DEN PRVNÍ
   Nejsem si tak docela jist, jestli s Ní má On tak úplně počestné úmysly.
   Dneska večer se domníval, že jsem při krmení v jejich posteli usnul, a pokusil se mě odšoupnout stranou a přisoukat se blíž k Ní.
   Dost se mě to dotklo. Nakonec, je to snad moje máma, ne?

DEN DRUHÝ
   Dneska večer to zkusil zas.
   Tedy abych Jí nekřivdil, je fakt, že Ho v tom nepodporovala. Dokonce Ho odstrčila a poněkud nerudně se Ho dotázala, jestli taky někdy myslí na něco jiného.
   Řekl, že tedy náhodou občas myslí taky na něco jiného, ale kristepane, vždyť už je to kolik měsíců, ne?
   Odpověděla, že doktor říkal, že musejí počkat. Po šestinedělí půjde na kontrolu a pak se uvidí. “To už máš jenom deset dní, tak co.”
   Soudě dle toho, jak oddusal do obýváku k láhvi vizoura, bych myslel, že podle Jeho počtů je deset dní mnohem víc, než jak to vidí Ona.

DEN SEDMÝ
   Trochu experimentuju s novým druhem řvaní. Je daleko pronikavější, a mezi jednotlivými jeky se vždycky tak trochu zatřesu a ještě navíc párkrát vzlyknu.
   Zapůsobilo to naprosto zázračně. Okamžitě Jí to do očí vehnalo takový ten paranoidní pohled.
   Pak jsem předstíral, že mám hlad, ale jakmile mi nabídla bradavku, ztratil jsem o ni zájem a začal jsem znovu brečet. Nasadil jsem pochopitelně svůj nový řev.
   Okamžitě letěla pro knihu.
   Než se On vrátil z kanclu, našla už v rejstříku to, co hledala: “Tříměsíční kolika.”
   To se mi tedy líbí. Nóbl věc. Je to fajn pocit, takhle oficiálně doktorsky mít pojmenované, že jsem normální prevít.
   A poskytuje mi to naprostou volnost, abych se dalších pár neděl mohl chovat jak zvíře.

DEN DESÁTÝ
   Moc mi nejde pod nos směr, jímž se věci začínají vyvíjet. Dneska jsem Ji zaslechl, jak na Něho večer v ložnici mluví nějak moc láskyplně.
   Tak jsem jim to rychle zatrhl: najel jsem na ten svůj nový řev Celou noc jsem si bahnil v príma tříměsíční količce a nedal jsem jim ani deset jekuprostých minut.
   Prosím, aby na sebe sahali, v tom jim teda zabránit nemůžu, ale aspoň se postarám, aby z toho neměli sebemenší požitek!

DEN JEDENÁCTÝ
   Nadále dělám, co je v mých silách, abych je pořádně utahal.

DEN DVANÁCTÝ
   Dneska byla v nemocnici na kontrole po šestinedělí. Představte si tu drzost: nevzala mě s sebou! A nejen to, ale aby mi to pěkně osladila, strčila mě ke Své matce. No, aspoň jsem něco naspal, abych na Ně byl večer zase hezky ve formě.
   Vrátila se kolem poledne celá rozzářená (pokud teda ženská s podprsenkou na kojení může zářit) a oznámila, že prohlídka dopadla přímo skvěle.
   Její matka prohlásila, že ji to moc těší, mrkla na ni a dodala, že ví o někom, koho to bude těšit ještě víc. Takové vulgárnosti, fuj! No, aspoň mi to včas připomněli, takže jsem měl čas naplánovat si taktiku dalšího tažení.
   Takový ten opravdu bojový řev jsem nasadil ve chvíli, kdy se On vrátil z práce. A pak už jsem se jen postaral, aby jeden nebo druhý u mě byli - a pěkně vzhůru prosím - celou noc. Rozhodně spolu tedy nebyli tak dlouho, aby jim bylo nějak k užitku, že ta prohlídka dopadla přímo skvěle...

DEN TŘINÁCTÝ
   ... pokud tedy nestihli jedno bleskové setkáníčko mezi 03.14 a 03.17, to se přiznám, že jsem na chviličku odpadl.
   Jestli ano, tak byli určitě natolik zbití, že si to moc neužili.

