DEN TŘETÍ
   Přes den už to teď celkem spolehlivě zvládám s těmi slušivými speciál trenkami... když se mi ovšem zachce.
  Taky už někdy dokážu jít na opravdický záchod místo nočníku... no, ne že bych se pokaždé trefil tak úplně přesně... a zase: jen když se mi zachce.
  Dneska se mi ovšem nezachtělo ani jedno ani druhé. Ona mě totiž štve, jak pořád mele něco o tom Novém Miminu. Vím, že jenom tak fantazíruje - teda aspoň doufám -, ale už mi to fakt pomalu leze krkem.
  Dneska zase vrkala: “Jú, to bude krása, až si budeš moct hrát s bratříčkem nebo sestřičkou. To se ti bude líbit, viď?”
  Ne, nebude. Nedovedu si představit nic odpudivějšího. Stejně k tomu nedojde. Už úplně stačí tahle volovina, že se prý musela vrátit do práce. Už jen ten nápad, že bude mít další mimino, je prostě výplod chorobné mysli.
  No, jenomže ona ne a ne přestat, tak aby už konečně zavřela klapačku, udělal jsem Jí do speciál trenek velikánské e-e.
  A víte, co Ona na to? Povídá: “A jejej. Tak ty jsi měl nehodu?” Tenhleten výraz ať radši kouká honem zapomenout. Jak to, že Jí to ne a ne dojít?
  Když se já rozhodnu udělat e-e, není to žádná náhoda ani nehoda.

DEN DESÁTÝ 
   Sem a tam...
  Tak tohle už je lepší. Když kopnu nohou, kempinkový přívěs přesně zareaguje. Ohromně Ji to vzrušuje, pokaždé hned vyhrne sukni a hned na Něho, aby se Jí prý podíval na břicho, jak se pohybuju. On ovšem velký zájem nejeví. Když si Ona vyhrne sukni, vyvolává to v Něm zřejmě úplně jiné nápady...

DEN DVANÁCTÝ
   Dneska jsem se naučil nové slovo. Až do teďka, vždycky když jsem uviděl na semaforu červenou, myslel jsem si, že se to řekne "červená".
  No, tak teď jsem se poučil. Tatík mě dneska vezl do sámošky, a zrovna když jsme přijížděli ke světlům, naskočila červená. On se na ně podíval a povídá: “Ále hovno!”
  Takže teď už vím, co a jak. Až zase někdy uvidím červené světlo, řeknu: “Hovno!”

DEN PATNÁCTÝ
   Já vám teda povím, ta moje máma je tím záchodem fakt posedlá. Jak přijde domů z práce, neví nic lepšího, než hned na Obludu vybafnout: “Tak jak jsme na tom byli dneska? Sucho? Kolikrát jsme udělali čí a kolikrát e-e?”
  Tak to mi povězte, je tenhle zájem normální u dospělé ženské?

DEN SEDMNÁCTÝ
   Dneska přišla domů z práce s novým kusem domácí výbavy a bylo vidět, že je na něj ohromně pyšná.
  Je to takové malé záchodové prkýnko, co se dá nasadit na normální velké sedátko. Oučelem hry má být, abych se jako cítil líp a s důvěrou pokaždé usedl na záchod místo na nočník.
  Tak to zase ne! To jsem snad nějak méněcenný nebo co?
  A nemohla se dočkat, až tu Svou novou hračku se mnou vyzkouší. Sestavila to a hned mě na to posadila.
  “Ták,” chichotala se. “To se ti pěkně sedí, viď? A nic se ti nemůže stát. A můžu tě hezky nechat samotného, když budu chtít, viď? Protože do téhle malé díry spadnout nemůžeš, viď?”
  A připadalo Jí to mnohem srandovnější než mně.
  Jenže vtom zazvonil telefon, takže mě na tom opravdu hned nechala sedět.
  Svůj názor na tohle nové zařízení jsem vyjádřil na to tata: vyrobil jsem obzvlášť odpudivé e-e.
  A aby se to nepletlo, povedlo se mi netrefit se nejen do toho malého otvoru dětské sedačky, ale ani do toho velkého otvoru v sedačce pro dospělé.
  Říkám si občas, jestli od Nich bylo rozumné natáhnout na oné místnosti koberec ode zdi ke zdi.

