DEN PATNÁCTÝ
   Teda, víte, tady někdo naznačil, že snad nemám srdce. Není to pravda. I když se chovám nejkrutěji, mám pro to vždycky ty nejvznešenější pohnutky. Je možné, že někdy provedu rodičům něco ošklivého, ale je to prosím vždycky jen a jen pro Jejich dobro. Potřebujou občas postavit do latě, nesmí se jim dovolit, aby si moc vyskakovali.
  Kdepak, v hloubi duše - nebo teda spíš srdce, že ano - jsem tvor nesmírně citlivý. Dneska jsem až skoro propadl úplné sentimentalitě - a to vůči stvoření, k němuž pojmout jakékoli sympatie opravdu není tak snadné: totiž vůči Obludě. Je mi jí fakt líto. Máma totiž konečně nahlédla, že se dopustila zrady těch správných obyčejů, a příští měsíc přestává chodit do práce. Vrací se tam, kde by bývala měla být od samého počátku - totiž domů a bude se věnovat na plný úvazek péči o mě.
  A co si potom počne ubohá Obluda? Krásou chudák nevyniká, co měla chudinka ženská vůbec ze života, dokud se na ni na těch pár měsíců neusmálo štěstí. Její úmorně šedá existence se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila, neboť najednou byla v téměř každodenním styku se MNOU.
  Zlomilo by to jednomu srdce, když si to uvědomí: v takhle raném věku mít najednou vrcholné chvíle života za sebou.
  Achach. Věnujte chudince Obludě tichou vzpomínku a drobnou slzičku. Jakpak asi přežije to první fádní a bezútěšné jitro - a všechna ta další - bez vyhlídky, že stráví den v mé společnosti? Nejedna diskrétní tragédie se takto odehrává skryta před lidským zrakem. Ta její patří mezi ně.

DEN OSMNÁCTÝ
   Muchláček se dneska vynořil z pračky bez další nohy. Teď už by ani Hlavní Žabí Expert z živočišného oddělení Národního muzea nepoznal, že to kdysi byla žába. Uvědomuju si, že jsem prošvih jedinečnou příležitost ztropit náležitý povyk nad jeho stavem, tak jsem se aspoň utěšil tím, že jsem ho pořádně obvázal. Spotřeboval jsem na to celou roli toaletního papíru.

DEN DEVATENÁCTÝ
   Dneska večer vedli moji rodičové poněkud zneklidňující rozhovor. Padlo tam sprosté slovo. “Dětský kroužek”.
  Nejdřív Ona: “Měli bychom co nejdřív zařídit ten dětský kroužek.”
  “Tak jo,” na to On. “Stačí pár telefonů, ne?”
  “To určitě. To si to představuješ moc jednoduše. Ty nejlepší si moc a moc vybírají, koho přijmout.”
  “Opravdu? No ale stejně. To bude dobré. V práci zrovna dneska někdo říkal, že jeden prý je docela slušný. ‘Zvonečci’, je to tak? Myslím že jo...”
  “‘Zvonečci’?” ozvala se ozvěnou Ona. “Ty asi žertuješ, ne?”
  “Proč?”
  “Protože když chceš dostat batole do Zvonečků, musíš ho tam zapsat prakticky pět let před narozením, vyplnit dotazník s životopisem celé rodiny nejmíň do pátého pokolení, a získat tři doporučení, jedno od soudce Nejvyššího soudu a jedno od někoho z královské rodiny.”
  “Aha,” kývl On. “No tak Zvonečky pustíme z hlavy.”
  A ostatní koukejte pustit z hlavy taky, pokud jde o mě.
  Ale nějak se mi nechce líbit, kam tyhle jejich úvahy vedou.

 DEN DVACÁTÝ
   Tak si říkám, jaké budu asi národnosti...?
  Je to docela zajímavé, uvažovat, kde se člověk narodí.
  Docela by se mi líbilo Japonsko...
  Nebo Papua Nová Guinea...

