DEN PÁTÝ
   Musím tedy přiznat, že Ona je na mě opravdu moc hodná. Dělá, co může, abych vedl život zajímavý a pestrý. Potíž je v tom, že nemá páru, jak se věci jeví z mého pohledu, takže se Jí málokdy něco povede.
   No tak se třeba podívejte, čím mě to krmí. Nemyslím to, co dostávám z Jejích ňader, mluvím o pevné stravě.
   Něco z toho, hlavně obilniny, jsou takové směsky, co mi míchá z balíčků. Další lahůdky se dodávají v takových těch malých skleničkách, co mají na etiketách napsáno, z čeho se obsah skládá. Vajíčka s brambory... Játra s kapustou... Slanina se sušenými švestkami... něco tak na ten způsob.
   Je to až dojemné, jak o těchhle věcech mluví, jako bych na ně já měl názor.
   “Ták, a teď si dáme dobroučtou šunčičtu s hláškem, viď?” praví a cpe do mě lžičku s cákancem špinavě žlutého blátíčka.
   “No ne, nám snad nechutná pomerančíčet s čelným rybízkem?” dotazuje se, když odvracím hlavu před dalším cákancem.
   “Jú, ňam ňam, to je baštičta - to máme přece tak ládi, jehněčí se zelenintou, viď,” přede a rve víčko z další skleničky.
   Není prostě schopná pochopit, že všechny tyhle míchaniny MAJÍ NAPROSTO STEJNOU CHUŤ. Je úplně fuk, co je na skleničce napsané - co já vím, třeba šunka s ananasem, zvěřina á la bažant nebo pikantní sleďové závitky s hermelínem všecko to má chuť jako rozčvaňhaný papundekl.
   Obilniny nejsou o nic lepší. Až se divím, že si dávají tu práci, aby oddělili obsah od obalu.

DEN DEVÁTÝ
   “Trochu mi dělají starosti Sociálně Interaktivní Dovednosti malého,” slyšel jsem Ji pronést dneska večer.
   No ne, no ne. Jak začne mluvit takhle, může to znamenat jen jedno. Už se zase hroužila do té knihy.
   “Ne, fakt?” na to On. “Já bych býval řek, že jsou dost na výši.”
   Podtext je jasný Ve skutečnosti říká On asi tohle: “Kristepane! Nemůžeš aspoň na minutku přestat mluvit o miminu? Celý den jsem pracoval, a tvrdě. Jediné, o co mám zájem, je dát si v klidu skleničku a později možná trochu nekomplikovaného sexu. A rozhodně nechci diskutovat o ‘Sociálně Interaktivních Dovednostech’ našeho děťátka.”
   Nakonec se ukáže, tedy když si člověk odmyslí ten odbornický žargon, že mluví o tom, jaké mám vztahy k ostatním lidem, lidem ve světě venku, za dveřmi našeho domu, lidem, které neznám, a dokonce - pomoz mi pánbůh - k ostatním miminům.
   Od té chvíle, co tu knihu poprvé otevřela, z toho nikdy nekoukalo nic než potíže. Tentokrát Ji rozparádila jakási praštěná teorie o tom, že když mimina od raného věku tráví co nejvíc času s jinými miminy, rozvinou se v pozdějším životě v lépe společensky přizpůsobené jedince, kteří následně utvářejí pevné interpersonální vazby, vstupují do trvalých manželských svazků a nakonec se z nich určitě stávají kapitáni průmyslu, smírčí soudci a nositelé královských řádů a Nobelových cen.
   Kristepane!
   Dneska večer už tohle téma naštěstí dál nerozvíjeli. Jemu se podařilo to odvrátit docela jednoduše tím, že pustil televizi. Jenže já Ji znám. Ona se toho jen tak nevzdá. Jak si jednou vezme něco do hlavy, tak už to z ní nepustí.

DEN JEDENÁCTÝ
   Na frontě SID zatím klid.

