DEN PRVNÍ
   Dneska zahájila bez jakéhokoliv varování přechod na pevnou stravu.
   Končilo polední kojení a já se zrovna chystal, že hodím menší chrupku, jenže vtom cítím, jak mi do pusy strká takový podlouhlý kus umělé hmoty. Lžíce, prosím.
   Už se zase radila s tou knihou. Vzal bych jed na to, že se tam dočetla: “Po čtvrt roce začněte miminku dávat pevnou stravu.” Bere všecko tak příšerně doslova, že právě tohle udělala. Na den přesně.
   Nejvíc mě na tom štve, že se jí to částečně povedlo. Využila momentu překvapení a opravdu se jí podařilo do mě trochu toho sajrajtu vpravit. Když jsem měl tu lžíci v puse, tak jsem na protest nějak jako naruby krknul a omylem jsem to spolkl.
   Fuj! Špinavost a sprostý podfuk!

DEN DRUHÝ
   Jenže se Jí tahle špinavost vrátila i s úroky, když si musela poradit s mou první plenou po přechodu na pevnou stravu.

DEN TŘETÍ
   Ve věci téhle pevné stravy nadále řádím jak černá ruka, ale je fakt, že jsem přece jen poněkud rozkolísaný. Musím se totiž přiznat, že mi to docela jede. Tedy ne že by mi to snad přímo chutnalo - chuť to nemá žádnou - ale ta konzistence je celkem příjemná. Jak člověk jednou zažije, že mu zažívacím systémem prolézá něco trochu hutnějšího, začne mu mlíko přece jenom připadat poněkud mdlé.
   No, ale nepřichází v úvahu, abych Jí to dal nějak najevo. Nehodlám Jí poskytnout možnost, aby se domnívala, že vítězí. 

DEN ČTVRTÝ
   Teprve teď si pomalu začínám uvědomovat, jaké možnosti mi ta záležitost s pevnou stravou poskytuje. Bryndání, ublinkávání a plnění plenek při mléčné stravě sice poskytuje nesmírné uspokojení, ale není to vůbec nic ve srovnání s tím, čeho se dá dosáhnout se stravou pevnou!
   O odklonu od ňadra už dneska svědčí stav rodičovského šatstva, koberců, nábytku, tapet, rodinného automobilu, a dokonce (když mám kliku) i kočky. Možnosti dalšího chaosu jsou prostě bezmezné.
   Kromě toho už mi zase začaly růst vlasy Ty se pevnou stravou dají taky nádherně ublemtat.

DEN ŠESTÝ
   Zase neděle, a to znamená pro změnu kostel. Mám takový pocit, že se Jim to začíná nějak podezřele líbit. Všechny pohyby konali v mnohem přesnější souhře s ostatními ovečkami než minulé dvě neděle, a dokonce se jim podařilo i do správné pauzy umístit několik odpovědí.
   A vypadá to, aspoň pokud jde o pana faráře, že přijít do kostela třikrát za sebou se rovná pravidelné docházce. Když si po mši potřásal s rodiči rukou, připustil, že za tři neděle bych mohl být pokřtěn.
   Vůbec, ale vůbec mi to nejde pod nos.
   A když se na mě potom přišli podívat Jeho rodiče, utrpěl jsem další šeredný šok.
   Po obědě najednou Jeho matka vytáhla z kabelky jakýsi teploušský krajkový hábit a oznámila: “Tohle jsou rodinné křestní šatečky, byl jsi v nich pokřtěn ty, chlapečku, i tvůj tatínek i tvůj dědeček a pradědeček v nich byli pokřtěni. Jistě mu je oblékneš v ten velký den, viď?”
   Jako bych já byl ochoten ukázat se v takovém kusu šatstva. Jen přes mou mrtvolu!

DEN OSMÝ
   Dneska jsem narazil na jednu z nevýhod přechodu na pevnou stravu. Nový bryndák.
   Ale ne takový ten froťák, co jsem na něj zvyklý. Tahle paráda je z tvrdé umělé hmoty a dole má takový jako okap, tam se patrně mají zachytit ty blemty, co ubryndávám.
   Pochopitelně jsem začal řvát, jakmile se mi to pokusila nasadit, ale nedala se odradit a nakonec se Jí podařilo na mě ten chomout vrazit a vzadu za krkem mi zacvaknout nějakou přezku nebo co.
   Rozeřval jsem se ještě mnohem mohutněji, ale Ona to vůbec nebrala na vědomí a začala mě krmit. Na oplátku jsem každé sousto vyplivl a pak jsem se pustil do složitého manévru, vrtěl jsem hlavou a zároveň jsem rval bryndák rukama, abych si ho otočil na záda.
   Nešlo to! Bryndák se mi nějak zasekl vepředu nebo co, a výsledkem veškeré mé námahy byl pocit, že mi to snad utrhne hlavu.
   Mám takové nepříjemné podezření, že tenhle souboj asi bohužel vyhraje Ona.