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Dneska večer si zase vzpomněla, že musím začít kreslit. A hned pastelky a hromada papíru a tak.
  Nechápal jsem, co Jí to tak najednou vlezlo do hlavy, až se náhodou Jemu jen tak mimochodem zmínila, s kým že byla ten den na obědě. S mámou od einsteiněte, no a rázem mi bylo všecko jasné.
  To děsné stvoření patrně projevilo obzvláštní nadání pro výtvarno (stejně jako pro všechno ostatní, to znamená chození, mluvení, čtení a bezpochyby taky jadernou fyziku). A teď ten trouba zřejmě nakreslil něco naprosto geniálního - asi načrtnul tak autentickou verzi Mony Lisy, že to jeho rodiče museli roztrhat, protože kdyby se to dostalo do ruky mezinárodním lupičům obrazů, mohli by to vyměnit za originál.
  Tak z toho plyne, že já se okamžitě musím taky naučit kreslit.
  Pcha. Jedno už by bývalo do téhle chvíle mělo mým drahým rodičům dojít: totiž že na vydírání já nejsem ten správný typ.
  Takže jsem nasadil obvyklý pastelkový program - pár jsem jich zlámal, protože jsem na ně moc tlačil, vyplodil jsem něco nesmyslných klikyháků a (a to je prosím ze všeho nejpodstatnější!) pečlivě jsem papíry odstrkal stranou, aby se ty klikyháky rozlezly po celém povrchu stolu.
  Když jsem byl hotov, vzal On do ruky jeden z těch mých listů. “No nazdar,” zavrtěl hlavou. “Na zárodečného Picassa to bohužel nevypadá. Nic opravdu uměleckého se od tebe asi čekat nedá.”
  Jen počkej, říkal jsem si. Jednoho dne ti ukážu.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Sobota ráno, takže si chtěla trochu přiležet. To už teď dělá nějak moc často. Celý týden je v práci, místo aby se starala o mě, a pak, v sobotu a v neděli se ulejvá v posteli. Tak kdepak jsou ty nejpřínosnější chvíle, kterých se mi má bohatě dostávat?
  Tak zrovna teď jsou nejpřínosnější chvíle prakticky nulové. V jednom kuse je buď unavená, nebo Ji bolí záda.
  No, tak jsem si aspoň říkal, že když bude dopoledne lenošit v posteli, tak mě tam taky sakra může mít u sebe. Může mi přečíst nějakou tu pohádku. Teda když říkám “nějakou tu” pohádku, tak myslím jen jednu. Téhle jediné jsem fakt propadl, aspoň zrovna teď na ní jsem prostě závislý. Je to o králíčkovi, co jede autobusem.
  To nejlepší na takové pohádce je - že se nikdy nemění. Ta není jako něco v dětské televizi. V dětské televizi se pokaždé děje něco jiného... no prosím, ne moc jiného, ale trochu jiného. Zato v knížce se pokaždé, když ji čtete, děje naprosto totéž.
  A když se vám to, co se v ní děje, líbí - jako třeba že na začátku nastoupí králíček do autobusu a na konci z něho zase vystoupí -, tak se z toho můžete radovat pokaždé, když to slyšíte.
  Mám takový dojem, že Jí se ta pohádka o králíčkovi, co jede autobusem, asi moc nelíbí. Už několik měsíců - vlastně od chvíle, co jsem si ji já oblíbil jako svou nejmilejší knížku - v Její oblibě klesá a dneska ráno už se kvůli ní docela nakrkla. Přečetla mi ji jenom sedmkrát a sotva jsem vypustil z pusy: “Eště klálíčka!”, začala ječet: “Ne, už to nesnesu ani jednou!”
  Vyskočila z postele, otevřela okno a zařvala dolů na tátu: “Já už tady toho netvora malého nesnesu!” (Tak to mi připadalo nefér. Ten králíček v té pohádce je náhodou docela milý králíček.) “Teď je řada na tobě, tak koukej herdek dělat zase chvíli rodiče ty!” “Ale já meju auto,” ozval se zdola ukřivděný nářek. Mýt auto, to je pro něho takový sobotní dopolední obřad. Ten vehikl mu teda fakt leží na srdci. Jestli je občas jako rodič naprosto k ničemu, je to proto, že já pro něho nejsem ten správný druh.