DEN OSMNÁCTÝ
   Už je mě teď docela kus. Přesně řečeno pětadvacet čísel (pro ty nejangličtější Angličany z vás, co ještě nepronikli do metrického systému, pětadvacet centimetrů je asi deset palců). Představte si litrovou láhev třeba prostředku na mytí nádobí a trefíte se tak zhruba do černého.
  Svalstvo mi prosím taky sílí. Takže to kopání už začíná mít náležitý efekt.
  Sem a tam... A KOPANEC! A další KOPANEC!

DEN DVACÁTÝ
   Moji rodičové se v jednom kuse snaží nacvičit mě, abych se předváděl ve společnosti, a když přijdou hosti, abych se pochlubil svým nejnovějším číslem, jenže zase nechtějí, abych se chlubil číslem, které ovládám ze všeho nejlíp.
  Je to zadkomluvectví. Táta tomu říká “prdění”, ale tohle slovo ani zdaleka nevystihuje různorodost a rafinovanost, jakých opravdový umělec jako já v mluvení zadkem dosahuje.
  Rovněž jsem dospěl k mistrovské dokonalosti v načasování bonmotů z podpasové oblasti. Většinou je nasazuju, když přijdou hosti, s kterými mají Naši poněkud napjaté vztahy. Počkám si na takovou tu delší, pěkně trapnou pauzu v konverzaci, a pak ji vyplním hezky šťavnatou explozí.
  Je tu jen ta potíž, že rodičům to připadá docela srandovní, takže se jen tak tak dokážou ubránit smíchu.
  Tak si většinou chvilku počkám, aby si mysleli, že už se zase náležitě ovládají, a pak to doplním další ekrazitovkou. Nezklame to nikdy. Popadají se za břicho.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Dneska při obědě menší katastrofa. Obluda přistoupila jako obvykle k mrazáku, že mi něco rozmrazí. “Tohle ti bude chutnat,” podívala se na cedulku. “Jehněčí ragú, ňam ňam.”
  Asi bych měl vysvětlit, jak se to má s naším mrazákem. Je jako mrazák v každé jiné rodině s dvouletým dítětem. Jinými slovy, vedle obvyklých mražených masíček, ovocíček, zeleninek atd. obsahuje fůru kelímků od jogurtu a hromádek zabalených do alobalu nebo takové té průhledné fólie, a to všecko jsou zbytky obědů a večeří z pradávných časů.
  Probíhá to takhle: dojí se večeře a kousek zbude. A Ona praví: “No vidíš, tak tady máš ještě na jednu príma večeřičku, viď?” No, takže ten zbytek plácne do kelímku od jogurtu nebo zabalí do alobalu nebo fólie a hodí do mrazáku.
  To je samozřejmě v pořádku - nebo bylo by to v pořádku kdyby měla aspoň trochu pojem o katalogizaci. Na dosah ruky od mrazáku jsou samolepky, jenže ty používá na vzkazy a lepí je na mrazák zvenku.
  Nene, s obsahem našeho mrazáku se to bohužel má jako s videokazetami. Táta se přehrabuje v kazetách u televizoru. “Tuhle na tom je napsáno Příběhy z East Endu,” zabručí třeba. “Znamená to, že jsou to opravdu Příběhy z East Endu?”
  “Ne,” na to Ona. “Ty jsem smazala a natočila jsem na to Zvuk hudby a za tím je pak ten dokument, jak se mimina ve třech měsících učí plavat.”
  “Takže to můžu smazat a něco na to natočit, jo?” zeptá se On.
  “Ano,” kývne Ona, ale pak si to rozmyslí. “Ale radši toho kus přehraj, jen tak pro jistotu.”
  Takže strčí kazetu do díry a kus přehraje. No, a jak jinak: je to tři roky starý ragbyový mač Anglie - Skotsko a uprostřed je do toho vtočený kus Toma a Jerryho.
  A když chce rozmrazit nějaký zbytek, otevře mrazák, chvíli se v něm přehrabuje a pak vyloví jakýsi ledem pokrytý a do fólie zamotaný předmět tvaru průměrného hovínka. “Mno,” povzdechne si v rozpacích, “tak tohle je buď kus toho zapečeného kuřátka, co ti tak chutnalo... nebo zbytek toho dortu od Vánoc... anebo těch špaget, co jsme měli ten den, jak se rozbila pračka...”
  Někdy si říkám, že by v tom mohl být zárodek dobré televizní panelové soutěže. Dá se dohromady panel celebrit. Od někoho z nich se z mrazáku přinese něco zabaleného ve fólii a všichni ostatní hádají, čí to je a co je to. Nakonec by to mohli ohřát a ten, co to uhádl, by to musel sníst.
  Třeba Mrazáky slavných, jestlipak by se to ujalo...? Zahrálo by to na srdce našich milých diváků? Anebo je jen moje máma tak levá a není schopná popsat věci, co strká do mrazáku?
  Jo, málem bych zapomněl... V dnešním příběhu šlo o tohle: ukázalo se, že to “jehněčí ragú”, co mi “bude chutnat” a co Obluda vytáhla z mrazáku a udělala mi k obědu - byla rybí hlava, v mrazáku skladovaná pro kočku.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Dneska jsem zase jednou ostříhaný. A konečně - a poprvé - přesně tak, jak si to představuju já sám. Ofinku mám pěkně zubatou, vzadu na krku to vypadá jako pokročilé stádium prašiviny a pravá strana je pečlivě vystříhaná dohola.
  No co, dobře Jí tak, nemá nechávat povalovat na stole manikúrovací nůžtičky

