DEN DRUHÝ
   Dokážu už jakž takž rovně sedět (tedy když na to zrovna mám náladu), a tak mě Ona teď už většinou krmí v kuchyni na takové té vysoké židličce. To má svoje výhody i nevýhody. Nevýhoda je, že už nemám tolik příležitostí, abych Jí lemtal jídlo po oblečení, vtíral Jí ho do vlasů a pod., jako jsem míval, když mě krmívala na klíně.
   Na druhé straně má vysoká židle vpředu takový šikovný jako tácek a ten se dokonale hodí k drcení jídla pomocí loktů, jakož i zábradlíčko, do kterého se dá skvostně třískat lžící. Dále pak, jelikož je židle vysoká, znamenitě poslouží jako ideální vržiště pro vrh nebo hod obrácenou miskou nějakého toho lepkavého kecu.
   Takže zkrátka a dobře, dneska po večeři jsem se jako obvykle chystal, že si ublinknu (už to teď poslední dobou dělám, jen tak aby se neřeklo - Ona už je dávno natolik mazaná, že si dává pozor, aby ji to nezasáhlo v palebné linii), a vtom mě chytilo úplně obrovité a naprosto nečekané krknutí.
   Efekt to mělo dost dramatický. Obsah mého ublinknutí odlétl od vysoké židle skoro dobrého půl metru a s velice uspokojivým plesknutím přistál na podlaze!
   Pokud jde o Ni, tak reagovala jako vždycky, když provedu něco nového, a mazala pro knihu.
   Představte si, jakou měla radost, když v rejstříku našla něco, co se jmenuje “projektilové zvracení”. Název dost výstižný, to musím uznat.

DEN TŘETÍ
   Den jsem trávil nácvikem tréninkových metod za účelem zdokonalení tohoto znamenitého nového kousku.
   Večer se mi pak podařilo z vysoké židle vystřelit kompletní obsah pusy na vzdálenost celých ŠEDESÁTI CENTIMETRŮ!

DEN ČTVRTÝ
   Při večeři doletěl projektilový zvratek poprvé na pracovní desku kuchyňské linky - to znamená nejmíň SEDMDESÁT CENTIMETRŮ od vysoké židle - a navíc to kočka dostala rovnou mezi oči.

DEN PÁTÝ
   Dneska jsem zasáhl sporák. Nejmíň OSMDESÁT CENŤÁKŮ. Celou přední stranu sporáku musela umýt. Dobré, co?

DEN SEDMÝ
   Překonal jsem vzdálenost DEVADESÁTI CENTIMETRŮ! To je, prosím, osobní rekord - až ke dveřím do předsíně!
   A nebyl to jen tak ledajaký rekord, protože těmi dveřmi z předsíně právě vcházel On. Musel si převlíct džíny i adidasky.
   Tak si říkám... jestlipak je nějaká naděje, že by se z projektilového zvracení mohla stát olympijská disciplína, tedy až budu dost veliký, abych mohl závodit?
   V tom případě by mě zlatá neminula.

DEN DESÁTÝ
   Dneska mě vzala plavat, jeli jsme s Její přítelkyní, která má taky mimino. Poslední dobou na nás obě vyvíjejí značný tlak, abychom se “spřátelili”, přestože musí být každému jasné, že nemůžem jeden druhého ani cítit.
   Tak například, cestou na koupaliště jsem (dost neochotně) trůnil v dětské sedačce vzadu v autě a přítelkyně seděla vedle a držela svoje mimino na klíně, no a už to jelo: “Jú, hele, tvůj malý se natahuje a chce dosáhnout na mého malého,” (to tedy byla pravda) a “Tak co, chceme dát kamaládovi pusinku, viď?” (A to teda pravda nebyla. Chtěl jsem kamaládíčkovi urazit palici.)
   Jenže to ony ne a ne pochopit a v jednom kuse šveholily, jací z nás budou skvělí kamarádi, až vyrosteme. Teda až já budu dost velký na kamarády, tak vážně nevím, proč bych si měl dát od rodičů radit, s kým se mám kamarádit. Platí totiž málem bez výjimky, že jak se rozhodnou, rozhodnou se blbě. Tak třeba to jméno, co mi vybrali, no ne?
   A dokonce ještě hned tam v autě mi naservírovala další příklad toho, jak se nevyzná. “Tak co, už jsi přemýšlela, kdy se vrátíš do práce?” povídá přítelkyně najednou.
   A Ona měla tu neslýchanou drzost, že odpověděla: “Doufám, že aspoň na poloviční úvazek už tak za pár měsíců.” Díky za laskavé upozornění, mamá. Tak to se ještě uvidí!
   Jo, a to plavání je docela sranda. Výborná příležitost cákat Jí vodu do obličeje.
   Je jasné, že umím splývat, ale pokaždé, když mě pustila, šel jsem ke dnu jak šutr. Stálo to ovšem za to, přál bych vám ten její výraz, když mě táhla zpátky na hladinu.

