DEN TŘETÍ
   Postaral jsem se, aby se v noci nevyspali.
  A postaral jsem se, aby Obluda ve dne neměla chvíli klid. Bylo třeba donutit ji, aby si uvědomila, jak vpravdě obludný zločin spáchala, když vyhodila Muchláčka.
  Mohu se vší skromností prohlásit, že moje námaha se setkala s naprostým úspěchem. Obluda není zrovna tvor proslulý citlivostí, ale já jsem ji dneska přinutil, aby si připadala jako stvoření na evolučním žebříčku nedosahující ani úrovně červů, slimáků, dealerů s plastikovými okny a politiků.
  Pak přišla máma z práce, tak jsem honem i Ji dohnal k mohutným výčitkám svědomí.
  No, aspoň projevila snahu. Přinesla mi dáreček. Zbrusu novou muchlovací žábu, vyvedenou ve veselých barvách, úplně stejnou jako Muchláček - než jsem ho začal zpracovávat já.
  Nejdřív ze všeho jsem si řek, júú, ale to je docela pěkné. Mnohem lepší než ten smradlavý hadr, co celé měsíce tahám po světě. Málem už jsem se po tom natáhl, že si to teda vezmu, ale pak ve mně přece jen zvítězil zdravý rozum.
  Ne, tahleta nová muchlovací žába, to přece není můj Muchláček! Hnusí se mi! Jak si dovolujou odbýt mě nějakým masově vyrobeným a běžným Muchláčkem! Nesmí mě soudit podle Sebe! Ne, prosím, já nejsem přelétavý jako Ona. Já chci svého vlastního Muchláčka!
  Tak jsem pro změnu prořval celý další večer.
  A pokračoval jsem dlouho do noci a málem každý vzlyk jsem pro jistotu zvýraznil srdceryvným výkřikem: “Muchláčet! Muchláčet! Muchláčet!”

DEN ČTVRTÝ 
   Asi ve čtyři ráno - řval jsem vesele dál - jsem Je uslyšel, jak spolu mluví v ložnici. Tedy, mluví? Spíš jako by se hádali. Ona se snažila Ho přemluvit, aby něco udělal, a On namítal, že je unavený a že nechce.
  Jo, tak tohle bylo docela zajímavé. V rozhovorech tohohle typu to totiž bývá přesně naopak.
  Nakonec tam propukl rozruch, ozývaly se jakési zuřivé zvuky a já jsem usoudil, že On leze z postele a obléká se. Pak oddusal dolů, vyběhl z domu, práskl za sebou dveřmi a zařval: “Muchláček pitomá! Já jsem dospělý člověk. Co se já mám co trmácet do horoucích pekel kvůli nějaké pitomé žábě!”
  Jelikož se zdálo, že se kolem Muchláčka konečně něco děje, dovolil jsem si blaženě zdřímnout...
  ... a vzbudil jsem se až v půl jedenácté...
  ... a ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že Ona je ještě doma. Zavolala do práce, že nepřijde, a Obludě dala volno. “Řekla jsem si, že počkám, až se vrátí taťka,” prohodila.
  Bylo mi to divné, ale nestěžoval jsem si. Celý den se bude starat jen o mě - přesně tohle měla dělat celou dobu, místo aby se marně pokoušela pokračovat v profesionální dráze tam, kde ji přerušila.
  Tak jsem se postaral, aby měla celý den co dělat. Fakt to vypadalo, že je dost utahaná, a dělalo Jí potíže se shýbat a lézt po podlaze, když teď po světě tahá takovou tíhu.
  Může si za to sama. Měla by najet na nějakou redukční dietu. Ve čtyři odpoledne se konečně objevil On. Čekali jsme na něho celý den, ale stálo to za to.
  Byl celý zmazaný, ověšený útržky a úlomky svinstva a smrděl jako městská skládka.
  A v ruce držel... Muchláčka.
  Zmazaného, páchnoucího, odporného, ještě pořád olepeného psími e-e, ale nade vší pochybnost Muchláčka pravého a původního.
  “No ne, podívej se,” vrkala Ona. “Táta byl až na městské skládce a našel ti Muchláčka! Vidíš, jak na tebe táta myslí a jak se stará, to je ale hodný táta, viď?”
  Teda podle výrazu Jeho tváře to tak zrovna moc nevypadalo.
  Něco zareptal a trpitelsky se šel vykoupat, no a Muchláčka strčili rovnou do pračky. Jeden celý prací program a nato hodinu v sušičce - a už oba rodičové přikráčeli do obýváku, koukal jsem se tam totiž na televizi, a v rukou ke mně natahovali bezbarvý žabí tvar.
  “Podívej se,” volala Ona. “Přinesli jsme ti zase tvého Muchláčka, viď? Tak co tomu říkáš?”
  Co jsem moh říct. Celý večer jsem Muchláčka ignoroval.

