DEN DEVÁTÝ
  Hohó. Už mám po celém těle takový ten divný kec. Je to jakoby mastné a taky trochu jako sýr. Fujtajbl. Moc se mi to nezamlouvá, to musím přiznat. Kempinkový přívěs nebo teda přívěska, že ano, si dneska vytáhla tu knížku o těhotenství - kontrola růstu podle dílenské příručky, rozumíte - a hned si s Ním začala o tom mazadle povídat. Prý: “Teď už bude miminko potažené vernixem.”
  “Vernix”, jo? To bude asi pěkný hnus. Jako nějaký jed na krysy nebo co.
  Mimochodem, mám už na hlavě spoustu vlasů - a ty chlupy na těle už mi v podstatě díky bohu slezly. Na tu kakadu, co mám na hlavě, jsem fakt pyšný. Vypadalo by to docela sexy - kdyby to nebylo zapatlané tím vernixem.
  A jistě budete rádi, když vám sdělím, že mi moc pěkně přibývá podkožní tuk.
  Tak tradá. A jedem...
  Sem a tam... a KOPANEC!
  Johó, tak tenhle Jí teda málem vyrazil dech. Mám už totiž docela sílu, abyste věděli.

DEN DVANÁCTÝ 
   Muchláček se dneska vynořil z pračky úplně bez rukou.
  Vypadá už teď jako kus hadru na nádobí.
  A já mu jsem čím dál oddanější.

DEN PATNÁCTÝ
   Hurá, hurá! Konečně nastal ten velký den! Ona se vrátila, aby se mohla věnovat na plný úvazek výlučně péči o mě.
  Už žádná Obluda. Už žádné nesmyslné řeči o tom, že bych snad měl docházet do nějakého dětského kroužku.
  Je ovšem nutno říct, že moc dobře tenhle nový domácí režim zrovna nezačal. Dneska večer, v hodinu, kdy se normálně vrací domů, jsem od Ní očekával důkladné pomazleníčko a omluvný projev o tom, jak té práce měla nechat mnohem dřív. A místo toho mě uloží do postele On, jako vždycky nabručeně a ledabyle. “Máma šla na skleničku s holkama,” oznámil. “Poslední příležitost vyhodit si trochu z kopýtka, než přijde to Nové Dítě.”
  Teda fakt už by porád s tím Novým Dítětem mohli přestat. Všecko jsou to jen výmluvy. Máma má tak strašný pocit viny, že mě nechávala tak dlouho s Obludou, že si vymyslela jako krytí tuhle povídačku o nějakém Novém Dítěti.
  Domů dorazila velice pozdě. Někdy kolem půlnoci mě vzbudil zdola randál. To si Ona prosím zpívala!
  Pro mě to byl šok. No nic, jen klid. Teď když se vrátila a bude se o mě starat na plný úvazek, tak už Ji budu umět přinutit, aby se zase chovala, jak náleží.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Dneska vstala až skoro v poledne. No teda tohle!
  Tvrdila, že je hrozně unavená. Spíš má kocovinu, bych řek. A skoro celý den mě přenechala Obludě, aby se o mě starala. Prosím, jeden přechodný den je přijatelný. A zítra ať už se kouká honem vrátit ke Svým povinnostem.
  Scénu jsem neudělal a myslím, že Obluda se zachovala velice slušně. I když v hloubi duše musela trpět děsivá muka při představě, že už mě neuvidí, podařilo se jí nedat nic najevo. Po slzách ani stopa.
  Chybu udělala, až když odcházela. “Pa pa,” pravila. “A zítra na shledanou.”
  Ach jo. Chudák holka, nesmím ji nechat, aby se kojila tak blahými iluzemi.
  “Ne,” děl jsem pevně. “Nashle né.”
  Jenže ono jí to pořád ne a ne dojít, je to holt moula. Prosím vás, vždyť ona si jen tak odhopkala a ani se neohlédla na stvoření, které během posledních několika měsíců rozjasňovalo její truchlivý život.
  Tohle skončí slzami.

DEN DEVATENÁCTÝ
   Dneska ráno přišla Obluda zas! A máma ještě pořád plácá ty nesmysly, že mám jako docházet do nějakého dětského kroužku. A navíc v jednom kuse mele cosi o tom Novém Děťátku.
  Co se to tady herdek děje?

