme léto, takže nenosím kombinézku, ale kraťásky, no a to znamená, že když sebou seknu, bolí to mnohem víc.
  Tak třeba dneska ráno jsem se hnal z kuchyně do obýváku. Sám jsem si to pro sebe ohlásil jako pokus srazit pár setin vteřiny ze světového rekordu na trati Kuchyň - Obývák. No a v předsíni jsem zachyt palcem u nohy o Její nákupní tašku, trestuhodně jen tak pohozenou na zemi jako past na všechny rádobylamače světových rekordů.
  Bumho! Prásk! Letím po hlavě a nejhůř to schytají kolena. Tak se rozeřvu, jak jinak. A tohle prosím není řev na připoutání pozornosti. Tohle je doopravdy. Ono to bolí!
  Takže se shora přižene Ona, byla v pokoji pro hosty, pro změnu zase tapetovala. (Ona je vám fakt taková hračička - jako by u nás bůhvíjak často byli hosti, vlastně skoro nikdy. A moc pochybuju, že by Jejich kamarádi byli moc nadšení z tapet s rozkošně chlupatoučkými králíčky.) A vezme mě do náruče. “Ale ne, tak ty jsi upadnul?”
  No jasně že jsem upadnul! Normálně snad nelíhám v předsíni na zemi, ruce a nohy roztažené, a neřvu, až mi oči lezou z důlků! Ale nemělo cenu Jí to nějak podrobně vykládat. Ostatně na to jsem taky moc brečel. Já nevím, z čeho je ten koberec v předsíni, ale bylo mi, jako by mi někdo opracoval obě kolena šmirglbruskou.
  Nakonec se Jí podařilo dát dohromady, co mě vlastně bolí. “Tak ty sis natlouk kolínka?” zkoumala pochroumané kusy mé drahocenné anatomie. Já rovněž, akorát jsem to měl slzami poněkud rozmazané.
  No, jedním slovem zklamání. Čekal jsem trosky zmasakrovaného krvavého masa, a ono zatím jen mírné zarudnutí.
  A pak mi předvedla, jak je ve skutečnosti pitomá. “No jo,” prohodila jen tak zlehka, “tak to pofoukáme a hned to bude dobré.”
  A obě zrudlá kolena pofoukala a pro jistotu na každé vtiskla velkou vlhkou pusu.
  “Pofoukáme!” No dovolte, co tohle má znamenat? Co se to tady děje? Dospělá ženská, hrdá majitelka úplné knihovny zdravotnických encyklopedií, příruček o péči o dítě atd., pravidelná divačka veškerých Nemocnic, Sanitek a všeho možného, jen se to v tom musí hemžit doktorama a sestřičkama..., a Ona si myslí, že se vážná zranění dají léčit vlažným dechem a trochou náhodně deponovaných lidských slin.
  Jód, prosím, to bych bral (i když pálí)... chlorofyl... framykoin... budiž, to všecko jsou osvědčená léčiva spolehlivého účinku. Ale pofoukání a pusa...? Kde žije těch posledních pět set let, co lékařská věda dělá tak nesmírné pokroky?
  Někdy mě nad Ní fakt jímá zoufalství, to vám teda povím. No, ale nakonec to aspoň částečně zachránila. Když už jsem ječel asi půl hodiny a Ona mě ne a ne utišit, ať nasadila co chtěla, tak se konečně zeptala: “A pár lentilek by to nespravilo?”
  Konečně rozumné slovo. Chci říct, že přece dlouholeté vědecké experimenty nezvratně dokázaly, že lentilky vynikají vysokou léčivou účinností.

DEN DVANÁCTÝ
  Tak teda. Už toho začínám mít tak akorát dost. Spím co nejvíc, ale i tak si dlouhé a dlouhé hodiny leccos uvědomuju. Většinou si uvědomuju, jak se nudím.
  Jediné, co mě drží při životě, je pomyšlení na ty obrovitánské úsměvy na Jejich tváři, až uvidí mě, Jejich první miminko.

DEN PATNÁCTÝ
   “Já sám,” je ještě pořád mé heslo. Nic jiného taky nepřichází v úvahu, když jde o obřad Utírání Zadku.
  S rolí toaletního papíru si už teď poradím zručně - a rychle. Pokud jde o mě, tak návštěva záchodu nesplní oučel, když roličku nespotřebuju celou.

