DEN TŘETÍ
   Od doby neúspěšného pokusu s SID používám růst zubů jako výmluvu za všechno, co se dřív přičítalo větrům.
   Takže si představte ten šok dneska ráno, když jsem se vzbudil, protože mě ale fakt bolely dásně! Tak už je to tady - opravdu se mi začínají prořezávat zuby. A zatím se mi to tedy skutečně moc nezamlouvá.
   A jako by mě chtěla naštvat ještě víc, zaslechl jsem Ji dneska ráno, jak do telefonu povídá Své matce: “No jo, malýmu se ještě pořád prořezávají zoubky.”
   No dovolte, JEŠTĚ POŘÁD! chtěl jsem zařvat. Vždyt sotva začaly!
   A pak pokračovala: “Asi bych si na to měla radši zvyknout. Podle Péče o dítě vyroste miminu za prvních dva a půl let života dvacet zubů.”
   Dvacet! Dva a půl roku! Panebože, a to ještě nemám ani jeden! Jestli budou všechny bolet jako tenhle, tak se zcvoknu, než se dožiju dvou a půl let!
   No, aspoň se postarám, abych netrpěl sám.

DEN ČTVRTÝ
   Skoro celou noc jsem prořval a proslintal, a navrch jsem si ještě prstíky drásal pusu. Postaral jsem se, aby se ani jeden ani druhý moc nevyspali.
   Jakmile otevřely obchody, vyrazila jak namydlený blesk do lékárny a koupila jakési rosolovité svinstvo, co se maže na dásně, a kromě toho taky flaštičku růžové, lepkavé tekutiny, to zase abych dobře spal. Poradili Jí, aby to nasadila, “jen když dítěti bude hodně zle. Jenom jednu lžičku v tomhle věku - a překročit předepsanou dávku je, prosím, velice nebezpečné!”
   Ve chvíli, kdy jsme dorazili domů, napatlala mi trochu toho rosolu na dásně. Kdepak, nic! Bolest to utišilo tak na minutu, a možná ani to ne. Ale chuť to má docela příjemnou.
   No, a dále pak dle zákona klesajících výnosů. Půlnoční dávka bolest utišila asi tak na jednu nanosekundu.

DEN PÁTÝ
   Někdy kolem půl třetí už začala podléhat zoufalství. Takže vytáhla flaštičku s uspávadlem. Sice jsem dost řádil, ale zřejmě se jí podařilo vpravit do mě asi tak polovinu doporučené lžičkové dávky.
   A zabralo to. Spal jsem až do půl deváté.
   Načež jsem se pochopitelně zase rozeřval a rozslintal, a k tomu jsem si prstíky drásal pusu.
   A tak zkusila něco nového, doporučila Jí to nějaká přítelkyně z dětského střediska - suchárky na prořezávání dásní. Koupila jich krabičku, takových těch podlouhlých na pentli a připnula mi je pod krk. Ignoroval jsem je a řval jsem dál.
   Strkala mi suchárek k puse, protože mi chtěla předvést, jak na to, ale kdepak já.
   Když přišel domů On, tak to zkusil taky. Hezky od ucha k uchu, hodnej taťulda, vzal suchárek do ruky a povídá: “No, hele, mladej - takovej príma suchárek na zoubky, ňam, ňam, co ty na to?” Pak že mi ukáže, jak do toho, tak si pořádně kousl. A zlomil si zub.
   A najednou už nebyl tak hodnej taťulda, hezky od ucha k uchu.
   Ona se večer nechtěla rovnou uchýlit k uspávadlu, ale On na tom trval. Zřejmě totiž odpoledne usnul u psacího stolu, a probdělých nocí (o zlomených zubech nemluvě) už prý má dost. No, není sám.
   Abych to zkrátil, kolem desáté podlehla. Podařilo se jí do mě dostat celou lžičku uspávadla. Asi jsem se na to dost nesoustředil.

DEN ŠESTÝ
   Vzbudil jsem se v půl čtvrté ráno. Okamžitě jsem zahájil zubní cviky a pokračoval jsem po celý den.
   Tentokrát to vydržela jen do devíti do večera. Dneska večer dvě lžičky!
   Chviličku než na mě přišlo spaní jsem zaslechl z ložnice nanejvýš uspokojivé zvuky rodinné hádky. Podrobnosti jsem sice nerozeznal, ale slyšel jsem Ji, jak říká, že je na to moc unavená.
   Hádka skončila tím, že On vypochodoval z ložnice a strávil noc v pokoji pro hosty.
   To mám pane ale moc! Těšilo by mě to ještě mnohem víc, kdybych neměl ty bolavé dásně.

