DEN PÁTÝ
   Dneska ráno jsem se rozhodl, že nedělám zdaleka dostatečný povyk kolem oblékání.
   Nechápu, jak mi mohlo trvat tak dlouho, než jsem na to přišel. Nakonec, když mě strkají do sedátka v autě, dělám povyk od chvíle, kdy mi vstoupilo do života - a vidíte, právě pro tenhle případ jsem si vyvinul a zdokonalil hvězdicovitou polohu (i ten název jsem vymyslel sám).
   Hvězdicovitá poloha, pokud se nebudete zlobit, že odbíhám od tématu, je ve skutečnosti velice jednoduchá - jde jen o to vypnout páteř co nejkřečovitěji a roztáhnout nohy i ruce, takže vytvoří jakýsi maltézský kříž, no a ten se do těch popruhů nedá skoro narvat.
   Takže zkrátka a dobře, od téhle chvíle si vyvinu obdobnou vzdorooblékací techniku. Jde jen o to, zajistit, aby se ani jedna končetina nedostala do toho otvoru v oděvu, do kterého se ji ten který rodič pokouší nasměrovat, a když náhodou v důsledku chvilkové nepozornosti některá končetina přece jen skončí v rukávu nebo v nohavici, co nejrychleji ji zase vytáhnout (nejlépe pak za dostatečného kroucení a obracení, aby se z oděvu stala beznadějná motanice).
   Tento proces je nutno doprovázet co největšími dávkami řvaní, slintání, ublinkávání a škrábání.
   Musím říct, že dneska ráno to zafungovalo přímo vzorově. Zatím mě vždycky dokázala obléct do pěti minut, dneska jí to trvalo minut dvacet.
   A řekl bych, že když tuhle techniku ještě trochu propracuju, mohl bych to co nevidět dotáhnout na dobrou půlhodinku. Nebo možná ještě víc.
   Ale musíte být vždycky aspoň o krok napřed: když to s tímhle příšerným chováním přeženete a budete to dělat moc dlouho, popadne rodiče vztek a nasadí násilí, aby vás do toho oblečení narvali.
   A když dojde na zkoušku síly, musejí prostě vyhrát. Jsou větší, jsou silnější, a s tím, marná sláva, dohromady nic nezmůžete.
   Jedno ale udělat můžete, a to zařídit, aby si mysleli, že vám opravdu ublížili. Když vám narvou poslední končetinu tam, kam patří, musíte zdvojnásobit intenzitu řevu, a zároveň příslušnou končetinu ochromeně svěsit. A když se Oni pokusí vám s ní pohnout, nechte ji ochable viset, ale za žádnou cenu nezapomeňte srdceryvně zařvat, pokaždé když se jí dotknou.
   Rodiče mají základní nedostatek sebedůvěry. Snadno se vyjukají, okamžitě jim hlavou začnou vířit představy, jak vás vezou do nemocnice, jak se na ně doktoři budou nevěřícně dívat a jak se jim do baráku pohrnou hordy podezíravých sociálních pracovnic a -íků, aby si vás zanesli do seznamu ohrožených dětí. (Jen si vzpomeňte, jaký jsem měl úspěch s osmiměsíční kontrolou.)
   Kdepak, rodiče fakt vyděsíte do modra jako nic - bez problému.

DEN DESÁTÝ
   Dneska se zase objevila Její přítelkyně s miminem - no, víte přece, ti dva, co jsem s nimi byl plavat. Obě matky ještě pořád dojemně touží po tom, abychom se “spřátelili”.
   Ale musím říct, že od našeho minulého střetu se věci náramně vylepšily. Moje funglnová pohyblivost znamená, že se k tomu ňoumovi dostanu dost blízko, abych se mohl pokusit urazit mu palici. Dlouho u nás nevydrželi.
   Ona strašně ráda označuje všecko patřičným názvem, a je ještě mnohem radši, když každý název odpovídá nějakému heslu v tom slavném rejstříku té knihy. No, a moje současná pohybová metoda se zřejmě podle ní nazývá hýžďový posun.

