DEN DRUHÝ
   Dnes ráno se dostavila Její matka a přinesla mi dárek. “Je to trochu předčasný dárek k Vánocům nebo k narozeninám,” hlásila.
   Rozbalil jsem to. Moji rodiče se domnívají, že to je obzvláště chytrý kousek, ale podle mě na tom vůbec nic není. S dárkem zacházím jako s jakýmkoli jiným předmětem, který mi někdo podá - popadnu ho a servu z toho všecko, co se od předmětu dá oddělit. V případě dárků to obyčejně bývá balicí papír. A jakmile odstraním ten, hned prozkoumám, jestli by se od toho nedalo oddělit ještě něco.
   Od toho, co jsem dostal dneska ráno, už se nedalo oddělit nic. Byl to solidní a nezvratně tvarovaný předmět z umělé hmoty. Nočník.
   Podívala se na něj poněkud naštvaně. “Na to je ještě brzy. Už jsem ti to říkala - dojde na to, až bude čas, a rozhodně ne dřív.”
   “Nikdy není moc brzy,” oponovala Její mamá. “Je to jen otázka kázně. Stejně jako odstavování.”
   “Odstavování do toho, prosím tě, netahej.”
   “Nezlob se, děvenko, ale musím ti to říct. Kdybys bývala vytrvala, když jsi ho začala odstavovat tehdy před -”
   “Mami, nemluvíme o odstavování. Mluvíme o nočníku.”
   “Tak dobře, děvenko. Já jsem jen chtěla říct, že když se dítě začne navykat na existenci nočníku dost brzy, tak mu to pak přijde mnohem přirozenější.”
   “Nepřijde,” na to Ona.
   “Ale přijde,” na to Její matka. “Všechny moje děti už byly bez plenek, když jim bylo čtrnáct měsíců.”
   “Jo, a jen se podívej, jaké neurotiky jsi z nás nadělala,” utrhla se na ni Ona.
   Už se mi jasně rýsuje, že podobně jako jídlo, i navykání na nočník bude dokonalý nástroj na citové vydírání.

DEN DVANÁCTÝ
   Ještě jsem nedospěl ke konečnému rozhodnutí ve věci prvního slova.
   Dneska ráno, když mě oblíkala, jsem už omylem jedno málem vypustil.
   “Ježišmarjá,” říkala, “ty jsi ale takový prevít! Ty jsi tak... tak... já opravdu nevím co...”
   No, a tady jsem málem řek: “Dificilní.”
   Možná je dobře, že jsem si to nechal pro sebe.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Dneska nové vzrůšo - papírové řetězy.
   Blíží se totiž Vánoce, a Ona z toho zřejmě hodlá udělat opravdu mimořádně velký tyjátr. Nevím, jestli to dělá pokaždé, nebo jestli to má být na mou počest.
   Takže rozvěšovala ty papírové řetězy a v jednom kuse brebentila: “No, to jsou klásné papílové řetízty, viď? Ty jsou hezoučté, viď? Ty se ti líbí, viď?”
   No, odpověď je, ano, líbí. Jenže - nemusím jistě zdůrazňovat - ne na koukání.
   Moje příležitost přišla jako obvykle, když zazvonil telefon. Jakmile vyběhla ze dveří, přelezl jsem k řetězu, který předtím zrovna věšela, a začal jsem ho systematicky drát na cucky.
   V této bohulibé činnosti jsem získal neočekávaného spojence. Připojila se ke mně kočka a začala řetěz cupovat na konfety. Vůbec poprvé jsme tak něco dělali spolu, já a kočka. Možná by se mezi námi přece jen mohly vyvinout přátelské vztahy.
   Ale nejspíš přece jen asi ne. Jsem totiž mazanější než kočka, a sotva jsem uslyšel, že Ona dotelefonovala a zavěsila, už jsem honem po zadku metelil na druhou stranu pokoje, odkud jsem na to ubohé zvířátko pohlížel odmítavě kritickým zrakem. Přistižena při činu!
   Dostala vztekle naplácáno, a jak má ve zvyku, vypálila kočičí dírou.
   Bude asi nějaký čas trvat, než se ty přátelské vztahy rozvinou.

