DEN DRUHÝ
   Zaslechl jsem Ji, když se dneska vytahovala do telefonu nějaké přítelkyni, jaké jsem krásné mimino, mnohem krásnější než jiné děti, protože mám spoustu vlasů. Tedy v zásadě proti něčemu takovému žádné námitky nemám - je to nakonec pravda - , jen se mi nelíbí, že dělá, jako by to, prosím, byla jen a jen Její zásluha.
   A pak povídá, že prý uvažuje, jestli mě nemá přihlásit do soutěže o nejkrásnější dítě. Hm.
   Začal jsem v postýlce šoupat hlavou ze strany na stranu.

DEN TŘETÍ
   Nadále pečlivě třu hlavou o postel.

DEN ČTVRTÝ
   Zaslechl jsem Ji, jak Mu říká o té soutěži o nejkrásnější dítě, má se konat koncem měsíce. Oba jsou do toho celí hr. Nemusím jistě zdůrazňovat, že já ne.
   Taky mi trochu dělá starosti, že mi On začal dělat umělecké snímečky. Už mu nestačí obyčejná fotka, musí mě brát z nějakého nesmyslného úhlu nebo skrz kapradí. Za chvíli je začne přihlašovat do soutěží.
   Hlavu si drbu o postel s čím dál větším úsilím.

DEN PÁTÝ
   Drbání hlavy se začíná vyplácet. Dneska ráno, když mě kojila, všimla si výrazné lysiny.

DEN SEDMÝ
   Z levé půlky hlavy mi slezly skoro všechny vlasy. Vypadám, jako bych měl prašivinu.

DEN OSMÝ
   Soustředuju se na pravou stranu hlavy. Vlasy mi línají po hrstech, a Ona se šíleně trápí.
   Aby se to nepletlo, tak se mi ještě k tomu vyvíjí mírná forma lebečních odřenin.

DEN DESÁTÝ
   Teď už jsem úplně plešatý a hlavu mám samý strup. Na dětském středisku na mě dneska ostatní maminy vrhaly krajně útrpné pohledy. Ona se šíleně styděla.

DEN DVANÁCTÝ
   Opět vztyčily nestvůrně strašidelnou hlavu Křtiny. Zaslechl jsem Ji, jak si o tom povídá do telefonu se Svou matkou.
   Říkala, že kdyby to záleželo na Ní, dala by mě pochopitelně pokřtít okamžitě, jenže On prý k tomu má nepřekonatelný odpor a tvrdí prý, že by bylo pokrytectví dát pokřtít dítě, když člověk není přívržencem křesťanské víry až do těch hrdel a statků.

DEN TŘINÁCTÝ
   Zaslechl jsem, jak si On povídá do telefonu se Svou matkou.
   Říkal, že kdyby to záleželo na Něm, dal by mě pochopitelně pokřtít, ale Ona prý k tomu má nepřekonatelný odpor a tvrdí prý, že by bylo pokrytectví dát pokřtít dítě, když člověk není přívržencem křesťanské víry až do těch hrdel a statků.

DEN ČTRNÁCTÝ
   Zaslechl jsem je, jak se do krve pohádali, jestli mě mají dát pokřtít, nebo ne. On prohlásil, že jelikož ani jeden ani druhý nechodí do kostela, bylo by to čiré pokrytectví. Zásada je nakonec zásada.
   Hm.

DEN PATNÁCTÝ
   Dneska večer jsem Ho zase zaslechl, jak telefonuje. Mluvil se Svou matkou. Poznal jsem to jasně podle toho, jak se kroutil. Nakonec řekl, že to bude těžké, ale že prý uvidí, co se s tím dá dělat..
   Pak jsem slyšel, jak mluví s Ní, a že prý ho ničí, když Ji vidí, jak se trápí, a tak, když na tom bude Ona opravdu trvat, tak On - čistě z lásky k Ní - Své zásady tedy spolkne a dovolí, abych byl pokřtěn.
   Že je to ale chlap prohnaná, co?
   Načež se Ona okamžitě vrhne k telefonu a honem matce vyklopí, že se Jí podařilo Ho umluvit a že křtiny budou od neděle za týden.
   A pak, jen tak jako mimochodem, zavolal On na faru. Z Jeho strany rozhovoru mi bylo jasné, že:
a) pan farář má nejmíň šest neděl takového křtění, že neví kam dřív skočit,
b) stejně křtí jen děti lidí, co k němu chodí pravidelně do kostela.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Dneska koupili nový kus dětské výbavy. Je to takové to nosítko na nošení kolem krku neboli klokaní kapsa.
   Večer si kapsu se mnou oba vyzkoušeli. Jsem radši, když si mě na předek připne Ona než On. No, to byste snad byli taky, ne?
   Tedy ve skutečnosti je to ohromně pohodlné, jenže to jsem jim nikterak nehodlal dát najevo, takže pokaždé když se mě do toho pokusili strčit, nasadil jsem osvědčenou metodu řevu a kopání.

DEN DVACÁTÝ
   Dneska mě vzala v kapse na nákupy. Docela příjemné.
   Ale když mám hlad, tak je to k vzteku. Mít obličej zabořený do prsou a nemoct si rychle cucnout kvůli několika vrstvám látky a podprsence pro kojící matky patří k nejzoufalejším zážitkům, jaké jsem zatím poznal.
   Ovšem fakt je, že to otevírá rozsáhlá nová území pro ublinkávání.

DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
   I Ona je toho názoru, že kapsa je skvělá, a tahala mě v ní skoro celý den.
   Večer si musela jít lehnout, protože ji bolelo v zádech.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Sobota. Kojila mě v posteli. Nemůže vstát, protože Ji bolí záda.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Neděle. Nový zážitek. Vzali mě do kostela.
   A podle toho, jak v jednom kuse vstávali, když všichni ostatní seděli, a naopak, to vypadalo, že i pro ně je to nový zážitek.
   Když bohoslužba skončila a všichni se trousili ven, představil se On faráři. “Mluvil jsem s vámi o tom křtu...,” povídá. “Vzpomínáte si, říkal jste, že když budeme pravidelně docházet do kostela, tak to bude v pořádku...”
   “Správně,” pokyvoval farář. “Jenže přijít jednou, tomu já neříkám docházet pravidelně, co říkáte?”

DEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
   “Myslíš, že má malej v pořádku oči?” zeptala se Ho úzkostlivě, když se mi oba dneska večer před spaním vznášeli nad postýlkou. “Já totiž, no, nezdá se ti náhodou, že tak trošilinku šilhá, co říkáš?”
   Ne, já teda vážně nevím, co by chtěli. Když mě ukládají a já se na ně nepodívám, jsou celí ukřivdění a melou něco v tom smyslu, že jsou mi šumafuk, a když se na ně podívám, tak se zase začnou užírat, že šilhám.
   Cha. Prosím vás, jen to zkuste zadívat se z hlubin dětské postýlky na dva lidi aspoň třikrát větší než vy, a nešilhat přitom.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Trénuju si šilhání. Jelikož jsou zřejmě odhodlaní se tím užírat, můžu pro ně udělat aspoň to, že jim pro to užírání poskytnu nějakou viditelnou příčinu.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Nácvik šilhavosti se mi teda fakt ohromně daří. Zjistil jsem, že když se na to pořádně soustředím a začnu si oběma očima upřeně čučet na špičku nosu, dosahuju opravdu skvělých výsledků (tzn. že se Ona okamžitě začne děsně užírat).
   Dneska se užírala tak, že zavolala sousedku, aby z ní vytáhla, co si o šilhání myslí ona. Tak tenhle úskoček jsem jim zhatil, předstíral jsem, že spím, až to sousedku přestalo bavit a šla domů.

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Už mi to fakt ohromně jde. Dohnal jsem Ji dokonce k tomu, že si nade mě stoupla s tou knihou v rukou. Když vyhrabe dílenskou příručku a začne mě srovnávat s ilustracemi, je to pokaždé důkaz, že se hluboce užírá.
   Dneska se dostavil cesťák a dělal reklamu dvojitým oknům, a Ona ho prosím pozvala dál, aby Jí dal dobrozdání, jestli šilhám nebo ne. On na to, že prý neví. Zbavila se ho až za dvě hodiny, teprve když u něho objednala atriové dveře.

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Všechno chce cvik, jinak se prý dokonalosti nedosáhne, a tak trávím veškerý čas, tedy pokud nespím, s očima zaostřenýma na špičku nosu.
   Dneska zase pozvala dál jednoho jehovistu, aby mi zkontroloval šilhání. Ten taky pro změnu nevěděl, pak tu zacláněl tři hodiny a konečně se uvolil, že vypadne, ale jen výměnou za Její duši - a za mou taky.

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Teď už se tím teda užírá doopravdy. Zaslech jsem Ji, jak Mu předčítá kapitolu o šilhání z té knihy. Každé mimino, když je úplně malé, má prý šilhat, ale když po několika měsících šilhá dál, znamená to, že skutečně ŠILHÁ. A Ona je den ze dne přesvědčenější, že já tedy zaručeně ŠILHÁM.

DEN TŘICÁTÝ
   Dneska mě zase vzali do kostela. Tentokrát jsem prořval celou mši. Farář prohlásil, že Je rád vidí, no a za pár neděl že už si prý budou moct promluvit o tom, jestli bude možné dát mě pokřtít.
   Ona se ho zeptala, tedy jako nezaujatého cizího pozorovatele, jestli si myslí, že šilhám, nebo ne. Farář pravil, že neví, ale že Pánbůh pečuje o veškeré lidstvo stejně, dokonce i o šilhouny. Mám takový dojem, že Ji to zrovna moc neuklidnilo.
   No, takže do večera vyletěla intenzita užírání do takových výšin, že zavolala doktora. Dospěla k závěru, že jsem zralý na pohotovost, a chtěla, aby se pan doktor prosím dostavil okamžitě. Pan doktor byl toho názoru, že v případě šilhání se toho za čtyřiadvacet hodin asi moc nezmění, kristapána, paní, vždyť je neděle! A že prý se zastaví zítra.
   Než šla spát, vznášela se ještě chvíli úzkostlivě nad postýlkou. Otevřel jsem oči a vyzkoušel jsem si novou variaci - zadíval jsem se na ptáčky na pravé straně postýlky levým okem a na ptáčky na levé straně okem pravým:
   Zabralo to jak buldozer. Rozplakala se, takže ji nakonec musel On - ačkoliv měl na večer poněkud méně ušlechtilé záměry - utěšovat a chlácholit málem až do rána.

DEN TŘICÁTÝ PRVNÍ
   Doktor dorazil. Napřel jsem oči rovně jak strunky. Že prý s nimi nic nemám, jsou úplně v pořádku.
   Doktor vyrazil. Sotva se na mě nahoru přišla podívat Ona, zaostřil jsem pravým okem na ptáčky vlevo a levým na ptáčky vpravo.
   Vůbec na to nezareagovala.
   Hm. Že by tu mou neviňoučkou lest prokoukla?

Zpět na obsah     Kapitola č.4

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)