DEN TŘINÁCTÝ
   Neděle. Dneska se do kostela nešlo.
   To by možná mohla být dobrá zpráva. Když přestanou docházet pravidelně, odvolá třeba farář souhlas a ze křtin sejde. Později se na mě přišli podívat Její rodiče (moji rodiče zatím ještě pořád velice moudře obě sady prarodičů připouštějí jen odděleně). Po obědě najednou Její matka vytáhla z kabelky jakýsi teploušský krajkový hábit a oznámila: “Tohle jsou rodinné křestní šatečky, byla jsi v nich pokřtěna ty atd. atd.”
   Ujistila je, že v tom určitě půjdu ke křtu.
   Když jsem se na to podíval zblízka, zjistil jsem, že je to ještě teploušštější než ten druhý hábit.
   Už vidím, že budu muset v příštích čtrnácti dnech nasadit expresní růst, abych se do toho prostě nevešel.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Několik neděl nám nazrávala další zábavička, až nakonec dozrála. Přestože jsem donedávna neměl vůbec žádné vlasy, každý večer mi je tvrdošíjně myla. V důsledku toho se mytí vlasů změnilo v pravidelné záchvaty zuřivosti.
   Teď už vlasy zase mám, ale nevidím sebemenší důvod, proč bych měl přestat vyvádět při mytí jak blázen.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Něco na mě peče. Už jsem si tužil svaly, že se ve vaničce pustím do tvrdého boje proti mytí vlasů - docela jsem se těšil, jak si pěkně zařvu a budu přitom pozorovat, jak je z toho Ona čím dál vyšinutější - jenže mě vyšplouchla. Umyla mi všecko ostatní, a vlasů se aní nedotkla.
   To už si určitě zase četla v té knize. Asi je tam nejmíň jedna kapitola o psychologii raného věku.

DEN SEDMNÁCTÝ
   A dneska večer ve vaničce totéž - dělala, jako bych neměl vlasy. Na co si to, sakra, hraje?
   Tak pár dní počkám a uvidím, co zkusí dál. Když ty vlasy nechá nadobro, budu muset spustit bengál, až mi začne mýt nějakou jinou část těla...
   Pohlavní orgán třeba... Stejně už začíná být tak trošku nesvá, když mě myje tam v té krajině. Když se rozeřvu pokaždé, jakmile se tam přiblíží rukou, mohl bych jí z toho ušít docela pěkný komplex.

DEN OSMNÁCTÝ
   Vyzkoušel jsem si ten fór s pohlavním řevem ve vaničce a můžu, prosím, hlásit docela slušný úspěch. V očích se Jí objevil poněkud paranoidní výraz, a už se letěla poradit s příslušnou knihou.
   Asi je tam nejmíň jedna kapitola o pocitu viny v oblasti sexuální.

DEN DEVATENÁCTÝ
   Tvrdě šrotím na úkolu expresní růst.
   Datum křtu se neúprosně blíží.

DEN DVACÁTÝ
   Neděle, a ani tentokrát se do kostela nešlo. Jenže po obědě naneštěstí zavolal farář a křtiny mají definitivně zelenou.

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   Tvrdě se soustřeďuju na úkol expresní růst. Polykám hromady pevné stravy.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Dále pracuju na úkolu expresní růst. Pevná strava mi leze z uší (jakož i z obvyklejších míst).

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   Dneska večer jsem slyšel, jak se rodiče hádají, které šatičky budu mít v neděli na sobě k těm křtinám. On tvrdil, že ty Jeho mají prý v rodině už kolik století. Ona na to, že na to ty šatičky taky vypadají, a že prý ten, kdo koupil ty Její, měl aspoň trochu vkusu...
   Fialový hnus. Nepletl jsem se jim do toho, radši jsem se soustředil na expresní růst.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Jakmile dneska ráno On odešel do kanclu, vytáhla Ona ty křtinové šatečky Její rodiny, že mi je vyzkouší.
   Nenarvala mě do nich (trochu jsem tomu samozřejmě taky napomohl!).
   Byla zdrcená a skoro celý den probrečela.
   Když přišel domů On, nechal ji vzlykat a vyběhl nahoru. Vytáhl křtinové šatečky Jeho rodiny, že mi je vyzkouší. Nenarval mě do nich! Hurá! Akce expresní růst se zdařila.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Rodiče!
   Dneska ráno vyrazili po obchodech a koupili mi křestní šatečky ještě teploušštější než oboje ty rodinné.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Křtiny.
   Mám z toho jeden převládající pocit, a to hanbu. Hanbu, jakou může pociťovat jen někdo v teploušském hábitu, když po něm někdo jiný v teploušském hábitu plnou hrstí cáká vodu.
   Podal bych o té příšerné události podrobnější zprávu, ale prostě nemám slov...
   Nikdy jsem netušil, že mají rodiče takového příbuzenstva. Jsem naprosto vyčerpán, ono to totiž není jen tak, tvářit se, jako že je člověk podobný takovým davům lidí, jednomu po druhém.
   Na celé téhle záležitosti mě zajímá jedno jediné: jak starý musí člověk být, aby si mohl požádat o úřední změnu jména? 

Zpět na obsah     Kapitola č.5

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)