  Kdybych byl auto - v ideálním případě nablýskané modré auto jako to, co má teď -, nemusel bych si ani v nejmenším stěžovat, jak se mnou zachází.
  “No tak to ti určitě přijde vhod, když ti sakra někdo pomůže!” zařvala na Něj dolů.
  Tvářil se nerudně, ale přišel si nahoru pro mě, vzal mě ven a vrazil mi do rukou takové to strkací autíčko, co jsem nedávno od někoho dostal. Takové velké auto je to a vzadu má tyč jako trolejbus, má to být pomůcka pro mrňata, když se učí chodit. Na to já už to dneska nepotřebuju, ale docela rád se s tím proháním venku.
  Asi si myslel, aspoň podle mě, že když budu mít já auto na hraní, bude si moct On dál hrát s tím svým.
  Jenže když si hrajete s autem, existuje jen jedna zábava, ne? Totiž vrážet s ním do jiného auta. Jak jinak by se dala vysvětlit obliba závodů formule jedna?
  Tak jsem začal pusou jako tůrovat motor a znovu a znovu jsem se rozjížděl a vrážel jsem do předku toho Jeho. Byl na druhé straně a minutku dvě mu trvalo, než si všiml, co tam dělám. Přihnal se na mě jak zběsilý čmelák a to moje strkací mi z ruky vyrval.
  Podíval jsem se na něho s miloučkým úsměvem a pravil jsem: “Pomůzu tátoj! Pomůzu tátoj!”
  Nechtělo se mu, ale nakonec mi dal kus hadru, jako měl on sám, jen menší, a ukázal mi, kde je kyblík s vodou.
  Strčil jsem hadr do něj, abych si ho namočil, ale nějak se mi podařilo kyblík zvrhnout na sebe a celý se zmáčet.
  Tak mě musel celého převlíct do suchého, a když mi obul holínky (viz popis této procedury k popukání v předchozích kapitolách...), vzal mě zase k autu. (Pokusil se mě sice udat zase Jí, ale Ona o tom nechtěla ani slyšet. Neskočila mu ani na pokus o úplatek, když nabídl, že dojde do indické restaurace pro jídlo přes ulici, aby večer nemusela vařit - kdepak, je to jasné, ten králíček v autobusu Jí opravdu nejde pod nos.)
  “Tak, a teď se budeš hezky dívat na taťku,” pronesl rozhodně.
  “Pomůzu tátoj. Pomůzu tátoj,” oznámil jsem s úsměvem ze všech nejmilejším.
  “Dívat se budeš!” zavrčel.
  Tak jsem se teda díval, chvilku, pak další chvilku, ale koukat na někoho, jak nanáší vosk na kus modrého plechu, je smrtelná nuda. Kromě toho jsem opravdu chtěl pomáhat. Tak jsem vzal ten svůj malý hadřík a auto jsem obešel, že jako navoskuju tu druhou stranu, aby se taky pěkně leskla.
  Výsledek mého snažení mi udělal opravdu radost. Musel jsem totiž s tím hadříkem sebrat ze země pár moc pěkných a ostrých kamínků nebo zrnek písku, protože pokaždé když jsem se hadříkem rozmáchl, zůstal na modrém laku půvabný vířivý vzorek jemných bílých čar.
  Úplně jsem se tím dal unést, ale najednou jsem nad sebou uslyšel příšerný řev.
  “CO TO DOPRDELE DĚLÁŠ ! ! !”
  Vzhlédl jsem na Něho s okouzlujícím úsměvem. Dělal jsem přesně to, po čem jen před několika dny toužil. Produkoval jsem něco opravdu uměleckého.
  Jenže On to tak neviděl. Ba naopak, vyřvával tak hlasitě, až se máma musela zříct původního nápadu, že si trochu přileží, a musela mě jít dolů zachránit.
  Je skutečně osudem všech velkých umělců, že je nikdo nechápe? Jestlipak měl malý Michelangelík taky takovéhle potíže...? Hmmm, když jsem si tak vzpomněl na něj, napadlo mě, jestli bych se co nevidět neměl pustit do stropu. Můj dohoz řádně topspinovanou miskou s jídlem se zlepšuje den ode dne.

Zpět na obsah       29.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)