DEN PÁTÝ
   Celý den jsem se o Muchláčkovi ani nezmínil.

DEN ŠESTÝ
   A dneska taky ne. Spát jsem šel bez něho a žádný povyk jsem neztropil.

DEN SEDMÝ
   Dneska zase o Muchláčkovi ani slovo. Zaslechl jsem Ji jak Mu povídá: “Tak já myslím, že celá tahle aféra, jak se ztratil Muchláček, Malého možná z té závislosti vyléčila. Přece jenom roste. Už nepotřebuje hračku na utěšování.”
  Že ne?  

DEN OSMÝ
   Dneska jsme se chystali na návštěvu k Jejím rodičům. To obyčejně způsobí něco drobných problémů mezi Ním a Jí. Její rodiče náramně rajtují na dochvilnosti, a táta má spíš sklon si takovými věcmi moc hlavu nelámat. Takže Ona vždycky začne panikařit, že přijdou pozdě.
  A oba pokaždé zpanikaří z hrůzy, jak se budu chovat já. Když jsem u babičky a dědečka, přestávám totiž být normální dítě a stává se ze mě jakási názorná pomůcka ve vytrvalostním sporu mezi mou mámou a Její mámou ve věci různých přístupů k výchově dítěte a péči o něj. Zrovna v tuhle chvíli se bojištěm stal problém navykání na záchod.
  Její matka patří do gestapácké školy navykání na záchod a domnívá se, že už mám být dávno z plenek venku. Moje máma už mě celkem vzato dovedla přes den k docela slušné pravidelnosti se speciál trenkami a tento úspěch považuje za ospravedlnění svého liberálnějšího přístupu. Ale napětí kolem téhle problematiky trvá.
  No nic, kampaň před odjezdem probíhala dneska celkem hladce. Rodiče shromáždili všecko, co potřebujou. (Tedy valnou většinu z toho potřebuju pochopitelně JÁ. Stěhovat po vlastech britských veškerou mou výbavu je úkol, proti kterému týlová příprava války v Zálivu je úkol pro jednoho oficíra s prstem v nose.) Podařilo se Jim mě navlíct do všech vrstev, které ve studeném ročním období jsou zřejmě nutné. Poradili si i s mým náhlým přáním udělat e-e zrovna ve chvíli, kdy jsme měli vyrazit. Dokonce se nepřestali ovládat, ani když se ukázalo, že to byl falešný poplach a já udělal jen číí.
  A ještě se jim podařilo vyrazit bohatě včas, aby u babičky a dědečka byli přesně v domluvenou chvíli.
  Počkal jsem si, až jsme byli na cestě nějakých dvacet minut, a pak jsem to spustil. Zčistajasna: “Ci Muchláčta!” zařval jsem. Ci Muchláčta!”
  “Tak to si hezky trhni nohou, Muchláček nebude!” děl táta, jak mu z toho napětí ujely nervy.
  “Ci Muchláčta! Ci Muchláčta!”
  Vydrželi to jen pět minut. Přesně jak jsem předpokládal, začala máma počítat, co Jim to vynese. Mají radši přijet včas a riskovat, že se budu celý den chovat jako opravdový Prevít, protože nemám Muchláčka? Nebo to zabalit, vrátit se domů pro Muchláčka, a tak mě zpacifikovat a pak už nějak spolknout ty jedovaté pohledy a poznámky vyvolané skutečností, že přijedeme pozdě?
  Obrátili to a jeli jsme pro Muchláčka.
  Tvářil jsem se na vrcholu blaha, že ho mám zpátky, a celou cestu až k babičce a dědečkovi jsem ani nemuk.
  Pak jsme tedy dorazili, Její matka metala jedovaté pohledy a moje máma se omlouvala, a tak jsem si řek, že je nejvyšší čas jim připomenout, kdo to tady má na povel.
  A vyrobil jsem do speciál trenek obrovitánské e-e.
  Takže se hned zase rozjel spor o navykání na záchod a vesele doutnal celý den.
  A abych atmosféru rodinné pohody ještě trochu obohatil, choval jsem se opravdu jako ten nejhorší Prevít.