DEN PATNÁCTÝ
   Sobota. Přišli mi složit poklonu Její rodiče. Ještě pořád prý vypadám přesně jako Ona, když byla malá. Taky mi přinesli další dáreček - takovou jako kejvací věcičku, pověsí se to na postýlku, a když zatáhnete dole za takový kroužek, hraje to Půlnoc, do skel bubnují kapky. Říkám si, že mi to asi nebude stát za námahu.
   Taky se ptali, jestli už je známo, kdy budou křtiny. Rodiče jim řekli, že to ještě nemají najisto potvrzené.
   Co se mě osobně týká, čím déle to zůstane nepotvrzené, tím lépe. Představa, že církev požehná tomu příšernému jménu, co si na mě vymysleli, mě prostě děsí.

DEN ŠESTNÁCTÝ
   Přišli mi složit poklonu Jeho rodiče. Ještě pořád prý vypadám přesně jako On, když byl malý. Taky mi přinesli další dáreček a - ano, uhádli jste - je to taková jako kejvací věcička. Pověsí se to na postýlku, a když zatáhnete dole za takový kroužek, hraje to Půlnoc, do skel bubnují kapky. To nemohli vybrat nějakou, aby aspoň hrála něco jiného?
   A když se Jeho rodiče zeptali: “Opravdu takovou ještě nemá?”, odpověděla Ona: “Ne, kdepak.”
   Taky se ptali na ty křtiny.
   Všiml jsem si, že moji rodiče nezvou oba prarodičovské páry najednou.

DEN SEDMNÁCTÝ
   Nezamlouvá se mi to. Mám takový dojem, jako by si začínala nějak moc zvykat, že mě má nablízku. Dneska jsem Ji slyšel, jak telefonuje. Myslela si totiž, že spím.
   “Na večeři my přijdeme strašně rádi,” vrkala. “Ale kdepak, s malým nebudou žádné potíže. Teď už večer a v noci krásně spí. Vezmeme s sebou košík, strčíme ho někam do ložnice nebo tak, a prostě ho pustíme z hlavy, dokud nebudeme chtít jít domů.”
   A pak už teda fakt šlápla vedle. Povídá: “No bóže, tak máme dítě, to přece ještě neznamená, že kvůli tomu přestaneme žít společensky.”
   Ne? Tak tomu já říkám hozená rukavice!

DEN OSMNÁCTÝ
   Tak trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se teď někdy mohl vytasit s prvním úsměvem, ale po tom, co vykládala do telefonu o té večeři, jsem si řek tůdle, to si počkáte.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Málem jsem ujel a dneska ráno po krmení omylem vypustil malý úsměv. Jen taktak se mi na poslední chvíli povedlo přebudovat to na říhnutí.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Už se zase pohroužila do té knihy a vyčetla tam, že někdy mezi měsícem a šesti nedělemi by dítě mělo vyprodukovat první úsměv. Takže teď jsou oba celí zelení, že jsem to ještě neudělal.
   Potíž je v tom, že ta jejich starost je fakt k popukání, mám co dělat, aby mi necukalo v koutcích.