DEN JEDENÁCTÝ
   Dneska došlo na něco, čeho jsem se děsil už delší dobu, a výsledkem byla ztráta svobody. Vytáhla z komory pod schody ohrádku a vsadila mě do ní.
   Moh jsem si hlavu uřvat, ale nebylo to nic platné.

DEN DVANÁCTÝ
   Dneska ráno jsem byl opět uvězněn v ohrádce.
   Je nelidské bez soudu uvalit na člověka vazbu v prostoru pouhého metru dvacet na metr dvacet.
   Potřeboval bych nějaký kontakt na Amnesty International.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Důsledně jsem ignoroval veškeré hračky z umělé hmoty, chrastítka a další brak, který mi moje věznitelka naházela do cely na hraní, a místo toho jsem se soustředil na počitadlo z kuliček připevněných na stěnu ohrádky. Celé dopoledne jsem za ně trhal a rachotil jimi.
   Uvolňují se. Bude to dřina a bude to trvat, ale já se nevzdám. Sestavil bych únikové komando, ale asi by to bylo poněkud praštěné, když bych byl jediným členem. Třeba bych mohl vyzvat k účasti kočku.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Myšlenky na únik z ohrádky odvedeny stranou v důsledku zrodu nové dovednosti.
   Najednou jsem objevil, že můžu do věcí strkat prsty. Nebo tedy, abych byl přesnější, že můžu do věcí strkat prst.
   Přišlo to jako bleskem. Když mě dneska ráno Ona zvedla z postýlky, vrazil jsem Jí prst do oka.
   Viděla to poněkud černě, tak jsem Jí pro jistotu vrazil prst ještě i do druhého oka, aby to viděla ještě černěji.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Vrazil jsem prst do oka Jemu.

DEN OSMNÁCTÝ
   Vrazil jsem prst do oka kočce. Tím jsem ztratil poslední naději, že bych ji mohl získat, aby se stala členkou únikového komanda.

DEN DEVATENÁCTÝ
   Vrazil jsem prst do oka Její matce.
   Efekt mnohonásobně vylepšen tím, že se On rozchechtal, když jsem to udělal. Ovzduší mezi Její matkou a Jím ještě mrazivější než obvykle.

