DEN PRVNÍ
   Mám další nový kousek. Zatím jsem už pár neděl uměl zvednout různé předměty mezi palcem a ukazováčkem, ale teď už se mi daří vyvinout prstíky i docela slušný tlak. Když chci, dokážou mi prsty zafungovat jako malý svěrák.
   Zpočátku to na Ně udělalo velký dojem. “Jú, podívej se, jak pevně to malej drží. To jsme ale šitovnej chlapečet, co?” (Teda jak já se mám vůbec někdy naučit pořádně mluvit, když od rána do večera neslyším nic jiného než takovéhle koniny, to ví bůh.)
   Trošku menší dojem to na ně dělalo, když zjistili, že jak jednou do svěráku svých prstíků něco popadnu, nic na světě mě nedokáže přimět, abych to zase pustil.
   Přímo eldorádo pro tenhle nový kousek je kterékoli denní jídlo. Jak jednou popadnu do ruky kus ovoce nebo zeleniny, je už pak jen dílem vteřiny rozmašírovat to na šťavnatě kašovitou břečku, která se ideálně hodí k rozpatlávání po zdech, nábytku, návštěvách, kočce atp.
   V samoobsluze rovněž skvělé. Ze svého trůnu snadno dosáhnu na veškeré zboží, které Ona do vozíčku ukládá, a pak už stačí jen popadnout a stlačit. Nejlepší ze všeho jsou věci jako jogurt nebo ovocné směsi. Kelímek nejdřív chvíli klade symbolický odpor, ale nakonec se rozprskne způsobem krajně uspokojivým. Dneska ráno se mi podařilo všecko ohodit meruňko-rybízovou pochoutkou.
   Svěrákové sevření funguje rovněž znamenitě na vlasy. On jich nemá dost, takže ho není za co pořádně rafnout, ale Její hříva je ideální. Pokaždé když mě zvedne, snažím se jich popadnout plnou hrst. A jak je jednou pořádně sevřu, nic mě nepřinutí pustit.
   Dneska jsem Jí vyrval čtyři docela slušné hrsti.
   Výsledek je, že je čím dál paranoidnější ve věci svého zevnějšku. Široké boky, potrhaná kůže, čím dál pokleslejší prsa... a teď lysiny ve vlasech. Zaznamenávám, že nějak už tolik neslyším řeči o tom, že nedopustí, aby Jí dítě změnilo životní styl.

DEN DRUHÝ
   Dneska ráno jsem ve svěrákovitém sevření zmáčkl kočce ocas. Potěšení nebylo na její straně.
   Jenže si zřejmě zapsala za uši, jak jí Ona řekla, co všechno by se jí stalo za hrůzy, kdyby mě ještě jednou poškrábala, a tak nekladla odpor, jen zoufale mňoukala.
   Asi za dvacet minut si ten randál uvědomila Ona a přišla se podívat, co že se to děje. Uvolnil jsem sevření na poslední chvíli (to se mi do té chvíle prosím ještě nepovedlo) a rozeřval jsem se. Kočka ani nevyčkala, až bude z něčeho zase obviněna, vystřelila kočičí dírou a už se neukázala. Ale bylo to o fous.