DEN OSMNÁCTÝ
   Nedají pokoj, pořád melou něco o tom prvním slovu. “Já už se tak těším, až uslyším, jak malej promluví,” zaslechl jsem Ji, jak Mu poněkud rozkochaně sděluje dneska večer.
   “No, já nevím,” vtipně na to On, “třeba nám to nepůjde zrovna moc pod nos.”
   Jo, v žertu lidi občas pronesou něco hluboce pravdivého. Ale já bych zase nebyl takový kruťas. No ne?
   Ovšem ne že by mě to nesvádělo.
   “Ale že by to byla krása,” pokračovala Ona, “kdyby to první slovo přišlo jako dárek k Vánocům...”
   Někdy mě ten Její naivní optimismus tedy fakt dojímá. I když, na druhé straně, proč ne? Já přece nejsem v podstatě mstivý, a jestli Jim to poskytne něco neškodné radosti, proč bych jim to potěšení neměl dopřát a to první slovo nepronést zrovna na Vánoce.
   Mohl bych třeba prohodit: “Veselé Vánoce!” To by se v ten čas rozhodně hodilo.
   Anebo bych mohl napodobit Dickensova maličkého Timíčka a vybalit na ně jeho slavnou průpovídku: “A Bůh ať požehná nám všem.” I když to by možná byl trochu trapas.
   Z těchto úvah mě vytrhl On. Povídá: “No, to by bylo ohromné. Na Boží Hod. Až tady budou tvoji i moji rodiče...”
   A to se podívejme. Takže ono to nemá být jen pro ně. Chtějí se se mnou vytahovat.