DEN OSMNÁCTÝ
   Tenhle barák už je teď fakt pomalu úplná pevnost. Samé bezpečnostní zařízení. Jak se najde něco, s čím bych si moh pěkně pohrát, hned to Oni odstraní nebo zneškodní.
  Tak třeba elektrické zásuvky: na všech jsou teď chrániče, takže si s nima nemůžu hrát a strkat do nich věci. Dole i nahoře na schodech jsou bezpečnostní branky, takže nemůžu trénovat techniku volného pádu.
  Na všech oknech jsou bezpečnostní západky (konec bungee skoků na gumovém lanu), na šuplatech a dveřích u skříní taky. Mají dokonce takové bezpečnostní kliky, co se nasadí na lednici a na mrazák.
  No co byste tomu řekli? Nesnaží Oni se záměrně bránit mi ve vývinu? Všechny příručky o výchově dítěte se shodují, že jsem teď ve věku, kdy překypuju přirozenou zvědavostí o světě kolem sebe. Ale jak mám svět kolem sebe objevovat, když nesmím nakukovat do šuplat a skříní a ledniček?
  Až za nějaký ten rok skončím jako číslo ve statistice nezaměstnaných, protože nebudu mít žádnou kvalifikaci, budou z toho rodiče moct obviňovat jen a jen sami sebe. Výchova a vzdělání má být jeden souvislý proces otevírání dveří k lidem, a jak chcete ksakru otevírat dveře, když jsou vybavené bezpečnostními protidětskými zámky?
  Na některé dveře dokonce přidělali takové gumové protibouchací tlumiče. To prosím musí závažně retardovat můj vývin. Jak se ze mě má jednou stát pořádný týnejdžr, když si nemůžu včas natrénovat práskání dveřmi?
  Na sporák namontovali speciální bezpečnostní ohrádku, takže je mi upírán další požitek, totiž natahovat se nahoru a shazovat na sebe plné hrnky a kastroly vařící potravy. A poslední stéblo dodali dneska. Když se On vrátil domů z práce s takovým bezpečnostním krytem na přední stranu videa. Je tím zakrytý ten otvor na kazetu. No, a kam já teď budu strkat nedojedené chleby, ohryzky, lízátka, vojáčky a podobně?

 DEN DVACÁTÝ
   Dneska se Ona rozhodla, že si budu hrát s plastelínou. Když se baví o plastelíně s vybranými kámoškami, vždycky nasadí takové ty výrazy jako “výchovná hodnota” a “rozvíjení tvůrčího potenciálu”. Neuvědomuje si, že plastelína je dobrá jen k jednomu - totiž že se dá cpát do děr a puklin.
  Jenomže potíž je, jak jsem právě upozornil, že náš dům je tak posedlý bezpečností, že už nikde dohromady žádné díry a pukliny nezbývají. Tak mi musely stačit takové kusy plastikového potrubí, co jsem našel v komoře pod schodištěm.

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Už jsem dlouhý přes čtyřicet centimetrů. To už byste mě nechtěli potkat někde v temné noci, co?