DEN ČTVRTÝ
   Dneska jsem se probudil brzy. Užuž jsem se chystal vydat obvyklý přivolávací jek, ale vtom jsem zaslechl, jak spolu rodiče mluví. Kupodivu to nemělo nic společného se sexem.
   Šlo o mě, jak jinak.
   “Tak dneska začnu,” oznámila Ona.
   “Co začneš?” rozespale se ptal On.
   “Odstavovat.” Okamžitě jsem se probral. “Zatím vyřadím polední kojení. Dostane od prsu jen ráno a potom na noc, jinak pěkně z láhve.”
   No, tak to bychom se na to podívali.
   Ne že bych snad měl něco proti láhvi, kvůli tomu námitky proti odstavení nemám. Dostávám ji přece občas od narození a docela mi to z ní chutná.
   Nikoli. Odstavování však představuje vážné ohrožení mé mocenské pozice, a proti tomu vznáším námitky. Pojetí volně pohyblivé matky - nebo dokonce, bože chraň, matky pracující - , která mě může na dlouhá období odkládat, se radikálně liší od nynější situace ženy ke mně prakticky připoutané tím, že mě musí při každém jídle kojit.
   Takže musím bohužel konstatovat, že tenhle nápad s odstavením je odsouzen k neúspěchu, dokud - asi tak za dva za tři roky - nezjistím, že neustálé kojení překáží ve společenském životě MNĚ, a dokud JÁ nerozhodnu, že se s tím skoncuje.
   Pochopitelně jsem v nejmenším neprozradil, že vím, co se chystá - spíš naopak. Stačilo pár vteřin u prsu a už se zdálo, že ztrácím zájem, a k snídani jsem zhltal několik porcí obilnin á la rozčvaňhaný papundekl.
   Slízla to teprv u oběda. Když mi po porci jehněčího se špenátem (aspoň myslím - ono se to těžko pozná) místo prsu nabídla láhev, zboural jsem barák.
   A prostřednictvím potoků slz se mi podařilo vyvolat dojem nechápavé vyčítavosti. Citové vydírání se jako obvykle zase jednou vyplatilo a do pěti minut jsem byl u prsu.
   Při svačině učinila další chabý pokus, ale kapitulovala ještě dřív.
   Večer jsem z postýlky se značným uspokojením zaslechl, jak Mu říká: “Ba ne, na odstavení bude bohužel asi ještě přece jen moc brzo. Pár měsíců mu budem muset ještě nechat.”
   Hra, sada pro mě, aspoň myslím. 

DEN ŠESTÝ
   Jedna věc mě na nich dojímá: Oni si snad opravdu myslí, že rozumějí mým myšlenkám a úvahám, a přitom se skoro vždycky stoprocentně pletou.
   Tak například dneska večer. Přišli si oba zavrkat nad postýlkou na dobrou noc. Bylo ještě světlo, takže viděli, jak mám zafixované oči na ten odporný nesmysl s chlupatými krokodýlky, to prokletí, co mi už sedm měsíců ničí život.
   Ona zašišlala: “Tak co, máš lád svoje malý klokodýlky, vid?”
   Já teda nevím. Už chápu, z čeho pochází ta dávná tradice konfliktů a nedorozumění mezi generacemi. Rodiče jsou prostě padlí na kokos, a hotovo.

DEN OSMÝ
   Dnes zcela zásadní výprava na dětské středisko za účelem kontroly mého stavu po dosažení osmého měsíce.