DEN DVACÁTÝ
   Já vím přesně, na co hrajou s touhle akcí “první slovo”.
   Vědí, že na Boží Hod budou tady v malém domku mít dvě soupravy rodičů najednou a že tu bude neuvěřitelné společenské dusno. Copak se nikdy nepoučí? Ty příšerné křtiny by jim bývaly měly vtlouct do hlavy základní poučku plánovaného rodičovství: SOUPEŘÍCÍ PRARODIČE SEPAROVAT
   Patrně nejspíš doufají, že dodám první slovo nebo předvedu nějaký jiný nový kousek, a tak obstarám potřebnou zábavnou vložku. Chtějí to přehrát na mě, no.
   Jen si sněte, rodičové, jen si klidně sněte.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Já tedy fakt nevím, co to dneska večer vyváděli.
   Hezky pomalu si v klidu usínám, když vtrhnou dovnitř ke mně, motají se a chichotají (asi menší foršus na tu pravou vánoční náladu) a uvážou mi na postýlku prázdnou punčochu. Za chvíli přišli zas a místo ní tam dali plnou. Co to má být?
   Prosím, já jsem docela ochoten přistoupit na tuhle šaškárnu s vánočním překvapením, když jim to udělá radost, ale až za pár let. Budu psát dopisy a budu je strkat do komína, budu si na postel věšet prázdnou punčochu, nechám venku biskupský chlebíček, skleničku whisky a nějaké ty brambůrky pro soba, a budu projevovat náležité překvapení, že na Boží Hod ráno mám punčochu plnou. Ale vždyť mi není ještě ani rok! Proč si proboha živého představujou, že dokážu ocenit tuhle poněkud komplikovanou záležitost s legendárním dobrodějem, který jako sestupuje komínem a lidumilně plní hodným dětičkám punčochy?
   Leccos u svých drahých rodičů prostě do smrti nepochopím.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Boží Hod vánoční - jako by mi dovolili, abych na to zapomněl! Vzbudil jsem se dřív než Oni a podíval jsem se na druhý konec postýlky Překvapení nad překvapení - visela tam punčocha.
   Na chvilku jsem uvažoval, že bych na ni mohl spadnout a obsah z ní vyrvat. Ale pak jsem si řek - co Jim to budu usnadňovat. Jen ať mi pěkně předvedou, co s tím mám udělat.
   Pak mě rodiče hezky dle očekávání vzali k sobě do postele a pomohli mi punčochu otevřít. Já jsem hezky dle očekávání serval papír ze všech dárků, a oni přitom vrkali nadšením, jak se dárek po dárku objevoval na světle božím. Ve tvářích se jim zračilo nevinné potěšení, bylo na tom cosi až dojemně milého.
   “No ne, to je ale klása, viď?” volali jeden přes druhého. “To je nádhela, takové Vánoce, viď?”
   Měl jsem velké cukání využít téhle chvíle, abych pronesl své první slovo. Ale mám takový dojem, že “Humbuk” by asi býval nevyvolal zrovna největší nadšení.
   Dopoledne se vleklo, jedno vánoční veselí po druhém. Nacpali mě, speciálně při této příležitosti, do slušivého slavnostního hábitu, a vzdor mým usilovným snahám se jim podařilo udržet ho neposkvrněný cákanci rozčvaňhaného papundeklu.
   V poledne dorazili Jeho rodiče a hned dostali po skleničce.
   O pět minut později dorazili Její rodiče a hned dostali po skleničce.
   Všichni si připili.
   “No, to je ale milé,” Její rodiče hlaholili na adresu Jeho rodičů. “To jsme rádi, že vás konečně jednou vidíme.”
   “A my jsme rádi, že vidíme vás,” hlaholili Jeho rodiče na adresu Jejích rodičů. “Škoda, že se to nestává častěji.”
   “Budeme se v budoucnu muset postarat, abychom to napravili,” hlaholili Jeho rodiče na adresu Jejích rodičů.
   “To tedy určitě budeme,” hlaholili Její rodiče na adresu Jeho rodičů. Nastalo dlouhé ticho. Uvažoval jsem, jestli ho nemám přerušit svým prvním slovem a zařvat: “Pokrytci!”
   Konečně došlo na slavnostní vánoční oběd. I ten se poněkud vlekl. V každém smyslu.
   Speciálně pro tuto příležitost mi Ona rozmixovala kus krocana a pár růžičkových kapustiček, že aby prý “malej měl to, co my.”
   Musím bohužel konstatovat, že po jednom soustu jsem to musel zavrhnout. Do vzhledu a do konzistence se trefila, ale to bylo vše: chuť to pořádnou nemělo.
   Tak jsem dostal skleničku jater s mrkvičkou. No, a to teda konečně mělo chuť jako rozčvaňhaný papundekl.
   Když se všichni nacpali, usadili jsme se u stromku za účelem distribuce dalších dárečků.
   Nejmíň polovina z té hromady zboží pod stromkem byla pro mě. Jeden dáreček po druhém mi podávali, já z něho vždycky strhl papír a předstíral jsem, že mě obal zajímá daleko víc než obsah.
   (Jen abych vyhověl, protože rodiče neustále opakovali, že to dělám pokaždé, a měl jsem dojem, že jim to připadá vtipné.)
   Ona Mu k vánocům dala biliárové tágo. On Jí jakýsi kus spodního prádla, ale ona se styděla a odmítala ho před soustředěním rodičů vytáhnout z krabice.
   Chtěla zakrýt rozpaky, a proto se obrátila na mě. “No tak, a teď se pěkně podíváme, co nám přinesl dědeček s babičkou, viď?” A přistrčila ke mně velikánský balík.
   Nasadil jsem obvyklou proceduru s rvaním papíru a odhalil jsem velký červený vozík plný malých cihliček. Pochopitelně jsem ho ignoroval a věnoval jsem se servanému papíru.
   Uslyšel jsem lehké odkašlávání, načež pronesl On: “No tak, a teď se pěkně podíváme, co nám přinesl dědeček s babičkou, viď?” A přistrčil ke mně další velikánský balík.
   Musím vám to říkat? Strhal jsem balicí papír a odhalil jsem přesně týž vozík. Dokonce i červený byl.
   Následovaly salvy neupřímného smíchu a oboustranného ujišťování, že jim to “ale vůbec nevadí”, ale bylo jasné, že vadí. A jak. Hladina družného veselí v pokoji poklesla ještě výrazněji.
   Nevím, co se tak rozčilovali. Tím, že by snad soupeřili o můj zájem, to být nemohlo, protože já jsem byl jako obvykle spravedlivý a oba dárky jsem ignoroval naprosto rovnocenně.
   Nakonec nebyl můj celodenní zátah tak zlý. Kromě již zmíněných dvou vozíků jsem nyní pyšným majitelem tří poštovních schráneček, sedmi tahacích zařízení vyluzujících zvuky (různé), pěti hračiček do koupele (výběrových), dvou xylofonů a píšťalky... navíc ke všem ostatním poštovním schránečkám, tahacím zařízením, hračičkám do koupele atd. atd., které už vlastním a s kterými si nikdy nehraju.
   Mezitím dospělí rozbalovali svoje dárky. Sotva byl dáreček vybalen, už obdarovaný(á) neupřímně ječel(a): “Jeje, zrovna tohle potřebuju!” jakož i “Děkuju mockrát!”, a pokaždé když jsem serval papír z nějakého mého dárečku, zeptala se Ona: “Tak copak řekneš, co? Tak copak řekneš, co?”
   Nebýt toho zoufalého tónu v Jejím hlase, býval bych to neudělal, ale to věčné napovídání prozrazovalo, jak mučivě touží, abych už vyrukoval s tím prvním slovem, jedinou to nadějí, že se ten den ještě podaří zachránit.
   A tak jsem se nad ní smiloval. Když jsem stahoval papír z další plastikové boule, naléhala úplně posedle: “Tak copak řekneš, co?”
   Viděl jsem Jeho, jak se na druhém konci pokoje pokouší za pomoci toho dárku od Ní trefit koulí do květináče, chtivě jsem na Něho začal máchat rukama a pronesl jsem úplně jasně: “Kuje...” a míň jasně jsem dodal “čnít”.
   “Slyšíte,” zaječela Ona, oči navrch hlavy. “Malej řek první slovo!”
   “Co říká malej, co říká malej?” halasil On a shromážděné příbuzenstvo.
   Vítězoslavně se usmála. “‘Děkuju’!”
   Opravil jsem Ji: “Kuje...”
   “No prosím!” volala. “Řek to zas!”
   Kapituluju. Kdybych býval chtěl říct “Děkuju”, tak jsem to řek, ne?
   ‘Panebože,’ zoufal jsem si potichu, když kolem mě všichni šíleli, jaké jsem chytré a zdvořilé miminko, ‘proč jsem se nemohl narodit rodičům aspoň s minimální dávkou inteligence?’