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Tak teď už je to na beton: je na nejlepší cestě se zcvoknout. Úplně bez pochyb.
  Tak třeba dneska odpoledne. Byla nahoře v mém pokoji a hrabala se v prádelníku, co do něj ukládá všecko šatstvo, z kterého jsem vyrost. Brala tyhle sešlé věci jednu po druhé do rukou, vždycky si je prohlídla a nakonec zamumlala: “Jo, tohle se bude hodit.”
  Naprosto padlé na hlavu. Já už přece nic z toho neoblíknu. Člověk by řek, že už si snad stačila všimnout, ne? Za poslední léta jsem prosím čím dál větší. Jistě, já vím, žádné lumen Ona rozhodně není, postřehem taky zrovna dvakrát nevyniká, ale zase je těžké si nevšimnout. Jsem jednou batole, je mi pomalu dva a půl roku. Prostě neexistuje (i kdybych byl ochoten se v tom někde ukázat, což rozhodně nejsem), abych se vešel do dupaček pro novorozeně. No, a Ona všecky tyhle hadry vyndavala, rozkládala a skládala a rovnala to na hromádky.
  Nakonec se mi dostalo vysvětlení, co že se to v Jejím ubohém pomateném mozku odehrává. Pravila: “Podívej, těch krásných šatiček pro naše Nové Děťátko.”
  Ach jo. Je vůbec možné takovým lidem jako Ona pomoci?

 DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Dneska další příklad toho, že Její duševní stav je čím dál vážnější.
  Odpoledne že prý si musí odpočinout. (Nějak moc se hrne do toho odpočívání, teď co je doma. Copak neví, že mi má vynahrazovat ušlé požitky a veškerý volný denní čas má trávit tím, že mě bude bavit? Odpočívala, ale aby spala, to ne, jen se s Obludou a se mnou dívala na televizi. Teď když je zase celý den doma, nebude už asi trvat dlouho a bude závislá na australských seriálech stejně jako my.
  No, takže když seriál skončil (šíleně napínavé vzrůšo, šlo o to, jestli někdo zjistí, že někdo jiný políbil někoho dalšího jiného), udělala něco ještě mnohem podivnějšího. Dala do přehrávače cédéčko a zapnula sluchátka.
  No, ale to samozřejmě nic podivného nebylo. Teprv to, co přišlo potom. Hu, říkám vám, bylo to odporné. Vyhrnula si triko a stáhla si sukni, takže se objevilo to obrovské břicho, co teď má. A jako by toho ještě nebylo dost, nasadila si ty sluchátka - no, co byste řekli? Na to břicho!
  Teda nebyl jsem sám, komu se to zdálo divné. To už po ní i Obluda vrhala pohledy velice staromódní.
  “Četla jsem takovou knížku...” začala máma. (Teda já vám řeknu, když se uváží, kolik praštěných nápadů vyčetla z potištěného papíru, tak podle mě by bylo záhodno, aby v tomhle baráku byl vyhlášen zákaz veškerých knih... teda samozřejmě až na tu o králíčkovi, co cestuje autobusem.)
  “No, a v téhle knížce,” pokračovala, “píšou, že miminko v lůně je citlivé na zvuky a působení zvenku a že už od prenatálního období se v něm dá pěstovat cit pro hudbu.”
  Slyšeli jste někdy něco takového? Větší hovadinu aby pohledal.
  “Moc mě mrzí, že jsem to nezkusila tadyhle s tím...” a ukázala na mě, “...tak aspoň chci, aby na tom to Nové Děťátko bylo líp.”
  Tohle mě hluboce urazilo. Takže nějakému Novému Děťátku se dostane lepšího zacházení než mně?
  Ale pak jsem se upamatoval: vždyť žádné Nové Děťátko neexistuje. Může snad člověk žárlit na nějaký výplod něčí fantazie?
  Teda víte, možná že jsem v minulosti sem tam o Obludě a o jejím tragickém nedostatku citlivosti prohodil něco neuctivého, ale je fakt, že výraz, s jakým přijala nejnovější idiotský nápad mé mámy, byl naprosto výstižný. Překypoval opovržením a výsměchem, ale taky v něm byl náznak děsu, protože co když tady má co do činění s nebezpečným šílencem?
  Moje řeč.
  Ne ovšem že by si Ona snad něčeho všimla. Kdepak, Ta si žije ve vlastním světě.
  “Tak do toho,” zaklokotala radostně. “Dáme si nějakého Mozarta.”
  A spustila přehrávač.