Při snídani jsem seděl na zemi u kuchyňského stolu a slyšel jsem Ji, jak Mu o tom vykládá. “Myslím, že to bude bez problému,” prohodila zlehka. “Malej se vyvíjí přesně, jak má, aspoň podle té příručky.”
   “No fajn,” On na to roztržitě za novinami.
   “A nedám se odradit tím, co se stalo minule. Rozhodně se co nevidět znovu pokusím ho odstavit.”
   “No fajn,” pro změnu na to On.
   “Takže bych mohla pomalu začít zase dělat, aspoň na půl úvazku - přesně jak jsme si to plánovali.”
   Já teda nevím. Kdy už si konečně ráčí oba uvědomit, že na plánování jsem tady teď já?
   Takže šlo o to honem uvažovat, a taky jsem hned vymyslel plán akce, který jsem okamžitě provedl, a to tak, že jsem sebou mohutně praštil o nohu kuchyňského stolu. Tím jsem si přivodil přesně to, co jsem zamýšlel - natržený ret a na spánku bouli jak tenisák. Chytrá hlavička!
   Když jsme dorazili na středisko, byla tam fronta jak hrom. Trávil jsem čas tím, že jsem seděl hezky zpříma, máchal rukama, zvedal jsem různé předměty z podlahy ve svěrákovém sevření, mlátil jsem do všeho možného a vyluzoval klokotavé zvuky silně připomínající lidskou mluvu.
   Pak na nás přišla řada a já uviděl doktora. Okamžitě jsem ochabl a upadl do naprosté apatie, takže mě Ona musela podpírat na stole.
   Doktor se na mě podíval a okamžitě zareagoval přesně tak, jak jsem doufal: “Jak přišel k té bouli na spánku a k tomu natrženému rtu?”
   “Spadl a uhodil se o kuchyňský stůl,” odpověděla Ona velice provinilým hlasem.
   “A ták,” protáhl doktor a v duchu si udělal poznámku na mou kartu: “No, a jak se základními rozvojovými dovednostmi? Dokáže sedět bez pomoci?”
   “Ano, samozřejmě,” odpověděla Ona a odtáhla ode mě ruce.
   Pomalu jsem se svalil na bok.
   “A ták,” protáhl doktor podruhé. “No, tak to radši abychom provedli zkoušku sluchu.”
   Musím se přiznat, že nebylo jen tak udržet vážný výraz. Dovedete si představit, jak přiblble vypadá takový dospělý člověk, když chodí po místnosti a šeptá na vás v různých pozicích? A je opravdu těžké nezareagovat, když vám strčí rty až k uchu a zčistajasna zařve.
   Ale já jsem nepodlehl. Ani jsem nemrk. Ležel jsem tam na tom stole, apaticky a beze slova, až vypustil z pusy další “A ták,” a zapsal si cosi na kartu na podložce.
   A co si pan doktor představoval, když na mě mával idiotskými barevnými předměty a jukal na mě zpoza nejrůznějších věcí, to teda taky nevím. Ale já byl opět naprosto dokonalý jednoduše jsem tam ležel a netečně jsem zíral před sebe.
   “A ták.” A další poznámky do karty na podložce.
   A když se mě snažil přimět, abych zvedal věci, dopadlo to stejně. Odolal jsem pokušení brát do rukou jeden malinký předmět po druhém, jak mi je přistrkoval, a jen jsem dál ochable civěl.
   “Tedy normálně je na tohle ohromně šikovný,” vyhrkla Ona roztřeseně. “Zvedá úplně všecko. Je to nejnovější kousek, tenhle měsíc na to přišel.”
   Doktor se na Ni dlouze a pomalu zadíval. Nechci se sice nějak vychvalovat, ale ta boule a ten natržený ret byly prostě geniální nápad. Kdepak aby Jí uvěřil jediné slovo, když uviděl, jak jsem zřízený.
   Nakonec to zabalil, přestal ze mě páčit nějakou reakci, a soustředil se na Ni. Bohužel musím hlásit, že ze střediska odcházela v slzách.
   Kruté, řeknete si možná, ale já Jí prostě tyhlety řeči o práci na půl úvazku musel zatrhnout. A to se mi, myslím, podařilo. Abych Ji cestou domů v autě trochu potěšil, seděl jsem hezky zpříma, všecko, na co jsem dosáhl, jsem bral do svěrákovitého sevření, mlátil do věcí a vyluzoval vrkavé zvuky silně připomínající lidskou mluvu.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Trochu jsem experimentoval s hybností, a je to opravdu ohromný fór. Takže musím hlásit něco dobrých zpráv a něco zpráv špatných.
   Dobrá zpráva je, že jsem dosáhl pohyblivosti - to znamená, že po značné námaze se mi podařilo skončit jinde, než kde jsem začal.
   Špatná zpráva je, že zřejmě nedokážu příliš ovlivnit směr, kterým se pohybuju.
   Budu na tom muset ještě dost pracovat. Zatím jsem dosáhl stadia, ve kterém zničím všechno, k čemu se dostanu, a rodiče jsou už zase mazanější, takže mě nechávají vždycky spíš uprostřed místnosti než někde na kraji, poblíž polic, příborníků atp.
   Takže jestliže mám v domácnosti nadále působit co nejširší brázdu zkázy, jak jsem si předsevzal, mám jeden naprosto urgentní úkol: naučit se pohybovat.

DEN PATNÁCTÝ
   Leze mi krkem, když mě někdo pozoruje, jak si zkouším něco nového.
   Stalo se to dneska odpoledne. Byl jsem na podlaze v obýváku a znovu jsem si zkoušel nějaký ten pohyb. Zrovna jsem se pokusil zvednout se na rukou a na kolenou, ale ono se to snáze řekne, než udělá.
   Pak jsem se opřel o ruce, zvedl jsem se předkem a houpavým kyvem jsem se pokoušel uvést do pohybu zbytek těla. Jisté změny geografické pozice jsem, pravda, dosáhl, ale směr, kterým jsem se přemisťoval, byl opět naprosto nevypočitatelný.
   Vlastně ještě horší než nevypočitatelný, byl to směr přesně opačný, než jsem zamýšlel. Zahlídl jsem totiž na podlaze podnos se skleničkami, co tam Ona nechala ležet. Chystala se je zrovna uklidit, ale zazvonil telefon. Měl jsem sto chutí k nim dolézt a roztřískat je.
   Představte si, jak jsem se rozzuřil, když jsem zjistil, že veškerá námaha mě od skleniček vzdaluje, místo abych se k nim blížil.
   A bylo to o to horší, že jsem najednou od dveří zaslechl docela zřetelné zachechtnutí. Otočím hlavu, a co nevidím, jako Ji, jak na mě kouká pootevřenými dveřmi a přímo se mi směje.
   Tedy to je ale úroveň!

