11. měsíc
DEN
SEDMÝ
Proč
jen jsou oba takoví nedůslední? Nejdřív mě povzbuzujou, abych něco dělal,
a pak najednou přestanou.
Tak
například: od prvních pokusů s lezením mě povzbuzují, abych v tom pokračoval,
a mají radost, když dělám pokroky. A přitom, pokaždé když se v předsíni
přiblížím ke schodům, tak mě popadnou a táhnou mě pryč.
Ale
to je prosím strašně krátkozraké! Zdá se, že jsou celí hr, abych v pozdějším
životě všecko uměl a zvládal, ale měli by si uvědomit, že z nikoho
nebude Renesanční Člověk, když se mu bude bránit v cestě vzhůru!
DEN
JEDENÁCTÝ
Tak
dlouho jsem třískal hlavou do stěny té mé ohrádky, až konečně, dnešního
dne, se to vyplatilo.
Už
několik týdnů jsem si všímal, že ten kousek s počitadlem se čím dál tím
víc uvolňuje.
Dneska
jsem se rozhodl podrobit ho zkoušce v oné nestřežené chvíli, kdy Ona věší
venku prádlo. (Obvykle jí to trvá celou věčnost, jelikož Jí ještě pořád
poskytuju nejmíň tři pračky denně.)
Po
dvaceti minutách soustředěného trkání hlavou do oslabené stěny ohrádky
jsem zkusil vzít do ruky dva drátky s kuličkami a celou svou vahou najednou
kecnout na zem.
O
lepším výsledku jsem nemohl ani snít. Drátky vyletěly z úchytů a kuličky
se rozkutálely do všech stran, hlavně uvnitř ohrádky.
Celý
zrůžovělý z nenadálého úspěchu jsem se okamžitě přitáhl rukama,
zvedl a udělal totéž se zbývajícím drátkem. Výsledek stejný
Natáhl
jsem se ke dvěma stojkám, co mezi nimi předtím bylo namontované to počitadlo.
I ty byly nádherně uvolněné. Užuž jsem se chystal, že na jedné vyzkouším
svou plnou váhu, ale pak přece jen zvítězila opatrnost.
Místo
toho jsem rozkutálené kuličky sebral a poschovával jsem je, kde to jen šlo.
Několik jich krásně vklouzlo do různých hraček z umělé hmoty, některé
jsem nastrkal pod koberec a další se mi podařilo naházet pod pohovku na
druhou stranu pokoje.
Jen
tak tak jsem schoval poslední kuličku a chystal jsem se pustit znovu do
stojek, když se Ona vrátila ze zahrádky. Okamžitě si všimla mezery, kde předtím
bývaly kuličky a drátky, a okamžitě nasadila poplachový režim, opět pro
změnu vyděšená, že jsem je spolykal.
To
jsem tedy, pravda, nezamýšlel, ale zase to mělo tu výhodu, že to odvedlo
Její pozornost od oslabeného stavu stěny v ohrádce.
Mělo
to však taky nevýhodu, a sice, že Ji to uvrhlo opět do stejné superhysterie
jako skleněné korálky před několika měsíci.
Snažil
jsem se ukazovat na plastikové hračky, koberec a pohovku, aby ty nezvěstné
dusiče našla, ale nebylo to nic platné. Trvala na opakování kompletní
nemocniční procedury (viz MĚSÍC DEVÁTÝ - DNY DVACET DVA AŽ DVACET TŘI).
Dost
mě to zklamalo, protože to znamenalo odklad Velkého Úniku z Ohrádky.
DEN
DVANÁCTÝ
Z
nemocnice jsem se dostal domů až druhý den k obědu.
A
ani pak mi nedala příležitost zabývat se únikovými plány. Dělalo Jí to
takovou hlavu, že mě celé odpoledne tahala s sebou, aby se prý mohla
spolehnout, že jsem “v pořádku”.
DEN
TŘINÁCTÝ
Strávila
další den tím, že na mě cituplně hleděla, jako bych se už už chystal
inscenovat Úmrtí malé Nelinky a jako by si mě ještě chtěla užít. Měla
by člověku taková pozornost asi lichotit, ale já chci jen jedno jediné, aby
mě strčila do ohrádky a já se mohl v klidu věnovat organizování úniku!
