DEN PRVNÍ
   No, tak jsem tady. Po tom, co jsem prodělal v těch minulých devíti měsících, ať tedy tohle honem kouká být lepší!
   Při tom tlačení a hekání jsem se rozhodl, že celou tuhle záležitost budu brát ohromně statečně. Ale když jsem se konečně vydral ven, čím se mi za tu statečnost odměnili? Vyjukaně čučeli, povykovali: “On nekřičí!”, a nakonec mě nedůstojně ponížili. Obrátili mě hlavou dolů a plácli mě přes prdel.
   Tak jsem jim poskytl, co si přáli, a zařval jsem jak tur. To už byl úspěšnější kousek.
   Sotva skončilo plácání přes prdel, podrobili mě dalšímu nedůstojnému obřadu: začali projevovat posedlý zájem o moje přirození. Zřejmě se devět měsíců nemohli dočkat, až se dozvědí, jakého jsem pohlaví, no prosím, to beru, ale trochu zdrženlivosti by tedy rozhodně neškodilo.
   Tak, a než se stačím rozkoukat, zabalí mě do deky a strčí mě do náruče Jí. “Jů, ty jsi náš malej klasaveček, viď?” A začne vrkat. “No ty si pěkňoučkej chlapečet, viď?”
   Tedy vzdor kýčovitému ňuňání to byla chvíle docela zajímavá - poprvé jsem měl možnost podívat se do tváře ženě, která mi po celých devět měsíců byla samohybným domovem.
   Musím říct, že nevypadala zrovna nejlíp. A já tedy fakt nevím, k čemu ty potoky slz.
   Ne že by brečela jen Ona. Přes rameno jsem jí viděl druhou polovici toho spiknutí - Jeho. No, a ten na tom byl ještě hůř bledý, rozklepaný a pro změnu i Jemu se hrnuly po tvářích slzy.
   Vypadá to, že tady venku nedají bez brekotu ani ránu. Tak co mi zbývalo než se k nim přidat, a pořádně nahlas.
   Jenže jeden jim holt nevyhoví. Před minutou byli celí zoufalí, že neřvu - a teď najednou v jednom kuse zase: “No tak, neplač, chlapečku náš, hodnej, hodnej, neplač...”
   Tak hergot, co vlastně chtějí?
   Celý ten první den byl jedno nedůstojné ponížení po druhém: přestřihli mi životodárné spojení s Ní. Umyli mě, zvážili mě a navlíkli mě do příšerného kombinézovitého hábitu. Ale než celá tahle procedura skončila, uvědomil jsem si jednu důležitou a velkou pravdu, totiž že moji rodiče jsou na mně naprosto závislí a okamžitě reagují na sebemenší změnu nálady na mé straně.
   Stručně řečeno, začalo platit významné základní pravidlo: TADY TO MÁM NA POVEL JÁ! 

