11. měsíc

DEN SEDMÝ
  
Proč jen jsou oba takoví nedůslední? Nejdřív mě povzbuzujou, abych něco dělal, a pak najednou přestanou.
  
Tak například: od prvních pokusů s lezením mě povzbuzují, abych v tom pokračoval, a mají radost, když dělám pokroky. A přitom, pokaždé když se v předsíni přiblížím ke schodům, tak mě popadnou a táhnou mě pryč.
  
Ale to je prosím strašně krátkozraké! Zdá se, že jsou celí hr, abych v pozdějším životě všecko uměl a zvládal, ale měli by si uvědomit, že z nikoho nebude Renesanční Člověk, když se mu bude bránit v cestě vzhůru!

DEN JEDENÁCTÝ
  
Tak dlouho jsem třískal hlavou do stěny té mé ohrádky, až konečně, dnešního dne, se to vyplatilo.
  
Už několik týdnů jsem si všímal, že ten kousek s počitadlem se čím dál tím víc uvolňuje.
  
Dneska jsem se rozhodl podrobit ho zkoušce v oné nestřežené chvíli, kdy Ona věší venku prádlo. (Obvykle jí to trvá celou věčnost, jelikož Jí ještě pořád poskytuju nejmíň tři pračky denně.)
  
Po dvaceti minutách soustředěného trkání hlavou do oslabené stěny ohrádky jsem zkusil vzít do ruky dva drátky s kuličkami a celou svou vahou najednou kecnout na zem.
  
O lepším výsledku jsem nemohl ani snít. Drátky vyletěly z úchytů a kuličky se rozkutálely do všech stran, hlavně uvnitř ohrádky.
  
Celý zrůžovělý z nenadálého úspěchu jsem se okamžitě přitáhl rukama, zvedl a udělal totéž se zbývajícím drátkem. Výsledek stejný
  
Natáhl jsem se ke dvěma stojkám, co mezi nimi předtím bylo namontované to počitadlo. I ty byly nádherně uvolněné. Užuž jsem se chystal, že na jedné vyzkouším svou plnou váhu, ale pak přece jen zvítězila opatrnost.
  
Místo toho jsem rozkutálené kuličky sebral a poschovával jsem je, kde to jen šlo. Několik jich krásně vklouzlo do různých hraček z umělé hmoty, některé jsem nastrkal pod koberec a další se mi podařilo naházet pod pohovku na druhou stranu pokoje.
  
Jen tak tak jsem schoval poslední kuličku a chystal jsem se pustit znovu do stojek, když se Ona vrátila ze zahrádky. Okamžitě si všimla mezery, kde předtím bývaly kuličky a drátky, a okamžitě nasadila poplachový režim, opět pro změnu vyděšená, že jsem je spolykal.
  
To jsem tedy, pravda, nezamýšlel, ale zase to mělo tu výhodu, že to odvedlo Její pozornost od oslabeného stavu stěny v ohrádce.
  
Mělo to však taky nevýhodu, a sice, že Ji to uvrhlo opět do stejné superhysterie jako skleněné korálky před několika měsíci.
  
Snažil jsem se ukazovat na plastikové hračky, koberec a pohovku, aby ty nezvěstné dusiče našla, ale nebylo to nic platné. Trvala na opakování kompletní nemocniční procedury (viz MĚSÍC DEVÁTÝ - DNY DVACET DVA AŽ DVACET TŘI).
  
Dost mě to zklamalo, protože to znamenalo odklad Velkého Úniku z Ohrádky.

DEN DVANÁCTÝ
  
Z nemocnice jsem se dostal domů až druhý den k obědu.
  
A ani pak mi nedala příležitost zabývat se únikovými plány. Dělalo Jí to takovou hlavu, že mě celé odpoledne tahala s sebou, aby se prý mohla spolehnout, že jsem “v pořádku”.

DEN TŘINÁCTÝ
  
Strávila další den tím, že na mě cituplně hleděla, jako bych se už už chystal inscenovat Úmrtí malé Nelinky a jako by si mě ještě chtěla užít. Měla by člověku taková pozornost asi lichotit, ale já chci jen jedno jediné, aby mě strčila do ohrádky a já se mohl v klidu věnovat organizování úniku!