DEN SEDMÝ
   Vzbudil jsem se v půl čtvrté ráno a hned jsem spustil. Přiškobrtala se ke mně do pokoje, na první pohled víc mrtvá než živá, a dala mi dvě lžičky uspávadla.
   Usnul jsem, spal do šesti a spustil nanovo. Vydržel jsem to celý den.
   On se vrátil domů naprosto vyždímaný, jen tak tak se mu podařilo spolykat večeři, a v půl deváté padl. Pro změnu zase v pokoji pro hosty.
   V devět mi dala tři lžičky uspávadla. Spal jsem do tři čtvrtě na dvanáct a pak bengál propukl znovu.

DEN OSMÝ
   Hned po půlnoci mi dala další tři lžičky. Spal jsem do půl čtvrté, pak mi dala další tři lžičky Spal jsem do šesti.
   Zbytek dne jako včera.
   Teď už vypadají oba pěkně zdrchaně. Už hezkou chvilku jsem od nich neslyšel takové ty blbinky na způsob “my si žijeme svůj vlastní život, bez ohledu na malýho”.
   Dneska před půlnocí jsem si dal šest lžiček uspávadla...

DEN DEVÁTÝ
   ... a po půlnoci dalších šest. Mezi oběma dávkami jsem spal dohromady asi tak tři hodiny.
   Dneska večer do Ní vjela přímo hysterie a začala Mu vykládat, že je to nespravedlivé, On se aspoň trochu vyspí v kanceláři, ale co Ona, Ona nemůže spát vůbec, a už z toho pomalu šílí. Už už málem udělal poněkud nevkusný vtip a poněkud jinak vyložil to, že Ona nemůže vůbec, ale včas si uvědomil, jak se na Něho dívá, a honem si to rozmyslel.
   Radši tedy nasadil soucit a prohlásil, že tedy ať si Ona jde klidně hned lehnout, aby něco naspala, On že se o mě v noci postará.
   Cha, řekl jsem si. Jestli bude v tomhle mít stejný úspěch jako ve všech ostatních snahách, aby se z Něho stal Nový Člověk...
   Před půlnocí do mě vrazil deset lžiček uspávadla...

DEN DESÁTÝ
   ... a po půlnoci dalších deset. Asi tak pár hodin jsem mezi oběma dávkami opravdu prospal.
   V půl páté propadl zoufalství a hodil do mě pořádný lok vizoura, když už jsem Ho k tomu dohnal taky.
   Teda něco vám povím, věříte, že by mi to možná mohlo docela zachutnat?
   Spal jsem do jedenácti dopoledne a probudil jsem se s první kocovinou v životě. No to víte, moje chování po zbytek dne se tím zrovna dvakrát nezlepšilo.
   Ale komu čest, tomu čest, musím uznat, že Ona byla opravdu skvělá. Vyspala se a udělalo to s ní ohromné věci. Už tolik nepropadala hysterii, a dokonce byla opravdu docela tolerantní. Když přišel domů On, najedl se a zhroutil se do postele, prohlásila, že mě jen uloží a “hned bude u Něho”.
   No, nemusím být zrovna Sigmund Freud, abych si dokázal vyložit, jaký to mělo podtext.
   Takže to jsem jim pochopitelně musel zatrhnout. Ne že by to bylo nějak zvlášť těžké - stačilo ji zdržet u mě v pokoji nějakých deset minutek. To už byl On v dokonalém komatu a neprobral se z něho až do rána bílého.
   V noci do mě nalila skoro celou flaštičku uspávadla...

DEN JEDENÁCTÝ
   ... ale efekt byl mizivý.
   Totiž abyste chápali, od té chvíle, co jsem si dal tu kapku vizoura, připadá mi tenhle druhý lektvar dost čajíčkózní.
   Nakonec si mě v zoufalství vzala k sobě do postele, jen aby mě už nějak zpacifikovala. No, a právě to já měl na mysli už skoro půl roku.
   Jenže potíž je v tom, že to bylo v pokoji pro hosty. A já hodlám kolonizovat JEJICH postel. Chce to jenom čas.