DEN
SEDMNÁCTÝ
Dnes
jsem byl opět, díky bohu, uvržen do svého vězení, takže jsem mohl konečně
uskutečnit ten dávný plán.
Ano,
dnešek byl dnem Velkého Úniku z Ohrádky.
Všecko
proběhlo jako po másle. Klaplo to naprosto eňo něňo, jedna báseň.
Akce
zahájena v deset nula nula, když byla hlídka na rajonech s prádlem. První fáze
přiblížení k podezřelému úseku ohradní zdi; následovalo pevné uchopení
stojky obouruč, pak záklon plnou vahou a pokles do sedu.
Nic.
Nedal jsem se odradit, a znovu. Tentokrát se dřevo kousíček pohnulo a
zavrzalo.
Na
třetí záběr dokonalý účinek. Stojka nahoře vytržena z překladu a
ulomena, část spadla do ohrádky. Dole ještě stále upevněna, stačilo však
několikrát za ni pořádně vzít, a už byla venku.
Vyzkoušen
otvor, ještě však stále úzký na ducaté mimino s papírovou plenou a v
tepláčkách.
Pozornost
obrácena na druhou stojku. Pevnější než první, leč uvolněna při šestém
pokusu. Rovněž vytažena z dolního rámu.
Zkusil
jsem otvor. Těsný, ale podařilo se mi vykroutit se ven.
Svoboda!
Joj, ta má sladkou chuť, to vám povím! Chvilková nerozhodnost, co teď, když
jsem venku, ale ve skutečnosti existoval jen jediný cíl. Přelezl jsem obývacím
pokojem a do předsíně. Zamířil jsem ke schodům.
Schody
jsem ještě nikdy nedělal, ale nedopustil jsem, aby mě to nějak zpomalilo.
Člověk neví, co všecko dokáže, než to zkusí. Takže, ruce na druhý
schod, kolena pěkně pomalu na první. Ruce posun na třetí schod, kolena na
druhý, a tak dále.
Sranda,
prosím. Nevím, proč se kolem toho nadělá takového povyku.
Jediná
ožehavá chvilka nastala, když jsem se pokusil ohlédnout. Tělo jsem opíral
o jednu ruku, otočil jsem trup. Pocit značně rozklepaný. Celý jsem se
rozkymácel a musel jsem sebou hodit dopředu, abych nesletěl.
(Důležitá
připomínka: tepláčky nejsou na lezení po schodech ideální. Ponožky taky
ne - strašně kloužou. Doporučuju bagančata.)
Naplánoval
jsem si vylézt až nahoru. Nevím proč. Asi protože tam ten hořejšek je.
Byl
jsem už jen pouhé tři schody od vrcholu, když mě najednou zastavil jekot
zdola. Poznal jsem Její hlas. Napůl jsem se otočil, abych se na ni podíval.
Nebezpečně jsem se zakymácel.
Tvář
jak křída. Ochromená strachem. Zavřeštěla: “Nehýbej se! Proboha živého,
nehýbej se!”
No,
nebyl bych to ani já, kdybych tohle neignoroval a nerozhodl se, předvést tu
svou novou horolezeckou nebo lépe slaňovací dovednost. Rozhodl jsem se hodit
tam zpátečku. Vlastně jsem to se zpáteční cestou neměl ještě vyzkoušené,
ale kdy mně, prosím pěkně, nedostatek zkušeností v něčem zabránil, ha?
Jenže
cesta zpátky je mnohem těžší než cesta kupředu. Spustil jsem jednu nohu
na schod pod sebou.
Spustil
jsem druhou.
Najednou
jsem pocítil silný tah zemské tíže. Pokusil jsem se chytit horního schodu
rukama. Nebylo za co.
Sjížděl
jsem dolů a břichem jsem drncal o kraje schodů. Slaňování bez lana.
Chytla
mě v půli cesty.
Vzlykala,
slzy se jí hrnuly po tvářích. Tiskla mě k sobě. Neustále opakovala:
“Jak jsi to udělal? Jak jsi to udělal?”
(Pozn.:
Když hysterčí, neformuluje otázky s ‘viď?’ na konci.)