DEN TŘINÁCTÝ
   Ještě pořád klid. Jenže já se nenechám ukolíbat do falešného pocitu bezpečí. Právě až si bude myslet, že má bdělost polevila, dá se nejspíš čekat, že udeří.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Měl jsem pravdu. Dneska ráno mě vyšoupla z baráku a v jednom kuse mě přitom nervovala, protože mlela: “To budeme mít dneska fajnovej den, viď?” nebo něco na ten způsob, a sotva jsme byli z domu, vyrazila směrem, kterým jsme ještě nejeli.
   No jistě, odvezla mě do baráku, který obsahoval nějakých pět šest dalších mimin.
   Okamžitě jsem vyjádřil svůj kritický názor na tuhle situaci: rozeřval jsem se a podělal jsem plenu. Jenže potíž je, že Ona už si na tuhle taktiku pomalu zvyká, takže mě jen naprosto automaticky přebalila.
   Tak jsem aspoň vyřvával dál, jen co mě položila na zem mezi ostatní mimina.
   Panebože, to byl ale spolek tupců - nezmohli se na nic jiného než řvát jak na lesy a dělat do plenek.
   Ale já jsem rychle postřehl jednu důležitou věc: v místnosti bylo mnohem míň matek než mimin. Velice podezřelé! Stačilo slovo “samoobsluha”, a hned jsem přesně věděl, jaký ďábelský plán vymyslely.
   Tak tyhle matky se prosím pokoušely získat nějaký ČAS PRO SEBE! Na Sociálně Interaktivní Dovednosti zvysoka kašlou. Prostě tam svoje potomstvo odloží a jdou si vyhazovat z kopejtka do supermarketu firmy Sainsbury.
   No, takže leckteré jiné mimino jim možná na takový průhledný fígl skočí, ale já, prosím, tedy ne. Jakmile se hnula ke dveřím, vydal jsem ohlušující řev.
   Krokem téměř neochvějným kráčela ode mě, a tak jsem se uchýlil k novému triku, který jsem si už nějaký čas ve vší diskrétnosti trénoval hezky v ústraní. To začnu ječet a ječet, a KDYŽ SE ANI JEDNOU NENADECHNU, okamžitě prudce zrudnu.
   Zabralo to dokonale. Hned mě zvedla ze země a pokoušela se mě v té zběsilosti nějak ukonejšit, ale já toho v nejmenším nehodlal nechat, až přiznala porážku a vzala mě domů.
   Několik dalších matek se seběhlo kolem nás a kuňkaly různé slaboduché rady, co že by mi jako mohlo být. Dospěly ke všeobecnému konsensu, že mě trápí zaražené větry.
   To mě docela uspokojilo. Pravda, moc originální to zrovna není, ale větry a tříměsíční kolika poslední čtyři měsíce zafungovaly jako výmluvy na všecko možné, tak proč zavrhovat spolehlivý recept na vítězství, no ne?
   Jenže jedna z matek vybalila pozoruhodnou alternativu. Jelikož jsem se úpěnlivě chytal za pusu (ochotnicky jsem přehrával hlubiny zoufalství), prohodila, že mi možná lezou zoubky. Časově by to prý jakž takž odpovídalo, tedy podle ní.
   Na to jsem tedy ještě nepřišel, ale jako nápad se mi to docela zamlouvá. Dává mi to mnohem víc možností než větry. Tak zaprvé, když lezou zuby, je stupnice daleko méně omezená. Když má mimino podle všeho zaražené větry, stačí ho zvednout, chvíli konejšit a hladit, až si - díky fungování vnitřního systému - pořádně odříhne, což znamená signál, že je po krizi a že je možno ho zase uložit do postýlky.
   Ale když se zvedne mimino, kterému podle všeho lezou zoubky, má mnohem širší možnosti. To se totiž dá vyřešit jediným způsobem, totiž tak, že se objeví zub, no a to může trvat pěkně dlouho.
   Je to jasné, od téhle chvíle nechám větry spadnout pod stůl a budu dělat prořezávání zubů.
   Dneska dopoledne jsem tím aspoň dosáhl přesně, čeho jsem chtěl. Deset minut nového čísla s rudou tváří a zoubečky, a už potupně kapitulovala a nesla mě domů.

DEN PATNÁCTÝ
   Myslel jsem, že Jí to snad dojde a že po včerejším debaklu se toho nápadu se SID vzdá, ale kdepak, představte si, že měla tu drzost a zkusila to dneska dopoledne zas.
   Jistě nemusím zdůrazňovat, že jakmile mě položila na podlahu k ostatním miminům, rozehrál jsem celý repertoár, rudé tváře atd., ale Ona to, prosím, vydržela celých dvacet minut, a teprve pak mě vzala domů.
   Její práh odporu se zvedá. Dělá mi to starosti.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Je strašně tvrdošíjná. Dneska ráno mě do toho baráku vzala zas. A sotva jsme tam dorazili, vyjevila naprosto šokující novou stránku Své povahy.
   Opustila mě! Jen tak si mě tam prostě nechala. Plácla mnou na podlahu mezi ostatní, obyčejná mimina, naprosto ignorovala mé vybroušené zubní číslo a chladnokrevně oznámila: “Jdu k Sainsburyům. Ten řev přestane, jakmile vyjdu ze dveří.”
   Tak jsem se postaral, aby se aspoň v tom zmýlila. Řval jsem bez nejmenší přestávečky, dokud se nevrátila, a pokračoval jsem vesele dál, i když mě honem honem sebrala a hajdy domů. Taky se mi povedlo poblinkat jednu z matiček prakticky od hlavy k patě a usvinit vestičku ještě jedné, ta se zase nerozvážně přihlásila jako dobrovolnice, že mě přebalí.
   Jinak jsem ale ještě pořád v šoku z té Její otrlosti. To Jí teda jen tak neprojde!