DEN DVACÁTÝ
   Pokusil jsem se vrazit prst do elektrické zásuvky, ale Ona mě odvlekla a ječela přitom na mě nejrůznější hrůzy.
   Zkusím to zas, jen co se ke mně obrátí zády.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Dneska jsem přivedl nedávno získanou dovednost ve sbírání maličkých předmětů k daleko vyšší dokonalosti. Odpoledne jsem byl u Ní nahoře v pokoji, protože se musela jít převlíct po obzvlášť upatlaném obědě. Vtom někdo zazvonil.
   Vystřelila dolů po schodech, protože je rozbitá pračka a Ona si myslela, že by to mohl být opravář.
   (Od mého příchodu nabývá každá porucha pračky rozměrů celonárodní katastrofy. Rychlost, s jakou špiním vlastní šatstvo i oděvy každého, kdo se mi octne na dostřel - mimo jiné proto, že jsem ještě stále virtuózní projektilový zvraceč - zajišťuje minimálně čtyři pračkové náklady denně. A když pračka nefunguje, stačí několik hodin a Ona je po krk ve špinavém prádle.)
   No, opravář to tedy byl, takže ho hned vedla do koupelny, aby zjistil, co milé pračce je, a mě ponechala napospas mým vlastním nápadům. V tomto konkrétním případě spočívaly mé nápady v tom, že jsem se hýžďově přesunul k Její toaletce. Stála na ní otevřená skříňka se šperky.
   Stoupl jsem si nebo spíš jsem se vysoukal o stoličku, na kterou si sedá, když se chce nalíčit (tedy pokud jí někdy - velice zřídka - poskytnu čas, aby se nalíčila). Na skříňku se šperky jsem bohužel nedosáhl, ale aspoň se mi podařilo popadnout šňůrku malých kulatých skleněných korálků.
   Sevřel jsem ručku, takže jsem je držel hezky pevně, ale jako by byly něčím ukotvené k toaletnímu stolku. Rval jsem za šňůrku, ale nebylo to nic platné.
   A vtom jsem ztratil rovnováhu. S tím stáním se poslední dobou ohromně vylepšuju, jen s rovnováhou je to ještě pořád slabší, zvlášť když se opírám jen jednou rukou. Tak jsem se tak jako šroubovitě obtočil kolem té ruky, co se držela toaletního stolku, a elegantně jsem se sesul a přistál jsem na zadku.
   A ta nádhera spočívala v tom, že jsem druhou rukou ještě pořád svíral ty korálky. Šňůrka nevydržela nápor mé váhy, rupla a maličké skleněné korálky se rozsypaly po koberci.
   Tak jsem začal šmejdit po podlaze, bral jsem je mezi palec a ukazováček a přemítal jsem, co bych si s nimi mohl tak asi počít. Zkusil jsem házet jimi o zeď. Docela pěkně to cinkalo. Dobrá hra.
   Hrál jsem ji asi tak pět minut, když vešla Ona. Roztomiloučce jsem se na ni podíval, pravou ruku narvanou hluboko do pusy.
   Zaječela: “Ježiš ne! To ne! Viď, že sis je nestrkal do pusinky, že ne?”
   Nadále jsem se tvářil roztomiloučce. Vytrhla mi ruku z pusy a zjistila, že v ní nic nedržím. Zařval jsem, jednak se mi nezamlouvalo, že mě trhá za ruku, jednak jsem chtěl poněkud vystupňovat dramatickou atmosféru. Pro divadelní efekty mám odjakživa vysoce vyvinutý smysl.
   “Panebože!” padla na kolena a začala horečně lovit korálky. “Strkal sis je do pusinky?”
   Aby se to nepletlo, tak jsem se rozeřval ještě hlasitěji, když už byla tak vyplašená.
   Celá bez sebe lovila korálky. “Kolik jich bylo? Kolik jich bylo?” úpěla.
   Zkontrolovala si korálky s délkou šňůrky a dospěla k závěru, který ji zřejmě vyděsil ještě víc.
   Zvedla mě a začala mě bušit do zad. Zdvojnásobil jsem intenzitu řevu, a to takovým tím speciál způsobem, abych pěkně vydatně zrudnul.
   Tiskla mě k sobě a letěla dolů po schodech zavolat doktora a v několika minutkách - aspoň mně to tak připadalo - přisvištěla sanitka.
   V sanitce jsem najednou přestal řvát a naprosto jsem ztichl. Takového vzrušení, byl jsem z toho najednou celý ospalý. To je zřejmě vyplašilo ještě víc.
   No, co vám mám povídat, víte, jak to vypadá ve špitálech. Nejdřív jsme pořád někde čekali, pak kdekdo zmateně pobíhal a nakonec mě tedy zrentgenovali. Trávil jsem čas tím, že jsem chvílemi řval pěkně doruda a chvílemi mlčel a klidně ležel. To podle všeho udržovalo rovinu úzkosti v mém okolí na uspokojivé výši.
   Rentgenové snímky nevyjevily nic, ale lékařstvo rozhodlo, že si mě tam nechají přes noc na pozorování.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Nebyl jsem si vědom, že by mě snad nějaký nemocniční personál pozoroval. Pokud mě vůbec někdo pozoroval, tak to byli On a Ona.
   Jestli jsem někdy snad choval nějaké pochybnosti o tom, zda nad nimi mám dostatečně velkou moc (to jsem pochopitelně nechoval nikdy), býval by mi je rozptýlil výraz na Jejich tvářích v tu noc.
   Ráno mě naprosto zběžně prohlédl jakýsi doktor (nejevil o mě sebemenší zájem) a pak mě propustili. Ale Ona po mně pak doma celý den pokukovala, jako by měla strach, že snad najednou zmizím v obláčku dýmu nebo co.
   Jednoho krásného dne snad ty skleněné korálky najde. Nastrkal jsem je pod okraj koberce. 

Zpět na obsah     Kapitola č.10

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)