DEN PRVNÍ
   Dneska ráno mě najednou napadlo, že dnešek představuje zásadní předěl v mém životě. Narodil jsem se před více než devíti měsíci. Jinými slovy jsem venku déle než vevnitř.
   K večeři jsem zvrhl talíř hovězího se zeleninkou kočce na hlavu, takže tak úplně bez oslavy tento den zase neuplynul.

DEN TŘETÍ
   Dnes jsem byl opět na dobu naprosto nelidskou uvržen do ohrádky. Nadále jsem soustředěně pracoval na počitadle a přilehlých mřížích.
   Už to nebude trvat dlouho. Ale nesmím na to ani myslet. Když člověk stráví delší dobu ve vězení, až příliš snadno podlehne krimizcvoknutí.

DEN PÁTÝ
   Posledních devět měsíců se rodiče v hovoru znovu a znovu vracejí k jednomu tématu, totiž dovolené.
   Taková dovolená, to bývávalo zřejmě vyvrcholení Jejich bezdětných let. Zdá se, že každou chvíli odfrčeli někam do teplých krajů, třeba do Řecka nebo do Španělska, tam se čtrnáct dní povalovali na sluníčku, koupali se a popíjeli, a tyhle rozkošné radovánky přerušovali, jen když se každou chvíli vraceli do nějaké té vily na delší siestu (no, aspoň tomu tak říkali).
   Mně to tedy připadá jako dost dekadentní životní styl, a rozhodně na něj nebudou moct jen tak beze všeho navázat, teď, když mají mě.
   Musím jim, pravda, přiznat, že se s tím zřejmě smířili, Ona ochotněji než On. “Já myslím, že nemá moc cenu jezdit do ciziny, než malej trochu vyroste,” slyšel jsem Ji říkat. “Až za nějaký ten rok.”
   A na to On vždycky sklíčeně poznamená: “Jo, jestli na to budeme mít.”
   Začíná si totiž uvědomovat, že můj příchod nevnesl do Jeho života jen pár těch paprsků slunečního svitu, ale že znamená taky podstatné zvýšení životních nákladů.
   Ostatně pokud jde o životní náklady, tak jsem sotva začal. Rozhodl jsem se, že zatím ještě nezačnu mluvit, a skoro vůbec se nedívám na televizi. Co teprve, až dokážu zformulovat důrazné požadavky na ty spousty velice nákladných předmětů, co se propagují v reklamních pořadech v bedně! To budou koukat.
   A co teprve, až začnu chodit do školy a až nasadím běžnou metodu: “Mají to všechny ostatní děti, tak proč ne já?” To budou koukat.
   No, ale abych se vrátil k otázce dovolených... Tedy jak říkám, více méně neochotně se smířili s tím, že letos by to s cizinou bylo slabší, ale ještě pořád pomýšlejí na to “trochu si vydechnout aspoň tady doma, na venkově”.
   “Nakonec,” zaslechl jsem Ji, jak říká dneska večer, “máme za sebou namáhavý rok. Oběma by nám prospělo, kdybychom si trochu odpočinuli.”
   Pokud jde o mě, garantuju, že dělat můžou ledaco, ale že si tedy rozhodně neodpočinou.

DEN SEDMÝ
   Trochu postoupili na té odpočinkové frontě s dovolenou. On si v podniku zamluvil pár dní volna na přespříští týden, a Ona natahala domů z cestovní kanceláře fůru brožurek o dovolených doma v Británii.
   Strávili skličující večer, když se jimi probírali. Skoro všechny druhy krátké dovolené, které by se bývaly zamlouvaly jemu (většinou v nich figurovaly věci jako létání na rogalu, horolezectví a parašutistický výcvik), museli okamžitě vyloučit, protože tam neberou děti.
   Ty, co by se bývaly zamlouvaly Jí (většinou s náročnou kuchyní - je totiž ve vší tichosti tak trochu neuspokojená výběrová kuchařinka), museli vyloučit z téhož důvodu.
   Když večer skončil, zadívali se na sebe, zničeni do hloubi duše.
   Jestli nic jiného, tak tahle chvíle je tedy postavila před skličující pravdu, a to, jak zásadně můj příchod Jejich život změnil.

DEN OSMÝ
   Zásadní krok vpřed. Po několika týdnech hýžďového posouvání po ohrádce jsem se rozhodl, že začnu experimentovat s jinou formou lokomoce.
   Začal jsem z polohy přízemního lehu na břiše, pak jsem za pomoci opěru obouruč pozvedl hlavu a hruď. Poté jsem se pokusil pozvednout břicho ze země za pomoci sunu obou kolenou.
   Prvních několik pokusů mi moc nešlo. Lépe řečeno, způsobil jsem si jimi jen bolest, jelikož jsem jako hloubkový bombardér neustále dopadal střemhlav na nos.
   Ale zkoušel jsem to znovu a znovu, a nakonec jsem byl odměněn jistým, jakkoli skromným, úspěchem. Pohnul jsem se takových nějakých osm deset centimetrů dopředu. No, a pro dnešek jsem toho zatím nechal. Nechci utíkat, než se naučím chodit - nebo snad chci říct chodit, než se naučím lézt...?