DEN DRUHÝ  
   Dneska ráno mě přišli navštívit Její rodiče. Zřejmě vypadám přesně jako Ona, když byla malá.
   Přinesli mi dáreček - chrastítko ve tvaru medvědí hlavičky na rukojeti. “S tím si určitě za chvíli začne hrát,” povídali. Já a hrát si s gilotinovaným méďou - jo, až naprší a uschne...
   Její rodiče se vyptávali, jak prý se budu jmenovat, jestli už si vybrali. Doufám jenom, že to, co rodiče navrhovali, měly být přesvědčivé ukázky jejich bujného humoru.
   Dále se Její rodiče zajímali, kdy že prý budou křtiny. Moji rodiče začali mluvit o počasí.
   Do toho kojení jsem se fakt zažral. Ona je z toho celá ustaraná. Teoreticky odjakživa ví, že na to nakonec ty ňadra má, jenže se to holt nedá jaksi vyzkoušet nasucho. Už si dělá hlavu, že pro mě nedokáže vyrobit dost mlíčka. Senzace, tohle si musím zapamatovat: ODEPŘÍT SOUHLAS KE KONZUMACI BUDE UŽITEČNÁ FORMA CITOVÉHO VYDÍRÁNÍ.
   Přišel na návštěvu On a přinesl si foťák. Ona si umyla vlasy, trochu se nalíčila a vzala si čistou noční košili, aby na oficiálním snímku vypadala co nejlíp (vzhledem k aktuální situaci nic moc).
   Říkal jsem si, že se mi podařilo všecko parádně zpackat, když jsem Jí tu čistou noční košili pozvracel, zrovna když On zmáčkl spoušť, ale On měl zřejmě ohromnou radost, že se mu to podařilo vyblejsknout. Mám takový divný pocit, že ať v příštích několika týdnech udělám cokoli, budou to brát jako vhodný námět pro snímeček.
   Odpoledne si mě přišli prohlídnout pro změnu Jeho rodiče. Zřejmě vypadám přesně jako On, když byl malý.
   Přinesli mi dáreček - chrastítko ve tvaru medvědí hlavičky na rukojeti. “A opravdu ještě takovou nemá?” ptali se. “Ne, kdepak,” usilovně vrtěla hlavou Ona.
   Pročpak asi lže? Čuchám čuchám možnost rodinných konfliktů - menší napětíčko mezi soupeřícími prarodiči.
   Jeho rodiče se vyptávali, jak prý se budu jmenovat. Tohle ale moji rodiče nemůžou myslet vážně, takovéhle návrhy!
   I o křtiny se Jeho rodiče zajímali.
   O něco později se Ona trošinku pohádala se staniční sestrou. Ona je totiž přesvědčená, že nejhodnotnější je kojení na přání, a sestra si myslí, že mi nijak neuškodí, když si na další krmení čtyři hodiny počkám.
   Sestra má samozřejmě pravdu, ale s potěšením zjišťuju, že Ona si svůj systém prosadila. Pro mě ovšem dobrá zpráva, protože kojení na přání mi poskytuje mnohem víc možností řádit a vůbec dělat brajgl.
   Sestra je nadále proti a temně si mumlá pod fousy, že prý si “na sebe plete bič”. Ani neví jaký! 

DEN TŘETÍ
   Velký den. Vezou mě domů z nemocnice.
   Zabalili mě tak pečlivě, že jsem průzorem sotva na oči viděl. Ale i tak jsem si nemohl pomoct, trochu mě ten domek zklamal. Když se jeden rozvaluje celých devět měsíců v lůně, nemá dohromady o čem uvažovat, a musím se bohužel přiznat, že jsem si sem tam tak trochu zafantazíroval, že bych se mohl narodit nějakým pracháčům.
   Na chvilku jsem se dokonce opájel představou královské rodiny...
   No nic, co se dá dělat.
   Sotva jsme dorazili, šup se mnou nahoru do mého dětského pokoje, a už to jelo: “Podívej se, to máš klásnej pokojíčet, viď?” a “To je nádhela, co, docela sám plo sebe, viď?” (Teda vážně, s tím “viď?” by si fakt mohli trochu hodit zpátečku.)
   Pokud jde o ten pokojík, moc rád bych jim dal za pravdu, ale je mi líto... Moji drazí rodičové mají řadu vynikajících vlastností, ale vkus - no nic, pusťme to z hlavy.
   Tak například, hned nad postýlkou - přímo v zorném poli nešťastníka, kterého do ní vrazí - je nesmysl s huňatými krokodýlky. Ne, teda vážně! Takové dítě třeba vyroste v představě, že krokodýlové jsou přítulní tvorečci - dovedete si představit to překvapení, až vyroste? Ten Světový fond na ochranu zvěře musí mít taky pěkně máslo na hlavě.
   Už se nemůžu dočkat, až se v postýlce postavím, rafnu toho nejbližšího krokodýla a CELOU TU ZHOVADILOST SERVU!

DEN ČTVRTÝ A PÁTÝ
   Tyto dva dny byly zcela vyplněny návštěvníky. Všichni mi přicházejí složit hold, jako první se dostavila Jeho kmotra. Zřejmě vypadám přesně jako Jeho strejček Wilfrid, dokud ještě poznával lidi.
   Přinesla mi dáreček - bryndák s želvami nindža. Chápete to? Hned je vidět, že to dostala někde s velkou slevou - nic nestárne tak rychle jako včerejší reklamní šlágr.
   Jo, a kmotřička se zajímala, kdy budou křtiny

DEN ŠESTÝ
   Další návštěva - Její přítelkyně z práce. Zřejmě vypadám přesně jako princezna z Kentu. Brrr!
   Přítelkyně mi přinesla dáreček - bryndák s myšákem Mickeym a myškou Minnií. Ten teda aspoň není se slevou, ale jinak naprosto rezolutně odmítám stát se součástí disneyovského spotřebního světa v tak raném stadiu života!