DEN SEDMNÁCTÝ
  
Dnes jsem byl opět, díky bohu, uvržen do svého vězení, takže jsem mohl konečně uskutečnit ten dávný plán.
  
Ano, dnešek byl dnem Velkého Úniku z Ohrádky.
  
Všecko proběhlo jako po másle. Klaplo to naprosto eňo něňo, jedna báseň.
  
Akce zahájena v deset nula nula, když byla hlídka na rajonech s prádlem. První fáze přiblížení k podezřelému úseku ohradní zdi; následovalo pevné uchopení stojky obouruč, pak záklon plnou vahou a pokles do sedu.
  
Nic. Nedal jsem se odradit, a znovu. Tentokrát se dřevo kousíček pohnulo a zavrzalo.
  
Na třetí záběr dokonalý účinek. Stojka nahoře vytržena z překladu a ulomena, část spadla do ohrádky. Dole ještě stále upevněna, stačilo však několikrát za ni pořádně vzít, a už byla venku.
  
Vyzkoušen otvor, ještě však stále úzký na ducaté mimino s papírovou plenou a v tepláčkách.
  
Pozornost obrácena na druhou stojku. Pevnější než první, leč uvolněna při šestém pokusu. Rovněž vytažena z dolního rámu.
  
Zkusil jsem otvor. Těsný, ale podařilo se mi vykroutit se ven.
  
Svoboda! Joj, ta má sladkou chuť, to vám povím! Chvilková nerozhodnost, co teď, když jsem venku, ale ve skutečnosti existoval jen jediný cíl. Přelezl jsem obývacím pokojem a do předsíně. Zamířil jsem ke schodům.
  
Schody jsem ještě nikdy nedělal, ale nedopustil jsem, aby mě to nějak zpomalilo. Člověk neví, co všecko dokáže, než to zkusí. Takže, ruce na druhý schod, kolena pěkně pomalu na první. Ruce posun na třetí schod, kolena na druhý, a tak dále.
  
Sranda, prosím. Nevím, proč se kolem toho nadělá takového povyku.
  
Jediná ožehavá chvilka nastala, když jsem se pokusil ohlédnout. Tělo jsem opíral o jednu ruku, otočil jsem trup. Pocit značně rozklepaný. Celý jsem se rozkymácel a musel jsem sebou hodit dopředu, abych nesletěl.
  
(Důležitá připomínka: tepláčky nejsou na lezení po schodech ideální. Ponožky taky ne - strašně kloužou. Doporučuju bagančata.)
  
Naplánoval jsem si vylézt až nahoru. Nevím proč. Asi protože tam ten hořejšek je.
  
Byl jsem už jen pouhé tři schody od vrcholu, když mě najednou zastavil jekot zdola. Poznal jsem Její hlas. Napůl jsem se otočil, abych se na ni podíval. Nebezpečně jsem se zakymácel.
  
Tvář jak křída. Ochromená strachem. Zavřeštěla: “Nehýbej se! Proboha živého, nehýbej se!”
  
No, nebyl bych to ani já, kdybych tohle neignoroval a nerozhodl se, předvést tu svou novou horolezeckou nebo lépe slaňovací dovednost. Rozhodl jsem se hodit tam zpátečku. Vlastně jsem to se zpáteční cestou neměl ještě vyzkoušené, ale kdy mně, prosím pěkně, nedostatek zkušeností v něčem zabránil, ha?
  
Jenže cesta zpátky je mnohem těžší než cesta kupředu. Spustil jsem jednu nohu na schod pod sebou.
  
Spustil jsem druhou.
  
Najednou jsem pocítil silný tah zemské tíže. Pokusil jsem se chytit horního schodu rukama. Nebylo za co.
  
Sjížděl jsem dolů a břichem jsem drncal o kraje schodů. Slaňování bez lana.
  
Chytla mě v půli cesty.
  
Vzlykala, slzy se jí hrnuly po tvářích. Tiskla mě k sobě. Neustále opakovala: “Jak jsi to udělal? Jak jsi to udělal?”
  
(Pozn.: Když hysterčí, neformuluje otázky s ‘viď?’ na konci.)
  