Poskytnout
Jí odpovědi, jaké chtěla slyšet? Ani náhodou. Jen opakovat jméno a
hodnost, a dost.
Ale
i tak, vykonán pěkný kus práce. Úkol splněn, řekl bych.
DEN
DVACÁTÝ ČTVRTÝ
Dneska
ráno se mnou zkusila zase něco jiného. Měla strašně napilno, protože si z
nějakého záhadného důvodu vzpomněla, že by jí mohl projít bláznivý nápad,
a to uspořádat u nás doma takový příjemný a civilizovaný večírek
(scestné naděje - pochopitelně odsouzené k nezdaru). V důsledku toho
hodlala strávit celé dopoledne špikováním všeho, co v kuchyni a ve špajzu
najde, česnekem.
A
nechtěla, abych Jí přitom stál v cestě.
Strčila
mě do ohrádky (po mém slavném útěku ji dali definitivně spravit a zesílit
nýty speciálního ochranného režimu - teď už bych se z ní dostal, jedině
kdybych se podhrabal kobercem) a naházela mi tam tradiční hromadu plastikových
chrastítek, kachniček, telefonů, kladívek, autíček a dalších předmětů,
teď už tak znetvořených, že není možno je identifikovat - abych měl čím
mlátit, co žvýkat a po čem blít.
No,
teď už by si ale opravdu mohla uvědomit, že tahle sbírečka dokáže udržet
mou pozornost asi tak na 0,0000000001 vteřiny. Ani jsem se nenamáhal vůbec vzít
něco z toho do ruky, a hned jsem najel na řvaní.
Když
na to opravdu šlápnu, nevydrží dlouho. Tentokrát stačila tak ještě opásat
se zástěrou a říznout do jednoho stroužku česneku, než Ji přepadla ta
strašlivá myšlenka - ŽE BY MI OPRAVDU MOHLO NĚCO BÝT.
(Tohle
je mimochodem velice užitečná rada při veškerém jednání s rodiči. Když
si začnou myslet, že prostě jenom vyvádíte a děláte povyk pro nic za nic,
doporučuju najednou vřeštění změnit. To znamená na několik vteřin
zmlknout a pak vydat mocný ryk. Nikdy to nezklame, a průměrný rodič už se
žene k vám.)
A
když se nad náhlou změnou řevu začnou tvářit blazeovaně, není prostě
nad staré dobré sebepoškození.
Není
to tak těžké, jak by se snad mohlo zdát. Docela uspokojivou ránu si můžete
přivodit, když zakopnete, spadnete z výšky nebo nějakou výhodnou částí
anatomie do něčeho pořádně vrazíte. Praxe vás naučí, jak s minimem
bolesti dosáhnout maximálního vizuálního účinku.
Rána
způsobená sebepoškozením by samozřejmě vůbec neměla bolet, ale vy
pochopitelně musíte řvát, jako by vám rvali všechny nehty z prstů.
Málokterý
rodič, když to konečně vzdá a zjistí, že z vás cáká krev, dokáže
nepodlehnout, nevzít vás do náruče a nebrumlat: “Jejej, ty chudinko naše
malinká! Ty sis opravdu ublížil! Jsem já to ale ošklivá maminka/ošklivý
tatínek! Tohle si nikdy neodpustím!”
No,
a ta nádhera je, že je to pravda. Nesou si tu svou vinu až do hrobu.
Ale
abych se vrátil k hlavnímu proudu, dneska ráno zkusila novou metodu, jak mě
udržet v klidu. Pustila televizi. “Ták,” vrkala. “Běží takový hezký
prográmek pro malé dětičky. Klásný zvířátečka a hudba a barvičky. To
se ti bude líbit, vid?”
No,
možnost jsem tomu dal. Koukal jsem na to po celou minutu, než jsem dospěl k závěru,
že je to ještě větší nuda než ta tradiční hromada plastikových chrastítek,
kachniček, telefonů, kladívek, autíček a dalších předmětů teď už tak
znetvořených, že není možno je identifikovat.
Jestli
si představuje, že mě bude moct udržet v klidu tím, že mě prdne na celý
den před televizor, tak žije ve světě čiré fantazie.
Při
jednání se mnou nejsou žádná snadná východiska, a čím dřív se s tím
smíří, tím líp.
2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)