DEN DEVÁTÝ
   Aspoň tady má člověk spoustu času na přemýšlení. Často si tak říkám, kdo to vlastně asi tak je, ten kempinkový přívěs, co mě tahá po světě...
  Docela by se mi líbilo narodit se do královské rodiny...
  Teda rozhodně hodlám mít zazobané rodiče. Narodit se jako pracháč dává člověku ohromnou výhodu proti té ostatní chátře tam venku.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Dneska sněžilo. Já už jsem sice tu věcičku viděl, ale loni jsem ještě nebyl tak vyvinutý, abych toho mohl náležitě využít. Takže letos mám dojem, že by s tím mohla být docela sranda!
   Opět se dostavil Ubrečenec. Tak jsem ho povalil a tak trochu jsem mu do sněhu zamáčknul ksichtík. Jak jinak, okamžitě se rozbrečel.
   Výstižnější přezdívku by si nikdo vymyslet nedokázal.

DEN PATNÁCTÝ
   Byl víkend, a tak se neměli na co vymlouvat, aby mě nemuseli vzít ven na sníh. Teda, říkám “Oni”, ale ve skutečnosti to dostal na krk On. Ona ještě pořád dělá ty pitomé fóry, jako že je jí po ránu špatně.
   Takže prohlásila, že je jí zle a že nechápe, proč by mě ven na sníh nemoh vzít On. K Vánocům jsem dostal takové minisáňky, tak na těch že mě jako může tahat. “Víš, jak magický zážitek pro ně sníh je, když jsou takhle malí,” zašmajchlovala hláskem.
   Jeho výraz dával dostatečně najevo, že slovo “magický” by v tuto chvíli o sněhu asi zrovna nepoužil. A řek bych, že o mně by tohle slovo spíš taky nepoužil. Nasupeně jak hrom mě tedy začal oblíkat do těch arktických podmínek panujících venku.
   No, a oblékání je ovšem odjakživa jedna z nejlepších každodenních příležitostí k naprosto příšerným vylomeninám, a možnosti jsou ještě daleko bohatší, když je venku sníh. Protože do sněhu potřebuje jeden fůru vrstev nejrůznějších textilií.
   Každá vrstva je pak další příležitostí pro Trápení Rodiče. Jak dneska ráno zjistil i On.
   V poslední době jsem ještě dále zdokonalil svou vlastní techniku, jak při oblékání dohánět rodiče k šílenství. Před půl rokem jsem jenom vřískal a nasazoval nejrůznější, leč předvídatelné tělesné techniky. Jmenovitě: 

1.    Zaujmout pozici Hvězdice (podrobný popis techniky viz Prevítem snadno a rychle - Cože? Vy jste to pořád ještě nečetli? )

2.    Zajistit, aby bez ohledu na to, co vám zrovna navlíkají, ruce lezly do děr pro hlavu nebo nohy, a nohy lezly do děr pro ruce nebo hlavu. Hlavy pak lezou kamkoli, jde jen o to, aby nadělaly co nejvíc potíží.

3.    Náhle nechat všechny oudy ochabnout, aby byly jako vařené špagety, takže se nedají nacpat do děr pro ruce, nohy atd.