  Tak si to představte, já si klidně ležím a jen tak si podřimuju, a najednou mě vzbudí příšerný randál!
  A jde to nějak úplně zblízka. Co to proboha může být?
  Zní to jako nějaká muzika... Třeba pořádají sousedi večírek...
  Vidíte, tak tohle mě zatím ještě nenapadlo. Mám vlastně vůbec nějaké sousedy?
  Vždycky jsem měl za to, že to lůno, co v něm jsem, je takový jako ajnclík, jediné, co ten kempinkový přívěs, ve kterém se vozím po světě, má.
  A možná že se pletu. Třeba je jich spousta. Třeba jsem v sedmnáctém patře paneláku lůn.
  Teda jestli to tak je, tak to nebude moc velká zábava vylézt ven. Doufám, že tam funguje výtah.
  Ten rámus je ale příšerný!
  Třeba když zabuším na zeď, tak to ztlumí.
  Ták, a pěkně RÁNU pěstí do zdi! A ještě jednu RÁNU! A ještě jednu RÁNU!

  Podívala se dolů na své mohutné břicho, korunované sluchátky, a povídá: “Jú, hele, malému se líbí Mozart. Tancuje si v rytmu hudby.”
  Tak je to jasné. Měla by se dát prohlídnout.

  Tak do té zdi buším, jak to tak vypadá, úplně zbytečně.
  Ta pitomá muzika rachtá vesele dál. Spíš jako by byla ještě hlasitější.
  Panebože, to je randál! To vám teda povím, až se dostanu ven, tak si možná vypěstuju kdovíjaké hudební chutě, ale tyhlety hovadiny zaručeně poslouchat nebudu!

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Odpoledne se chýlilo ke konci, a vtom na mě teda fakt vybafli, ani jsem nestačil zírat. Byl jsem už po večeři a jen jsem tak lenivě mačkal banán na kaši kočce na dece, když do kuchyně najednou přikráčela Ona s Obludou v patách.
  “Bětka se s tebou přišla rozloučit,” povídá Ona. (“Bětka”, tak se Obluda jmenuje ve skutečnosti. Vždycky jsem se tvářil, že to nedovedu říct. Leda tak ještě “budka”, ale to moc často neříkám.)
  Neprojevil jsem příliš velký zájem. Zkoumal jsem zrovna, jestli má banán lepší chuť, když se oblepí vrstvičkou kočičích chlupů, a to mě bavilo mnohem víc, takže jsem ani nezvedl hlavu, jen jsem symbolicky a nedbale zamával a zabručel “Nashle.”
  “Nene,” napomenula mě máma. “Tohle je rozloučení nadobro. Bětka už u nás nebude. Teď ten týden už tady byla, jen aby sis líp zvyknul na tu změnu. Teď se o tebe budu starat pořád já, a Bětka od nás odchází a bude pracovat jinde.”
  Tak to jsem tedy hlavu zvedl. A víte co? Ta almara jedna se cenila, ošklivou hubu od ucha k uchu. “Jo, pane, to bude velký, to moje nový místo,” halasila. “Mají bazén. A budu tam bydlet. Vlastní video budu mít a auto k dispozici.”
  Teda já nevím, ale ty mladé ženské jsou dneska tak děsně materialistické!
  No, tak já jsem teda rozhodně nehodlal jí ten odchod nějak usnadňovat nebo co. Nafoukaně jsem se k ní otočil zády a soustředil jsem se opět na svůj moučníček, banánovou kaši s kočičími chlupy.
  A víte že si s tím vůbec nedělala hlavu? Nemohla se dočkat, aby už byla pryč.
  “Doufám, že se na nás zajdete občas podívat,” slyšel jsem mámu volat za odcházející postavou mé Obludy.
  “To těžko,” ozvala se odpověď. “Upřímně řečeno, mám už toho vašeho prevíta plné zuby.”
  Cha! Za tohle přijde někdo o hlavu! A první bude na řadě moje máma!

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Dneska jsem Jí zase jednou udělal ze života peklo. Takže... Ona si myslí, že mě zvládne sama, jo? No tak to se ještě uvidí.
  Celý den jsem prořval a proječel, kopal jsem a kousal, ufňukaně jsem po Ní lezl a vůbec jsem se snažil dostát definici paličatosti dvouletých.
  To všecko v podstatě jen proto, aby si už konečně uvědomila, že takhle se mnou zacházet nemůže. Ale pozor, nějaká ta slzička byla taky opravdická. Nerad to přiznávám, dokonce ani sám sobě ne, ale mně se vám po té Obludě milé fakt stýská.

Zpět na obsah       30.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)