Poskytnout Jí odpovědi, jaké chtěla slyšet? Ani náhodou. Jen opakovat jméno a hodnost, a dost.
  
Ale i tak, vykonán pěkný kus práce. Úkol splněn, řekl bych.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
  
Dneska ráno se mnou zkusila zase něco jiného. Měla strašně napilno, protože si z nějakého záhadného důvodu vzpomněla, že by jí mohl projít bláznivý nápad, a to uspořádat u nás doma takový příjemný a civilizovaný večírek (scestné naděje - pochopitelně odsouzené k nezdaru). V důsledku toho hodlala strávit celé dopoledne špikováním všeho, co v kuchyni a ve špajzu najde, česnekem.
  
A nechtěla, abych Jí přitom stál v cestě.
  
Strčila mě do ohrádky (po mém slavném útěku ji dali definitivně spravit a zesílit nýty speciálního ochranného režimu - teď už bych se z ní dostal, jedině kdybych se podhrabal kobercem) a naházela mi tam tradiční hromadu plastikových chrastítek, kachniček, telefonů, kladívek, autíček a dalších předmětů, teď už tak znetvořených, že není možno je identifikovat - abych měl čím mlátit, co žvýkat a po čem blít.
  
No, teď už by si ale opravdu mohla uvědomit, že tahle sbírečka dokáže udržet mou pozornost asi tak na 0,0000000001 vteřiny. Ani jsem se nenamáhal vůbec vzít něco z toho do ruky, a hned jsem najel na řvaní.
  
Když na to opravdu šlápnu, nevydrží dlouho. Tentokrát stačila tak ještě opásat se zástěrou a říznout do jednoho stroužku česneku, než Ji přepadla ta strašlivá myšlenka - ŽE BY MI OPRAVDU MOHLO NĚCO BÝT.
  
(Tohle je mimochodem velice užitečná rada při veškerém jednání s rodiči. Když si začnou myslet, že prostě jenom vyvádíte a děláte povyk pro nic za nic, doporučuju najednou vřeštění změnit. To znamená na několik vteřin zmlknout a pak vydat mocný ryk. Nikdy to nezklame, a průměrný rodič už se žene k vám.)
  
A když se nad náhlou změnou řevu začnou tvářit blazeovaně, není prostě nad staré dobré sebepoškození.
  
Není to tak těžké, jak by se snad mohlo zdát. Docela uspokojivou ránu si můžete přivodit, když zakopnete, spadnete z výšky nebo nějakou výhodnou částí anatomie do něčeho pořádně vrazíte. Praxe vás naučí, jak s minimem bolesti dosáhnout maximálního vizuálního účinku.
  
Rána způsobená sebepoškozením by samozřejmě vůbec neměla bolet, ale vy pochopitelně musíte řvát, jako by vám rvali všechny nehty z prstů.
  
Málokterý rodič, když to konečně vzdá a zjistí, že z vás cáká krev, dokáže nepodlehnout, nevzít vás do náruče a nebrumlat: “Jejej, ty chudinko naše malinká! Ty sis opravdu ublížil! Jsem já to ale ošklivá maminka/ošklivý tatínek! Tohle si nikdy neodpustím!”
  
No, a ta nádhera je, že je to pravda. Nesou si tu svou vinu až do hrobu.
  
Ale abych se vrátil k hlavnímu proudu, dneska ráno zkusila novou metodu, jak mě udržet v klidu. Pustila televizi. “Ták,” vrkala. “Běží takový hezký prográmek pro malé dětičky. Klásný zvířátečka a hudba a barvičky. To se ti bude líbit, vid?”
  
No, možnost jsem tomu dal. Koukal jsem na to po celou minutu, než jsem dospěl k závěru, že je to ještě větší nuda než ta tradiční hromada plastikových chrastítek, kachniček, telefonů, kladívek, autíček a dalších předmětů teď už tak znetvořených, že není možno je identifikovat.
  
Jestli si představuje, že mě bude moct udržet v klidu tím, že mě prdne na celý den před televizor, tak žije ve světě čiré fantazie.
  
Při jednání se mnou nejsou žádná snadná východiska, a čím dřív se s tím smíří, tím líp. 

Zpět na obsah     Kapitola č.12

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)