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Navykla si něco, co mě dohání k zuřivosti. Pokaždé, když mi něco dá, zeptá se: “A co řekneš?”
   Měl jsem vědět, že k tomu dojde. No dobře, už to neudělám. Po tom, jak mě posledně nepochopili, si dám pozor, abych hned tak zase neřekl slovo “Kuječnít.”

DEN TŘICÁTÝ
   Sláva, sláva! Dneska se mi splnilo dávné přání.
   Nasadil jsem nejnovější pohybové a koordinační dovednosti a konečně se mi podařilo vztyčit se v postýlce a rafnout TEN PODĚLANÝ NESMYSL!
   Popadl jsem toho dolního huňatého krokodýlka a pověsil jsem se na něj celou vahou. Provázek se okamžitě přetrhl a celá ta nádhera se mi zřítila na hlavu.
   Ocucal a ožvýkal jsem co nejvíc těch maličkých bestií a s radostí jsem konstatoval, že nejsou zrovna moc robustní.
   Ale stejně je to nádhera, co všecko člověk zvládne, když má zuby. Mám takový dojem, že ani v nejmenším nehrozí nebezpečí, že by se snad pokusili znovu sestavit tu oslintanou hromadu rozcupovaného textilu a zohýbané umělé hmoty, co zachránili z hlubin mé postýlky.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Končím svůj první rok: vhodná příležitost zhodnotit pokroky dosažené za minulých dvanáct měsíců.
   No, tak dohromady to celkem jde. Snadné to vždycky nebylo. Sem tam se vyskytl i nějaký ten zákonitý neúspěch, leckterá poučení se prosazovala pomaleji než jiná, některé základní dovednosti bude nutno prosazovat a upevňovat.
   Rovněž se pochopitelně vyskytly i jisté problémy s chováním - podrážděné vztekání, když se něco řádně nepovedlo hned napoprvé, něco nevrlých reakcí na nevyhnutelné disciplinární požadavky vyvolávané každou situací, v níž lidé musejí žít společně, jistá opožděnost v rozvoji společenské etikety, a přece jen příliš mnoho dokladů prostého staromódního sobectví.
   Rovněž na odstavovací frontě nebylo dosaženo takového pokroku, v jaký jisté vlivné kruhy zřejmě doufaly.
   Leč v duchu blížícího se Nového roku, buďme velkomyslní. Zapomeňme na obtíže, drobné spory a nemístná mocenská soupeření. Soustřeďme se na drobné konkrétní úspěchy, jichž bylo za posledních dvanáct měsíců dosaženo.
   Ne, celkem vzato se moji rodičové nevyvíjejí zrovna nejhůř.

Zpět na obsah     2.část - Kdopak tu chodí

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)