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Sem a tam... KOPANEC! A další KOPANEC!

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
  Dneska se zase dostavil Ubrečenec, tak jsem ho taky ostříhal. Brečel.
  Nevím proč. Ten kus ucha, co jsem mu ustřihnul, přece nebyl tak veliký...

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Muchláček se dneska vynořil z pračky bez jedné nožičky. Látka už je tak prošoupaná, že se chudák doslova rozpadá. Co takhle trvat na okamžitém odvozu na ÁRO do špitálu? Jestlipak by se z toho dalo něco vytřískat...?

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Ona je vám ale dokonalá oběť reklamy. Tak já třeba v noci ještě pořád mám plenky. (Samozřejmě, že bych to vydržel v suchu celou noc, jenže se mi nechce.) No, to je fuk, takže dneska zase přinesla nějaký nový typ.
  Slyšela na ně nějakou reklamu v rádiu. Že prý mají “stoprocentně spolehlivý suchý zip”.
  “Stoprocentně spolehlivý”, jo? Tak tomu říkám zkouška rozhodnosti a síly.
  To máte jako v koupelně s tím šampónem, říkají mu “Už ani slzička”. Cha!

DEN TŘICÁTÝ
   Tak se mi podařilo dokázat, že v mém případě není žádná plenka “stoprocentně spolehlivá”.
  Rovněž jsem zcela vyvrátil tvrzení o šampónu, co po něm prý neslzí oči. Předvedl jsem perfektní imitaci uřvaného fotbalisty Gascoigna a celičké koupání jsem proječel.
  Zvítězil jsem ve dvou zásadních zkouškách v jediném dnu. Někdy vám teda fakt překvapím i sám sebe.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   KOPANEC!
  Teda tohle už mě opravdu začíná děsivě nudit.
  Ale zase bych asi na druhé straně neměl zapomínat na Vyšší Dobro. Jen si představte, jaký prospěch lidstvu já přinesu. Nebo aspoň jeho dvěma představitelům. Mým rodičům, rozumí se.
  Úplně mě hřeje u srdce, když si představím, jak se jejich šedivý život mým příchodem promění. Těch let, co byli opuštění a žili o samotě, jen oni dva. A teď, za chvilku, budou najednou mít mě! Jejich první mimino.
  Ta proměna, co nastane v jejich životě! Najednou budeme tři.

Zpět na obsah       28.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)