4.    Všechny oudy okamžitě rvát ven z jakýchkoli děr pro ruce, nohy atd., kam se v důsledku nepozornosti náhodou nechaly narvat.

Fungovalo to vždycky docela uspokojivě, ale byl to primitivní čajíček proti tomu, co dělám teď. Rozdíl je totiž v tom, že teď umím mluvit.
   Rád bych tedy na tomto místě připomněl těm z vás, kteří je snad zapomněli, slova moudrosti z mé předešlé knihy (a doufám, že se dostatečně stydíte, je-li tomu skutečně tak), a to, že nejcennější výrazy ve střetnutích s rodiči jsou: “Já pomůžu!” a “Já sám!”
   Tato jednoduchá slovíčka je dokážou totálně odrovnat. Dva roky se tady totiž snaží vycepovat vás, abyste si všecko dělali sami. “No tak, přece si umíš oblíknout vestičku sám, ne?” “No tak, přece si to umíš podat sám, ne?” “No tak, přece mamince tatínkovi pomůžeš, ne?”
   Takže když jim konečně poskytnete, po čem už tak dlouho prahnou, nemusíte své chování měnit ani za mák. Můžete být přesně tak rozeřvaný, paličatý a nesnesitelný jako dřív. Jenže teď ať už děláte co chcete, nasadíte na tvářičku výraz zaujaté vážnosti a opakujete znovu a znovu: “Já pomůžu!” a “Já sám!”
   Rodiče nebudou dlouho mít jinou možnost než věřit, že se opravdu snažíte co nejochotněji pomáhat. Mají načtené nejrůznější příručky o péči o dítě a vědí, že vám nějaký čas bude trvat, než si upevníte a plně rozvinete motorické dovednosti. Vědí, že vám musí poskytnout dost času na zkoušky a omyly. A vědí, že se musejí vyzbrojit trpělivostí a dát vám možnost, abyste si na všecko přišli sami.
   A dohání je to k naprostému šílenství! Hihi!
   Tak třeba dneska ráno jsem předvedl patrně zatím nejdokonalejší ukázku těchto nových metod, a mé úsilí z Něho udělalo mektající a blábolivou trosku (tedy ještě víc než obvykle).
   Nejdřív bych vám rád nastínil, do kolika vrstev ošacení mě musel navlíct, než mě mohl vzít ven na sníh. Takže trenky speciál a tílko, dále triko, dvě vestičky, vlněné punčocháče, kalhoty s laclem, nepromokavá kombinéza na zip, kulich, rukavice, dvoje ponožky... no a gumové holínky.
   A to si pište, že díky mému cílevědomému soustředění ani jeden kus oděvu nepředstavoval snadné vítězství. Nadřel se, než mě do něho nastrkal. Ale pozor, já se neustále snažil pomáhat. “Já pomůžu!” mlel jsem. “Já sám!” Cítil jsem, jak jeho zuřivost vybublává výš a výš a každý můj nemotorný pokus ji přivádí blíž k bodu varu.
   Jenže věděl, že s tím nehne. Já se totiž snažil ze všech sil. Pokoušel jsem se udělat si všecko sám. Pro mě to všecko prosím byla součást procesu učení.
   A kdyby udělal to, co mi bylo jasné, že zoufale udělat touží kdyby mě drapnul, do nějakého toho kusu šatstva mě narval a zařval: “Proboha! Pust mě k tomu, ty moulo!”... No, to by ovšem na dlouhé a dlouhé měsíce taky mohl zarazit můj slibný rozvoj, že?
   Nějakým zázrakem se mu to nakonec podařilo, ovládl se, jeden mučivý kus šatstva po druhém, a nakonec mě do té hromady svršků nacpal. Když byl hotov, vypadal jsem jako důkladně izolovaná nádrž na teplou vodu nahoře s kulichem.
   A pak došlo na holínky.
   Jó, holínky... Celá knížka by se dala napsat o holínkách a o možnostech, jaké poskytují Prevítům k cuchání nervů ctěného rodičovstva.
   V konstrukci takové skromné holínky je jakási přirozená krása. Je to v té polopevnosti, v tom ohybu mezi nohou a chodidlem a v tom, jak dětská nožička obalená tlustými ponožkami do ní ne a ne vklouznout.