DEN DVACÁTÝ PÁTÝ
   Tak dneska večer se konal ten mejdan, a já můžu ve vší skromnosti prohlásit, že to skončilo naprosto suverénním vítězstvím.
   Mým, rozumí se.
   Vyštafírovali se na to oba jaksepatří. Ona si vzala nové šaty, koupil jí je On, prý “za odměnu, že se jí tak rychle po dítěti zase vrátila postava”.
   (Náhodou mě trochu míchá, že po mém příchodu tak rychle zase zeštíhlela. No, aspoň se můžu utěšovat, že boky už bude asi mít širší nadobro, a ta potrhaná kůže na břichu... tu snad má taky doživotně, ne?)
   V autě jsem předstíral, že spím, takže se mě u těch jejich přátel pokusili propašovat předsíní se zhasnutým světlem. Ale zrovna když se nade mnou Jejich přátelé vznášeli a extaticky pošeptávali, jaké jsem to krásné robátko, rozhodl jsem se, že jim udělám jedno parádní kompletní probuzeníčko. Cítil jsem, jak Ona ztuhla, ale výbušnou situaci jsem okamžitě zneškodnil, rozkošně jsem zabrblal, povzdechl si, šup tam s palečkem, a už se zdálo, že zase usínám.
   “Jé, no to je ale senzační svištík,” shodovali se všichni do jednoho.
   Uskladnila mě ve volném pokojíku a šla, ale ještě předtím zašpitala: “Tak, že teď pěkně necháš mámu a taťku, aby si udělali hezký večírek pro dospělé, viď, a maminka tě pak hezky nakrmí, až přijdeme domů, jo?”
   Zachoval jsem ticho a pěkně jsem si vyčíhal chvilku, kdy způsobím největší rozvrat. Slyšel jsem, že popíjejí aperitívky. A pak přišla moje narážka. Dole pohyb, nahoru dolétaly hlasy, uvolněná, nenucená konverzace, panstvo se přesouvalo do jídelny ke stolu. Odpočítal jsem to do deseti a pak jsem spustil. Okamžitě byla nahoře, šup z košíku a pěkně do náruče.
   Mohl jsem klidně vynést trumf tříměsíční koliky, ale rozhodl jsem se, že si ho nechám v záloze.
   Namísto toho jsem předvedl jedno klasické zachrčení, k tomu zrudnout a zatlačit. No, tak to budeme potřebovat plenu, co?
   Tak šupky do koupelny, rozepla mi plenkáče, nacvičeným pohybem vytáhla plenu a poněkud se podivila, že není ani mokrá.
   Snad nejdůležitější věc v životě je, umět si všecko perfektně načasovat, a musím říct, že jsem byl opravdu náramně spokojen, jak se mi to teď povedlo. Bleskurychle jsem zachrčel a zatlačil - a odměnou mi byl dokonalý zásah nejen na plenkáče a na kobereček v koupelně, ale i na Její nové šaty.
   Trefa, ne? A co teprv až začnu s pevnou stravou, to budete koukat!
   No, takže tím jsem tak nějak určil rytmus celého večera. Pokaždé když mě položila, jsem se rozeřval, pokaždé když mě zvedla, jsem se rozječel. Předvedl jsem jim dokonalý obraz mimina v předsmrtné fázi tříměsíční koliky. A k tomu se mi podařilo navíc vyřídit tři další pleny, jakož i veškeré měkčí textílie, které se mi dostaly na dostřel.
   Rodiče to vydrželi do tři čtvrtě na deset, pak sebrali mou výzbroj a výstroj a dali se na poněkud utrápený ústup.
   S malým prý nebudou žádné potíže! - Cha, mám takový dojem, že teď bude chvíli trvat, než si troufnou tuhle větu zase vyřknout!

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Když zvítězím, jsem prosím velkodušnost sama, a tak jsem jim dnes hodil první úsměv.
   Po tom včerejším debaklu vypadala tak zničeně, že jsem prostě neodolal.
   Počkal jsem si hezky na večer, když se On vrátil z kanclu. Náladu měl mizernou. Teprve předešlého večera si pořádně uvědomil, jak jim můj příchod změní společenský život. A v důsledku toho nebyl zrovna dvakrát roztomilý, ani na mě, ani na Ni.
   Takže když mě ukládala do postýlky, byla tak trochu ubrečená, a v tu chvíli jsem pojal rozhodnutí, že Ji trochu povzbudím a poprvé se usměju.
   No, nejdřív jí to nějak ne a ne dojít. Zvedne mě a začne mlít: “Copak, máme větříky?”
   Usmál jsem se znovu. Nic.
   Abych jí to trapně dlouhé vedení trochu zkrátil, řekl jsem si, že ty zkroucené rtíky ještě trochu rozhojním, a radostně jsem zaklokotal. Konečně jí to došlo. “Malej se usmál!” vykřikla ze všech sil. “Malej se usmál!”
   Kýžený efekt se dostavil. Okamžitě se po schodech přihnal nahoru On a uslintaně mi nakoukl do postýlky.
   Okamžitě jsem se rozječel.
   Ten si totiž bude muset první úsměv teprve zasloužit!

DEN DVACÁTÝ SEDMÝ
   Zatím se nadále usmívám jen na Ni, na Něho ne. Ona je z toho bez sebe radostí. On je bez sebe vzteky.
   Ohromný fígl, tohleto citové vydírání, už mi to docela začíná jít. Mám takový pocit, že si v budoucnu budu užívat hodiny a hodiny neškodné srandy, když je budu pěkně navzájem rozeštvávat.

DEN DVACÁ TÝ OSMÝ
   Doprčic! Zaspal jsem, a není nejmenších pochyb, že tu nekontrolovanou půlhodinku navíc využili k nějakým techtlům. Jinak si prostě nedovedu vysvětlit, proč se On tak přiblble culil a proč se oba tak debilně uchechtávali, když si mě konečně vzali do postele.
   No, žádná starost, však já jim to pěkně vrátil. Řval jsem naprosto neutěšitelně, odmítal jsem pít, a když jsem si konečně dal říct, sál jsem tak zuřivě, že je teď úplně rozkousaná.
   Já se tedy omlouvám, ale tady jde fakt o území. Taková věc se musí ostře zaštípnout hned zkraje (celkem dost výstižné přirovnání, řekl bych, nějaký takový pocit asi musí mít, když mě nakojila).

Zpět na obsah     Kapitola č.3

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)