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Muchláček byl ještě scvrklejší, když se dneska vynořil z pračky. Čím je menší, tím jsem mu oddanější.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Rodiče jsou divní lidi, to vám teda řeknu. Mají prazvláštní představy o tom, co je důležité, když člověk vyrůstá. Býval bych si představoval, že podstatné pro dítě třeba je něco takového, jako že je zdravé a... No, to je vlastně asi tak všecko. Pokud je zdravé, tak celkem nezáleží na ničem jiném.
  Jenže kdepak rodičové. Ale jo, jistě, to oni chtějí, aby byl člověk zdravý, jenže to už je jen takový drobný detail ve srovnání se vším ostatním, co taky chtějí aby člověk byl.
  Mluvím teď o způsobech, o chování. Tím jsou rodiče naprosto posedlí. Mají úplnou hrůzu z toho, že jejich děti budou dělat věci, podle kterých se pozná, že jsou “nevychované” nebo - a to je ještě mnohem horší - “ordinérní”. Protože to by nějak jako naznačovalo, že selhali oni, tedy rodiče.
  Jenže potíž je v tom, že většina těch věcí, co vám zakazujou, jsou věci příjemné. Tak zadkomluvectví třeba, to je jasné, ale jsou tu další, a ty tři, co aspoň moje rodiče vždycky nadzvednou, když je dělám, jsou Cucání palce, Kousání nehtů a Dloubání v nose.
  Nechápu, co je na nich špatného.
  Naopak, považuju všechny přímo za prospěšné.
  Cucání palce je velice útěšné, a člověk nemusí být profesor freudovské psychologie, aby přišel na to proč. V nepatrné dětské mysličce představuje palec NĚCO JINÉHO. Člověk si cucá palec, protože mu to připomíná blahodárný pocit ŇADRA V PUSE.
  Takže je o to komičtější, když nad tím, že to dělám, jančí Ona. Kdybych pokaždé, když mám nutkání cucat si palec, si necucal palec, tak bych místo toho chtěl opravdický prs. A to by pro Ni bylo krajně nepraktické, když se pokoušela vrhnout se opět na profesionální pracovní dráhu, ne? Manažeři si obyčejně všimnou, když se na poradě někomu u prsu kinklá mimino.
  Býval bych se domníval, že je v Jejím zájmu, abych si cucal palec co nejdéle.
  Kousání nehtů je další věc, nad kterou moji rodičové nemají vůbec právo se rozčilovat. Vědí přece, jak obtížné je stříhat malinké dětské nehýtky, taky jsem je nad tím často slyšel naříkat. No, a když jim tady nabízím praktickou výpomoc - vlastní manikúrovací samoobsluhu - dostane se mi vděku? Ani co by se za nehet vešlo.
  Kromě toho nejsou ochotni přiznat, že to, co si ukoušu a sním, je vysoce výživné.
  A pak je tu Dloubání v noce...
  Tak tady už vůbec nechápu, co proti tomu můžou mít. Dloubání v nose je naprosto přirozený lidský instinkt. Každý zná ten pocit jakéhosi lechtání kdesi nahoře v nosní dírce a každý ví, jak něco takového dokáže lézt na nervy. Tak co by mohlo být rozumnější než se toho lechtání zbavit nebo si ulevit za pomoci nástroje, který nám na to dala příroda? Kromě nepochybné slasti - ano, ba i výživy - jež obstarávají okusovačům nehtů, nač bychom jinak asi vůbec byli vybaveni nehty?
  Neexistuje nic příjemnějšího než prstem propátrávat nosní dírku a lovit nějakého toho zaběhlého holuba. Poskytuje to vzrušení skutečného lovu, a člověk přitom nemá pocit viny, že ubližuje bližním stvořením. Holub nemá vlastní nezávislý život, je to uvolněná součást lidské bytosti, takže ublížit se mu nedá.
  A za ideální situace, jelikož holub, jakmile je uloven, je okamžitě vsunut do úst a spolknut, taky nedojde k ničemu, co by mohlo narušit potravní řetězec. Dloubání v nose je ekologicky dokonalá forma zábavy a výživy.
  Mohl bych se na tomto místě podrobněji šířit o některých finesách této hry - o speciálních dovednostech nepostradatelných pro Dloubání v nose v případě rýmy a nachlazení, o nejlepší metodě citlivého ovládání nehtu v případě, že smrkanec už náležitě zaschl, o nejúspěšnější technice odcvrnkávání uvolněného a vytaženého holuba do tváře kolemjdoucímu rodičovi, o různorodém složení a chuti různých holubů, když jsou vloženi do úst a pozřeni - ale tohle patrně na takové rafinovanosti není to pravé místo.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Dneska poněkud mrazivější ovzduší mezi Ní a Ním. Už před několika měsíci si s nějakými kámoši z práce domluvil víkend u moře. Že prý je to důležité výjezdní zasedání, musejí dohodnout novou podnikatelskou strategii, no a taky se budou trochu potápět. Podle Ní je to výmluva, protože ve skutečnosti prý chtějí celý víkend nasávat někde v hospodě.
  Rovněž tak podle Ní je On příšerný sobec, když Ji nechá “samotnou v tomhle stavu - a to se ještě musím sama starat o toho fakana.”
  Ale Jemu to v ničem nezabránilo. Byl odhodlán vyrazit si na výlet a na výlet si opravdu vyrazil.
  A mně teď právě došlo, že “ten fakan” mám být já. Ona je ale tak vulgární.

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Dnes večer ovzduší mezi rodiči ještě mrazivější. Měla děsnou náladu, protože se celý víkend musela starat o mě.
  A On se vrátil z výletu k moři v náladě ještě děsnější. Vyrozuměl jsem, že potápění je poněkud obtížné, když má člověk vzduchovou trubici ucpanou plastelínou.

Zpět na obsah       31.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)