DEN SEDMÝ
   Další návštěva - Jeho kolega z práce. Zřejmě vypadám přesně jako mlíkař ha ha ha!
   Přinesl mi dáreček - balíček prezervativů. “Dneska už je nosí chlapi i ženské,” prohlásil. “Čím dřív se začne připravovat, tím líp ha ha ha!” Tohle mu zřejmě po několika panácích v polední pauze s kamarády připadalo jako ohromný fór. Jí to očividně připadalo daleko méně k smíchu než Jemu.
   O křtinách se pan kolega nezmínil, ale zase prohlásil, že si večer s Ním vyrazí na pár žejdlíků, že aby prý jako klukovi neoschla hlava ha ha ha.
   Zaznamenal jsem, že při následujícím krmení bylo mlíko poněkud nakyslé.

DEN DEVÁTÝ
   Dneska jsem se seznámil s potenciálním nepřítelem.
   Kočka! Zřejmě si ji opatřili jako náhradní objekt pro citové uspokojení, než do toho šlápli a udělali si mě.
   Byla to nenávist na první pohled. Kočka na mě plivla, tak jsem se rozbrečel.
   Je jasné, že nakonec zvítězím já. Jenže teď je kočka proti mně zvýhodněná. Je ohromně pohyblivá, a já jsem ohromně nepohyblivý Ale pracuju na tom.

DEN DESÁTÝ
   Objevil jsem další zdroj potenciálního životního nebezpečí. Opatřila si knihu s mnohoslibným názvem Péče o dítě.
   Je mi jasné, že tuhle knihu budu mít v příštích měsících na očích každou chvíli. Sebemenší příznak vývoje na mé straně se bude sledovat a kontrolovat podle příslušného hesla.
   Takže hotová věc, když budu chtít, aby se hned celá rozklepala, stačí vyrukovat s něčím, co nenajde v rejstříku.

DEN JEDENÁCTÝ
   Jelikož byla Ona dokonale vyklepnutá neustálým krmením na přání, oznámil On velkomyslně, že se o mě večer postará, aby si mohla pořádně odpočinout, že prý “si to zaslouží”.
   Bylo to přímo dojemné. Má totiž ještě větší trému než Ona. Otevíral ten fascikl každé dvě minuty a studoval ho, jako by se s příručkou dálkového kursu v ruce pokoušel zneškodnit bombu.
   Vydrželo Mu to celou třičtvrtěhodinku. Pak v akutně paranoickém stavu letěl nahoru vzbudit Ji, protože nabyl přesvědčení, že trpím veškerými neduhy, co jich v rejstříku je.
   Jediné, co se mu za tu třičtvrtěhodinku povedlo, bylo přebalit mě. No, tedy jakž takž.
   Ale jak na sebe zato byl nezřízeně pyšný!
   “Přebalit určitě nepotřebuje,” oznamoval v běhu, když se oba hnali dolů zkonfrontovat mé (neexistující) příznaky se seznamem děsivých dětských nemocí. “Vždyť jsem ho právě přebalil.”
   Jo, tak tuhle repliku uslyšíme během příštích měsíců mockrát. Vidím Ho před sebou v polední pauze s kámoši v hospodě, jak se skromně uculuje a prohlašuje: “No, to víte, dělám, co můžu. Žena pochopitelně s malým tráví času víc, já jsem nakonec přes den v práci, ale pomáhám jí, když přijdu domů. No, tak třeba například... kluka přebaluju.”
   Kdepak můj fotřík. Stoprocentní Nový Člověk.

DEN DVANÁCTÝ  
   Dneska velké vzrůšo! Poprvé jsem vyrazil ven v kočárku. Příšerně to zadrncalo přes práh - dojde Jí, doufám, že bude muset trochu trénovat s prázdným kočárem, než si příště vyjedeme zase na výlet.
   Vyjížďka to byla kratičká: na roh naší uličky, dál podél nějakých obchodů a k drogistovi.
   A pak zase domů, úkol nesplněn. Totiž, abyste rozuměli, jediný důvod, proč mě táhla ven, byl, že se chtěla se mnou vytahovat před přáteli a známými. Jenže nepotkala ani nohu. Dokonce i v drogerii prodávala nějaká nová holka, v životě ji předtím neviděla.