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Dneska ráno jsem si ležel v postýlce a uvažoval jsem, jestli dělám dobře, když vydávám takové energie na ty pokusy s pohybem. Možná by bylo lepší soustředit se na nějaký jiný rozvojový program - třeba na mluvení.
   Mluvení se bude ohromně hodit, to je jasné. Docela se mi zamlouvá představa, že Jim budu moct ŘÍCT, co si myslím o Jejich chování, místo abych musel nesouhlas vyjadřovat řevem a pohybem střev.
   Nějakou tu minutku jsem o tom uvažoval, ale pak jsem to zavrhl. Kdybych opravdu najednou začal mluvit, ztropili by kolem toho PŘÍŠERNÝ POVYK!
   Vždyť Ona už teď kontroluje každý sebenepatrnější pokrok tím, že si mě porovnává s tím univerzálním, průměrným robátkem v té knize. A udělat něco opravdu radikálně mimo pořadí, jako třeba začít mluvit v osmi měsících, tak to budu mít na talíři do konce života.
   Byla by přesvědčená, že zplodili génia, a už by to jelo: konzultace s dětskými psychology a pedagogy, se sdruženími rodičů nadaných dětí... a, řeknu vám upřímně, myslím, že bych ten zmatek asi těžko zvládal.
   Ba ne. Přidržím se radši naprosté obyčejnosti - budu dělat všecko, co rozumná mimina dělají už po celé generace, a budu se rozvíjet tempem, jaké rodiče v průměru očekávají. Není nad klidný život.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Ovládání pohybu se zlepšuje. Za pomoci obou rukou už se teď dokážu tak jako vrtět na zadku a pohybovat se více méně ve směru, jaký zamýšlím. Snadné to není, elegantní už vůbec ne, ale zatím se toho přidržím. Příležitosti k lumpárnám budou velice omezené, dokud se nedokážu pořádně pohybovat.

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Tak dneska už se mi dokonce povedlo přesunout se po pokoji tak daleko, že jsem zatáhl za drát od stolní lampy a křachl jí o zem. Stojan se bohužel nepřerazil, ale utěšoval jsem se představou, že aspoň žárovka to má spočítané.
   Jako správný blbec jsem zůstal na fleku, hned vedle lampy, takže když přiběhla do pokoje Ona, okamžitě viděla, co se stalo. Vysvětlila mi, že jsem ošklivé miminko, postavila lampu na stůl a vyzkoušela vypínač. Je to k vzteku, lampa se rozsvítila.

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Dnes ráno daleko úspěšnější ničivý zásah. Na pohovce v obýváku se vyvalovala kočka a já se pomalu jako červ sunul ke stolku. Na něm skleněná váza s kytkami.
   Když jsem dospěl ke stolu, popadl jsem ho za jednu nohu a začal jím zuřivě třást.
   Chvíli ta operace trvala, ale nakonec se váza centimetřík po centimetříku začala sunout po stole, až konečně sletěla. Ozval se krajně uspokojivý třesk rozbíjeného skla a po koberci se rozlilo jezero vody.
   Pak se mi podařilo dostat se v rekordním čase na druhou stranu pokoje, a tam jsem rychle popadl chrastítko ve tvaru lízátka. Ona mi ho vnucuje už aspoň pět měsíců, a tak jsem si řekl, že teď přišla ta pravá chvíle ho vyzkoušet. Strčil jsem ho do pusy a začal jsem žvýkat.
   Načasoval jsem to jen tak tak. Sotva jsem stačil zaujmout postavení, už tu byla Ona. Když uviděla rozbitou vázu, byla fakt zběsilá, a nerozhodně se koukala z kočky na mě a zase zpátky.
   S potěšením můžu ohlásit, že dospěla k tomu správnému závěru.
   Kočka dostala pěkně natřískáno, nakonec se Jí vytrhla a vystřelila kočičí dírou do další ukřivděné postní noci bez večeře. Hihihi... 

Zpět na obsah     Kapitola č.9

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)