DEN DEVÁTÝ
   Nadále trénuju novou techniku pohybu. Potají. Pokaždé, když jsem Ji slyšel, že se blíží, trénink jsem zastavil. Nechci, aby si tentokrát byla vědoma, že se něco nazkušuje. Chci Jí předvést hotové číslo.

DEN DESÁTÝ
   Blbec. Dneska ráno jsem připustil, aby se ke mně přikradla. Byla šťastná jak blecha, když to uviděla. “Jú, náš chlapečet už leze?” cvrlikala. “Náš chlapečet je velkej a chytlej a pěkně už leze, viď?”
   Tak jsem se snažil, abych v Ní to prostoduché potěšení ještě povzbudil. No, co jiného jsem mohl dělat, ne?
   Okamžitě běžela zavolat matce, aby se s ní o tu dobrou zvěst podělila. Rozhovor začal na celkem milé notě, ale poněkud zkysl. Zřejmě totiž Její matka reagovala zhruba tímhle způsobem: “No, tak když už malej leze, tak aby ses pomalu začala soustřeďovat na další krok a zvykala ho na nočníček, ne?”
   Z její reakce usuzuju, že přivykání na nočník je další bod, v němž se generace neshodují. Výborně, to budu moct využít. Jemu tu velkou novinu netelefonovala. Rozhodla se, že Ho s tím překvapí, až přijde z kanclu.
   Vrátil se domů v příšerné náladě. Má moc práce, ta nešťastná dovolená je na spadnutí, a on neví, kam dřív skočit, aby to všechno stihl.
   Možná proto na něho můj nejnovější úspěch udělal poněkud méně ohromný dojem.
   “Miláčku hádej co je nového?” jásala, sotva vešel do dveří. “Malej leze.”
   “Ne,” zavrčel kysele, “někomu krkem?”

DEN TŘINÁCTÝ
   Dneska jsem se trochu zapomněl. Byl jsem zabrán do jiných myšlenek - například do plánů na Velký Únik z Ohrádky a do nesmírných možností, jak vyvolávat chaos a bugr během nadcházející dovolené - a tak jsem Jí dovolil, aby mě podfoukla.
   Nebyl jsem dostatečně soustředěn po obědě ani po svačině, a teprv když jsem Ji uslyšel, jak to oznamuje Jemu, jsem si uvědomil, jaké jsem se dopustil chyby.
   “Dneska si malej vzal dvakrát láhev místo kojení,” hlásila hrdě. “Po obědě a po svačině. Věděla jsem, že stačí jen pár dní počkat. Takže můžeme oficiálně říct, že ode dneška jsem ho začala odstavovat!”
   Musím okamžitě zahájit kruhovou obranu za účelem přechodu do útoku a znovuzískání ztraceného území.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Je čím dál mazanější. Mou okamžitou reakci na odstavovací ofenzívu zhatila tím, že skoro na celý den zmizela a nechala mě - i s veškerou flaškovou výbavou - v péči Své matky. Takže co jsem měl dělat, musel jsem holt po obědě i po večeři sevřít rty kolem toho gumově neznámého cecíku.
   A pak, jako by to ještě nestačilo, před spaním, když jsem fakt úplně sípal, abych si pořádně srkl, z Jejích ňader nevyšla skoro ani kapka.
   “Je mi líto,” oznámila samolibě. “To víš, už jsi veliký kluk, odstavuju tě, a tak prameny pomalu vysychají.”
   Čuchám čuchám něco nekalého. Vsadil bych se, že si před kojením odskočila do koupelny a skoro všechen obsah prsů odstříkala do umyvadla.
   Vůbec se mi nezamlouvá, když se takhle ohrožuje moje autorita.