   Natáhnout maličké holínky i na nožičku nehybnou by bylo dost obtížné, ale když ještě k tomu takový Prevít roztahuje a zase stahuje prstíky na nohou a střídavě je ohýbá a zase natahuje a přitom neustále se smrtelnou vážností breptá: “Já pomůžu!” a “Já sám!”, je to úkol téměř nadlidský.
   Je to nádhera. Těch variací, co můžete rozehrát. Začnete tím, že strčíte pravou nohu do levé a levou do pravé. To se urovná, načež si je okamžitě pokusíte obout předkem dozadu. Když už je ta správná noha správně nasměrovaná do správné holínky, můžete ji tam násilně narvat, takže se zablokuje tak zhruba v polovině. Pak se pokusíte udělat pár kroků: holínky se přitom plácají do stran jako tulení ploutve. (Je docela snadné - a je to výborný nápad - v tuhle chvíli sebou praštit a uhodit se o něco do hlavy. Pořádný záchvat jekotu potlačovanou rodičovskou zuřivost náležitě vystupňuje.)
   No, tak dneska po ránu jsem tenhle repertoár projel celý. Přísahám, že obout mi holínky Mu trvalo přesně tak dlouho jako dostat na mě veškeré ostatní šatstvo.
   Nakonec se Mu to podařilo. Byl jsem oblečený. Stanul jsem v předsíni jako malinkatý michelinový mužíček.
   Počkal jsem si, až dojde pro sáňky, a když natahoval ruku, že otevře dveře, nasadil jsem další, pečlivě naplánovanou bombu. “Ci - čí,” pravil jsem. “Ci čí.”
   Tedy nahlas nepronesl nic, ale já jsem se za ta léta naučil docela slušně odzírat. Pověděl bych vám naprosto přesně, co říkal, jenže tahle kniha je určena pro celou rodinu...
   Svléct mě trvalo skoro tak dlouho jako předtím to oblékání. Ale neměl na vybranou. Byl jsem totiž hodný a odpovědný, že? Ten fígl s trenkama speciál spočívá v tom, že si musíte říct, když chcete udělat čí nebo e-e, no a to já jsem učinil. Je pak už jen na službu konajícím rodičovi, aby zajistil, že budete mít šatstvo dole včas.
   Když jsem tedy udělal čí, rozhodl se, že podruhé už by něco takového nezvládl, a nasadil mi plenku. Proti tomu jsem důrazně zaprotestoval. Jsem jednou velký, tak co. Stačí mi trenky speciál. “Neci plenky, neci plenky,” namítal jsem rozhodně.
   On zůstal k mému naléhání hluchý. To už se mu do očí vkrádal zvláštní, šílenecký pohled. Pracně mě znovu oblékal, jednu mučivou vrstvu po druhé, dech se mu přitom čím dál víc krátil, až se z něho dral v téměř nezastíraném vrčení.
   No, ani podruhé jsem mu to zrovna neusnadnil, stejně jako předtím.
   A holínky mu teď trvaly ještě déle než poprvé.
   Nakonec byl úkol splněn. Otevřel dveře a vyvedl mě ven. Položil sáňky na sníh a posadil mě na ně.
   Počkal jsem si, až mě dotáhne na konec zahrádky. A když zabočil doleva na ulici, obratně jsem sebou hodil do strany a ze sáněk jsem sletěl.
   Vycpaný jsem byl tak dokonale, že to vůbec nebolelo. Jenže to jsem mu nehodlal sdělovat. Okamžitě jsem vydal mohutný bolestný řev a rozječel jsem se: “Zima! Zima!”
   Odmítl jsem se dát utěšit. Pokusil se mě na sáňky vrátit, ale já jsem zaujal pozici známou jako Základní Posaz: Pytel Brambor (svalstvo povolené, klouby uvolněné) a svalil jsem se podruhé. Jekot jsem zdvojnásobil.
   “Potřebuješ si vyrazit ve sněhu,” snažil se mě přesvědčit. “Uvidíš té legrace ve sněhu.”
   To jistě. Jenže ne dneska. Dneska se soustředíme na jediné: bude mě oblíkat a svlíkat.
   Moc dlouho nevydržel. Můj řev už upoutal pozornost zvědavých sousedů. A v jednom z oken v patře se ukázala Její tvář. “Co to tomu dítěti proboha živého děláš?” dotázala se.
   Rychle to vzdal. Vzal mě zpátky do domu a další hodinu mě svlíkal.
   A když jsem stanul zase v domácím vybavení, podíval jsem se toužebně z okna. “Ci sníh,” oznámil jsem. “Ci sníh!”