DEN TŘINÁCTÝ
   V důsledku plavecké expedice mám rýmu jak trám. Vláčet za sebou nudli jak oprať, kam se hnu, je přímo rozkoš. S požitkem Jí to rozmazávám o rameno, ale taky na koberec, po nábytku, po tapetách atp.
   Dneska jsem dostal první knihu. Slova tam ovšem nejsou, jen abeceda a obrázky ve řvavých barvách.
   “No vidíš, to máš klásnou veltou knížečtu, co?” vrkala. (Fakt už bych byl rád, kdyby nechala těch řečnických otázek. Jako by dokonce i člověk s úplně prahovým intelektem nechápal, že má klásnou veltou knížečtu - veltou a knížečtu, prosím když ji zrovna dostal od toho, kdo se ptá.)
   “Ták, a teď si budeš hezky číst v té nové knížtičce, viď?” A nechala mě s ní o samotě.
   No, nebudu. Jak se čtou obrázky, prosím vás, ne?
   Tak jsem aspoň utrhl obálku, vyrval čtyři listy a tři další jsem rozžvýkal. Snědl jsem J jako jablíčko a M jako míč... no, chuť to mělo přesně jako ten rozčvaňhaný papundekl, co do mě pořád cpou z těch šroubovacích skleniček.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Další novinka v mém životě. Jedna Její přítelkyně, co má úplnou fůru dětí, nám darovala jetou ohrádku. Že by se mi nějak moc líbila, to tedy tvrdit nemůžu.
   Je to šíleně starý klump: příšerný dřevěný plot, na plaňkách už nezůstala ani stopa barvy - asi ji olízali předešlí chovanci, jak jinak.
   Zatím mi to jenom předvedla. “Podívej, to máš klásnou novou ohládku, co? No, jakpak se ti líbí taková klásná nová ohládka, co?”
   Jako každou novinku v životě jsem to přivítal tak mohutným řevem, že se vůbec neodvážila mě do toho posadit.
   Jenže já Ji znám - uvidíte, že to bude zkoušet.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Aby ne, dneska ráno mě do ohrádky posadila.
   Řval jsem a snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem ještě moc mladý, abych se díval na svět skrz mříže, ale Ona jako obvykle nepochopila, co jí chci sdělit.
   “No jistě, já vím, že se zlobíš, vid?” usmívala se. “Však ty ještě budeš v ohládce lád, jen až se v ní budeš taky moct trochu hýbat, viď?”
   Jo, tůdle.
   Jedna stěna ohrádky má v sobě zabudované takové jako minipočitadýlko s barevnými kuličkami z umělé hmoty. Když mě z ohrádky zvedala, natáhl jsem po nich ruku a Ona hned nadšeně spustila: “Tak ty si chceš hlát s těma hezkejma tuličtama balevnejma, co tak pěkně cvakají?”
   Ne, hrát si s nimi nechci. Jen jsem si chtěl přezkoušet, jak pevně jsou tam zasazené, a s potěšením jsem zkonstatoval, že jsou zafasované velice volně. A tyčky po obou stranách počitadýlka jakbysmet.
   Budu to mít na paměti, kdyby se někdy mělo stát, že bych potřeboval z ohrádky uniknout.