DEN PATNÁCTÝ
   Vidím, že je velice paličatá. Dneska mi zase po obou hlavních jídlech nabídla láhev, ta vzdor úzkostnému řevu, za jaký bych normálně musel dostat nejmíň Oskara, rozhodně odmítla se kvůli mně rozepnout.
   A přitom je mi jasné - a to je ještě víc k vzteku - , že bez stimulace pravidelného sání se tvorba mléka neustále snižuje. Musím tenhle problém co nejdřív nějak vyřešit.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Dneska večer se On vrátil z práce ještě poničenější než normálně. Byl naposledy v práci před tou dlouze očekávanou dovolenou. Šíleně se nadřel, a teď toužil po jediném, totiž dát si pořádného panáka vizoura.
   Ale Ona pravila nikoli, nejdřív se naloží auto. Za minutku to bude hotové a pak si bude moct dát v klidu jednu dvě skleničky
   Nevrle souhlasil. Nevrlosti rozhodně neubylo, když uviděl tu horu vybavení navršenou v pokoji pro hosty.
   “Doprčic,” uryl, “vždyť jedeme na týden na dovolenou, neotevíráme si Dětský dům.”
   Takže před Ním hezky každou jednotlivou věc vzala do ruky a vysvětlila Mu přesně, proč to všechno naprosto naléhavě potřebujeme. Všecko to bylo samozřejmě pro mě.
   Tak zaprvé prakticky veškeré oblečení, co vlastním. “Mimina ušpiní neuvěřitelné haldy šatstva, a dát to prát v hotelu by přišlo příšerně draho.”
   Dále krabice papírových plen, že by se z nich dalo postavit celé město. “Nevíme, jak daleko je z hotelu do nejbližšího obchodu - a představ si, kdyby nám došly!”
   Dále pak plenkové vložky, papírové kapesníčky a ručníčky, rovněž pro celé město.
   Vaty tolik, že by to ve tmě muselo vypadat nejmíň jako stádo ovcí.
   Dále kufřík léků na afty, akné, angioneurotický edém, bolení v krku, bradavice, bronchitidu, černý kašel, dermatitidu, dermatomykózu, difterický krup, drápovitost, ekzém, folikulitidu, hlísty, choleru, chřipku, impetigo, infekční zánět spojivek, ječné zrno, kašel, kopřivku, kousnutí hmyzu, křeče, kurděje, lupy, malárii, nachlazení, neprůchodnost střev, odřeniny, omrzliny, opar, otravu rtutí, oznobeniny, pásový opar, plané neštovice, plešatost, pokousání, popáleniny, potničky, pupínky, proleženiny, průjem, příušnice, psitakózu, roupy, řezné rány, salmonelózu, sennou rýmu, sepsi, spalničky, streptokoky, strupovitost, svrab, šilhavost, škrkavky, tasemnici, ucpání slzovodů, úpal, úplavici, uštknutí, vyrážku v rozkroku, vyrážku z plenek, vyrážku z vedra, zácpu, zánět hltanu, zánět hrtanu, zánět mandlí, zánět spojivek, zánět středního ucha, zápal plic, žloutenku a žlutou zimnici.
   Dále pak ještě taška na mimino a podvozek, sporťáček, ohrádka na hraní a skládací postýlka.
   “No nazdar,” pravil On hlasem oplývajícím sarkasmem. “A co takhle kuchyňský dřez, když už jsme v tom?”
   “Díky bohu, žes mi to připomněl!” vyhrkla Ona, jako vždy vůči ironii zcela odolná. “Zapomněla jsem na vaničku!” Auto měli nakonec naložené v půl jedné.
   Z Jejich věcí už se tam nevešlo nic.

DEN OSMNÁCTÝ AŽ DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Naše týdenní dovolená byla katastrofa rozměrů naprosto nevídaných.
   Tedy aspoň z Jejich hlediska. Mě to celkem bavilo.
   No řekněte, není to docela sranda zkoumat, jak dlouho musíte řvát v neznámém hotelovém pokoji, než začnou lidi bušit do zdí? Nebo kolikrát musíte zvrhnout nejrůznější nádoby v restauraci, než vás požádají, abyste laskavě odešli?
   Rodičům se nedostalo klidu, spánku a už vůbec ne příležitosti být spolu a přitom v bdělém stavu.
   Taky více méně bez přestání pršelo.
   Jo, jeden nový zážitek. V kratičké přestávce mezi slejváky mě vzali na pláž.
   Pláž to byla ponurá a větrná, takže se mi moc nelíbila. Zjistil jsem o plážích jednu jedinou zajímavost, že totiž mokrý písek vypadá úplně stejně jako ty špinavě žluté rozčvaňhané lektvary, co mi dávají k jídlu.
   Takže jsem snědl fůry písku. Ani v chuti moc velký rozdíl není. Rovněž jsem využíval nově nabyté lezečské dovednosti, tedy když se ke mně Oni obrátili zády, abych se přiblížil ke kusům chaluh, rozervaným plastikovým taškám a psím hovínkům. Jet na dovolenou o měsíc dřív, nedostal jsem se k ničemu.
   Takže jsem i toho snědl fůry.
   Jeden rozhodný úspěch mi tahle dovolená ale přece jen přinesla. Ona musela trávit tolik času tím, že mě utěšovala u prsu, že už má zase bohaté a trvalé zásoby mlíčka.
   S potěšením konstatuju, že už neslyším žádné řeči o odstavování a o návratu do práce na poloviční úvazek.

Zpět na obsah     Kapitola č.11

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)