DEN DVANÁCTÝ
   Vzbudit se v Její náruči bylo velice příjemné. Musím z toho udělat zvykovou záležitost.
   On z toho dvakrát nadšený nebyl. Vkradl se do pokoje pro hosty a poněkud mu vyrazilo dech, když zjistil, že tam s Ní jsem i já.
   Myslel, že ještě spím, a přitulil se k Ní, ale Ona byla rázem náramně upejpavá. Ono se totiž v té knize zřejmě vykládá, že je pro mimina dost nezdravé, když vidí rodiče dělat spolu jisté věci. Traumatizuje jim to jejich delikátní psýchu.
   Tak mně tedy moje delikátní psýcha hlavu nedělá. Spíš mi začíná dělat hlavu Jeho libido.

DEN TŘINÁCTÝ
   Na noc jsem dostal teď už pomalu obvyklou lahvinku uspávadla, ale i přesto se mi podařilo být tak k neutěšení, že si mě s sebou vzala do postele v pokoji pro hosty. Velice příjemné.
   A pak, v noční košili je ten zdroj výživy tak nádherně přístupný. Skoro celou noc jsem strávil více méně nepřetržitou konzumací. To si žiju, panstvo!

DEN ČTRNÁCTÝ
   Na noc lahvinku uspávadla, a pak úžasná novinka - vzala mě do Jejich postele!
   On spal, když mě tam vpašovala, ale netrvalo mi dlouho a vzbudil jsem ho taky.
   Nebyl zrovna moc nadšený, že mě vidí. Chvíli nerudně bručel a přetahoval se o peřinu, a pak kapituloval a uchýlil se do pokoje pro hosty.
   Mé tažení je úspěšné. Nakonec přece nechci nic než kousek toho Lebensraumu.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Nová varianta noční organizace. Dostal jsem flaštičku uspávadla (teď už na mě má asi takový účinek jako sklenička vody) a ráno kolem čtvrté mě vzala do Jejich postele.
   On okamžitě odtáhl do pokoje pro hosty, dokonce ani symbolický odpor nekladl.
   Jenže pak Ona zjistila, že sebou melu, vrním a roztahuju se u nich trochu moc, a tak odešla za ním.
   On si Její náhlou přítomnost v Jeho posteli pochopitelně vyložil chybně. Takže následovala kratičká šarvátka a nakonec On odkráčel z pokoje pro hosty, práskl za sebou dveřmi a uchýlil se dolů k láhvi vizoura.
   Jen jsem zářil samou spokojeností, jaký pěkný kus práce se mi podařil, a krásně jsem si usnul v přepychovém novém území.
   Ráno jsem se dost bavil. Oba totiž zaspali. Ona se probrala v pokoji pro hosty, vyplašila se, jestli mi něco není, a letěla do Jejich pokoje zkontrolovat, jestli jsem v pořádku.
   To jsem byl, pochopitelně, jak jinak. Jenže jsem Jí to nedal nijak najevo. Kdepak, řval jsem a řval, dokud mě nenakrmila. A pak si najednou uvědomila, že neví, kde je On. Hodila si mě na rameno, já jsem si tam vesele ublinkával, a začala prohledávat barák.
   Nakonec ho objevila pomačkaného v mé postýlce, a probudit ho byla tedy dost dřina. Zjistilo se, že někdy kolem půl šesté přišel na to, že ho vizour ne a ne vyklepnout, a tak si dal půl lžičky mého uspávadla.
   Dvacet minut Jí trvalo, než ho vzbudila, a páni, že byl ale nerudný! Odešel do práce pozdě a bez snídaně a ještě si odřel nohu o vrátka na ulici, když jsme mu mávali z okna.
   Dokonce i večer byl ještě tím uspávadlem úplně zmožený. Přes den vrážel v práci do zdí, večer usnul u stolu, hlava mu spadla do talíře, a tak ho Ona musela odvléct nahoru do postele.
   Tak byl odrovnaný, že dokonce ani na sex si vůbec nevzpomněl.
   Jo mimochodem, jedna zajímavá věc se dneska přihodila. Někdy odpoledne jsem si najednou všiml, že mě přestala bolet pusa a že jsem rtem zavadil o takový srandovní tvrdý výčnělek v dolní dásni.
   Prořízl se mi, prosím, opravdu první zub!
   Postaral jsem se, aby si toho všimla při odpoledním kojení. Tedy znovu, komu čest, tomu čest, ignorovala, že jsem Ji hryzl, a vyjádřila patřičné nadšení.
   “Júúú,” klokotala, “tak my máme plvní pěkněj zoubečet, co? Tak to už teď budeme v noci pěkně spinkat jako hodnej chlapeček a nebudeme pořád mamintu a tatínka budit, viď že ne?”
   Tedy někdy dokáže být opravdu příšerně naivní.

Zpět na obsah     Kapitola č.7

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)