DEN DEVATENÁCTÝ
   A už to udělala zas - odhodila mě tam k těm dalším miminům a vyrazila si hezky sama!
   Kdyby jen to! Dokonce nešla ani nakupovat k Sainsburyům. (To já zas mám uznání, je mi jasné, že tam občas musí zajít, protože potřebuje doplnit zásoby sklenic s rozčvaňhaným papundeklem, plínek a dalších propriet.). Jenže tentokrát měla, prosím, tu neslýchanou drzost, že se šla dát ostříhat!
   No, a když se Ona dá ostříhat, tak to pro mě ale vůbec žádný přínos není. Naopak, znamená to pro mě výraznou nevýhodu, protože už Ji nemám dohromady za co tahat a co Jí matlat ztuhlou pevnou stravou.
   Budu muset změnit taktiku.

DEN DVACÁTÝ
   Začíná být děsivě lhostejná. Dneska ráno mě odnesla do jeslí a odpochodovala, ani se neohlídla. Když se pak vrátila a vyslechla, do jakých hlubin úzkosti jsem klesl, co byla pryč, jen mávla rukou a prohodila: “To jen tak dělá. Co nevidět z toho vyroste.”
   Mno, tak v tom prvním má možná pravdu, ale uvidíte, jak se postarám, aby se v tom druhém mýlila!

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Dneska ráno jsem si vyzkoušel nový přístup. Jako obvykle jsem byl opuštěn uprostřed hromady ostatních mimin, ale tentokrát jsem si nestěžoval, ani zvuk jsem nevydal. Ani jsem nezakňoural. Měla za to, že to je dobré znamení, už “z toho vyrůstám”.
   Chudák ženská důvěřivá.
   Hezky jsem si počkal, až jedno mimino, co bylo trošičku pohyblivější než my ostatní, přileze blíž, asi si mě chtělo pořádně prohlídnout. Strčilo mi přitroublý ksichtík k nosu, bezpochyby si právě rozvíjelo ty Sociálně Interaktivní Dovednosti, co ho v dospělosti vynesou až do nějakého městského ouřadu, na samý vrchol správy komunikací.
   Vyčíhal jsem si tu nejdokonalejší chvíli a pak jsem švihl pravačkou. Nehýtky mám nepatrné, ale krvavou trhlinu mu na tváři zanechaly docela uspokojivou. Pochopitelně začal řvát, takže ho jeho zničená matka okamžitě sebrala. Když se Ona vrátila z kosmeťáku (další ukázka nezodpovědného hovění nízkým choutkám), chovala se k Ní mamina postiženého prcka výrazně ledově.
   Jsem na dobré cestě.

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ A DVACÁTÝ PÁTÝ
   Sobota a neděle. Strávil jsem je mučením kočky a studiem jejích metod revanše. Naštěstí Ji kočka ještě pořád dost respektuje, takže si netroufá se mě dotknout, ale práci nohou a drápků má fakt velice dobrou, takže pozor!

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Byl jsem opět pohozen mezi ostatní mimina, jenže tentokrát jsem náležitě zužitkoval výsledky svého studia kočičího chování.
   Výsledek: 4 mimina a 2 matky s poškrábanými tvářemi.
   Důsledek: Vítězství na celé čáře. Když se tentokrát vrátila z další výpravy za nízkými choutkami (tentokrát k Benettonům, proboha živého!), dostalo se Jí zdvořilé žádosti, zda by mohla být tak laskavá a už mě do jeslí, prosím, nenosit. Že prý tam mám rozvratný vliv.
   Senzace! Víc SID už nepotřebuju, tohle mi docela stačí.
   Se zájmem jsem zaznamenal, že když se večer On vrátil z práce, nepadlo o tom ani slovo.

Zpět na obsah     Kapitola č.6

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)