DEN SEDMNÁCTÝ
   Sem a tam... tam a sem...
   Teda povím vám, že život tady není o nic zajímavější než dřív. Co tady vevnitř nakonec taky jiného dělat.
   Měřím teď nějakých takových šestnáct centimetrů. A to znamená co - že jsem asi tak velký jako tyčinka marska, ovšem Kingsize, tedy v královském provedení, aby se tak řeklo. Jo, to bude asi ono. I když tedy jiný tvar, pochopitelně. Hlavu mám ještě pořád na to tělíčko strašně velikou.
   A nejsem potažený čokoládou. Zrovna teď jsem potažený takovým jako chmýřím, a to prosím úplně všude. Teda nic moc, vám povím. Chodit po světě jako nějaký chlupatý pulec, to teda ne.
   Ovšem pozor, v takovém konkurzu na herce ve sci-fi hororu bych ostatní uchazeče vyklep jako nic.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Ona je teď celá hr, abych začal co nejdřív chodit na opravdický záchod. Tak jsem tam teda dneska ráno, než se odebrala do práce, zašel - a použil jsem ho jako skotský střik pro kočku.
   Je to jednoduché jak facka. Prostě hodíte kočku dovnitř a spláchnete.
   Tak mi ale připadalo, že Jí to zrovna moc velkou radost neudělalo.
   A kočce taky ne. Chichichi.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Zase jsem o pár kousků pokročil na vývojové frontě. Začínají se mi objevovat nehty na rukou a na nohou. Klasa, co? Jo, a už mi taky raší elegantní řasy a obočí. Tak mě napadá, že bych si moh začít trénovat takové to svůdné pomrkávání - no, nápad to je... I když trochu praštěný. Na koho bych tady asi tak pomrkával, no ne?
   Tak tohle je na tom to nejhorší, jeden je úplně sám a nemá do čeho píchnout, jen se může potloukat sem a tam... Třeba je tohle životní stádium o něco větší sranda, když je člověk dvojče... nebo trojče... nebo čtyřče... nebo nějaká jiná, rozumí se vyšší, kombinace, co může vytřískat nějaký slušný sponzorský peníz od nějakých bulvárních novin.
   Na druhé straně je fakt, že tady je málo místa už i pro mě. Takže dost pochybuju, že bych měl zase dvakrát chuť hrát si tady na sardinky ještě s někým jiným.
   A pak, když jsem tady jen já sám, nemám konkurenci. Takže až se konečně objevím, budu se těšit nedělené pozornosti dvou rodičů, a ti nebudou mít nikoho jiného než mě a budou moct veškerou láskou zahrnovat jen a jen mě. No, asi bude přece jen lepší, že jsem sám.
   Tak tedy héj rup. A do toho.
   Sem a tam...

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Tak Ona nedá pokoj a ještě pořád si vymýšlí, že bude mít další dítě. Ach jo, ach jo. Ona asi fakt žije v nějakém svém vlastním světě. Měla by se uchýlit k nějaké té lékařské příručce, má jich tu dost, tak ať si načte, jak je to s tím domnělým těhotenstvím.
   Jako by na nějaké další dítě měla čas! Vždyť nemá málem čas ani na mě. Už teď to sotva stíhá, když mi má poskytovat veškerou pozornost a péči, jaké tvrdě vyžaduju. A už jí teda rozhodně nepřebývá energie pro někoho dalšího.

Zpět na obsah       27.kapitola

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)