DEN OSMNÁCTÝ
   Ohrádku uskladnili v komoře pod schody, jenže mě, prosím, neoblbnou. Dobře vím, že ji zase jednou vytáhnou, a až k tomu dojde, budu na to plně připraven!

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Vyvinul jsem nový kousek - už se zvednu na kolena a natáhnu jednu ruku. Mým rodičům tento mílový krok imponuje víc než mně. K něčemu to asi užitečné bude, ale zatím jsem ještě nezjistil k čemu.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Už to mám! Dokážu už teď udržet rovnováhu a přitom brát do rukou věci, na které jsem předtím nedosáhl. Geniální!
   Po snídani jsem zůstal sám v kuchyni a hned se mi podařilo volnou rukou otevřít kredenc a vyházet ven všechny hrnce a kastroly. Bohužel se nic nerozbilo, ale randál to byl vysoce uspokojivý.
   Ona se pak nemohla rozhodnout, jestli mě má obdivovat, jak jsem šikovný, nebo jestli má být naštvaná, jaký jsem tam udělal binec.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Další triumf mého kousku jednoruč.
   Po siestě jsem zůstal sám v obýváku a podařilo se mi vytahat dečky ze spodních polic. Nerozbilo se sice všecko, ale jako první pokus je to výkon docela slušný.
   Výsledek:
   3 porcelánové figurky
   2 džbánky, suvenýry z Jejich svatební cesty na Mallorku
   1 broušená vinná sklenička, dárek k Jejím jedenadvacetinám
   (Bohužel jsem zjistil, že ty porculánové figurky byl svatební dar od Jeho kmotra, že se Jim nikdy nelíbily a že jsou rádi, že se jich zbavili. Příště snad budu mít větší štěstí.)
   Tentokrát už Jí nedalo tolik práce se rozhodnout, jestli mě má obdivovat, jak jsem šikovný, nebo jestli má být naštvaná, jaký jsem tam udělal binec.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Dále vybrušuju číslo jednoruč.
   Někdo volal, Ona šla k telefonu a nechala mě samotného v ložnici. Podařilo se mi otevřít Její šatník a strhnout fůry hadrů. Ledacos pěkně roztržené. 

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Další triumf jednoruč.
   Zůstal jsem o samotě v Jeho pracovně a podařilo se mi vytahat všechny knihy z dolních dvou polic knihovny, má tam sbírku prvních vydání moderních klasiků (zděděnou po dědečkovi).
   Objevil jsem, že stejně jako moje velká obrázková kniha mají i knihy pro dospělé snadno oddělitelné desky, jakož i znamenité trhací listy. 

   Ani na vteřinu nezaváhal, jestli mě má obdivovat, jak jsem šikovný, nebo jestli má být naštvaný, jaký jsem tam udělal binec.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Ten tedy fakt nedokáže myslet na nic jiného. Dneska večer to zkusil zas. Ležel jsem si v postýlce a slyšel jsem z ložnice šuškání a šustot látky.
   “Vypadají ještě pořád nádherně,” mumlal On.
   Chvíli jsem si říkal, proboha, co to povídá, ale pak jsem uslyšel Ji, a možnosti výkladu se rázem omezily na minimum. “Až přestanu kojit, tak si trochu sednou.”
   A pak jsem slyšel Jeho, jak říká: “Jo vidíš, kdy vlastně přestaneš s tím kojením? Pevná strava mu docela jede, aspoň podle nábytku a tapet.”
   “No,” Ona na to rozvážně, “plánuju, že ho začnu odstavovat příští měsíc...”
   Ale, to se podívejme. No, to se ještě uvidí.
   “... To víš, pomalu a postupně. Možná to bude trvat i několik měsíců, než malýho přestanu kojit úplně.”
   Jo, to určitě. Takhle několik let, to by bylo mnohem výstižnější.
   Dopřál jsem Jim ještě minutku a pak jsem vydal hrozitánský jekot ve stylu “ježíšmarjá, to by mohl být zápal mozkových blan”.

Zpět na obsah     Kapitola č.8

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)