DEN TŘINÁCTÝ
   Další výšlap v kočárku. Ten vchod ještě pořád nezvládá.
   Na frontě společenské bylo dnešní dopoledne poněkud zdařilejší, i když musela projít ulicí třikrát sem tam, než potkala někoho známého.
   Na ty, co nakonec potkala, jsem očividně udělal mohutný dojem - ostatně aby ne!
   Tři se domnívali, že vypadám přesně jako Ona, dva se domnívali, že vypadám přesně jako On, a jedna se domnívala, že vypadám přesně jako Winston Churchill. No nazdar!
   Jedna se vyptávala na jména.
   Dozvěděla se, že už se On i Ona konečně rozhodli. A pak jim to Ona vyklopila.
   To snad opravdu musí být nepodařený vtip.

DEN ČTRNÁCTÝ
   A zase ven v kočárku. Prahová překážka zdolána o zlomeček líp, ale ještě pořád potřebuje cvičit, cvičit, cvičit.
   Šli jsme na středisko. Vážili mě atd. Ostatní maminy obdivně zíraly - no, jak jinak, nakonec, že? Narazila tam na sousedku, taky s robátkem (odpudivý spratek, jestli chcete slyšet můj názor). Sousedka se nade mě naklonila jak přelud, aby si mě mohla pořádně prohlídnout, a já nasadil ten nejlepší ksichtík Přesně Jako Ona.
   “Jú,” na to sousedka, “ten ale jako by tátovi z oka vypad, co?”
   Já nevím, že se vůbec namáhám.

DEN PATNÁCTÝ
   Dnes krajně uspokojivý střet s kočkou.
   Vlezla ke mně do pokojíku někdy odpoledne, já měl tou dobou podle Nich spát. Ne že bych začal okamžitě řvát. Kdepak, nechal jsem to ubohé stvoření, aby si předem jako obvykle chvíli hnětlo přehoz a pak se uvelebilo na divanu. Dokonce jsem jí dovolil, aby začala příst.
   A pak jsem si vyzkoušel nový kousek, už nějakou chvíli jsem to trénoval. Spočívá v divokém máchání rukama, hlava nehlava. Prsty, nehty, všecko víří vzduchem a skoro pokaždé to zaručeně skončí pořádným škrábancem na tváři.
   Jakmile se mi podařilo pěkně se rycnout, spustil jsem strašlivý řev. Do pokoje okamžitě vtrhne Ona. Jediný pohled na mou tvářinku, a už rázným myšlenkovým skokem dospěla přesně k tomu závěru, jaký jsem zamýšlel.
   Kočku popadla a nemilosrdně jí naplácala.
   Sotva ji pustila, kočka vystřelila dolů a šup ven dírou. Od té doby se tu neukázala.

DEN DVACÁTÝ
   Dneska jsem se naučil nové slovo. Tedy Ona se ho vlastně taky naučila teprve dnes. Do té chvíle totiž nevěděla, jak má popsat můj milý zvyk vyklápět jí na rameno malinké bábovičky zvratků, když mě zvedne do náruče.
   Jenže se zase ponořila do chytré knihy a teď už ví, že se tenhle jev nazývá ublinkávání neboli regurgitace a ta bábovička že je regurgitát.
   Teď, když znám příslušný odborný termín, pojal jsem úmysl rozhodně vylepšit načasování a přesnost mých regurgitací.  

DEN DVACÁTÝ PRVÝ
   Den věnovaný převážně tréninku regurgitování.
   Fór je v tom, nezvracet ve chvíli, kdy vás zvedají a kdy jste v matčině zorném poli, ale hezky to držet, dokud si vás Ona pěkně neumístí přes rameno.
   A pak musí být člověk mazaný. Nemá cenu zvracet na plné péro, protože i v tomhle úhlu si toho Ona snadno všimne. Umění pravého regurgitátora spočívá v tom, že z pusy nepozorovaně vypustí malou bublinu zvratku, takže Ona o tom bílém fleku na zádech švestkově modré vestičky vůbec neví, dokud ho nezahlédne někde v zrcadle nebo najednou v nóbl supermarketu firmy Sainsbury nezačne mít pocit, že Ji celý den pronásleduje ramfalec plesnivého sýra.

DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
   Den jsem trávil vybrušováním techniky regurgitace. Pomalu se propracovávám Jejím šatníkem. Další cesta kočárkem. Do čistírny.

DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
   Nadále dělám znamenité pokroky na regurgitační frontě. Ovšem usvinit Jí nějaké sváteční šaty se mi ještě nepodařilo. Jenom mi dopřejte trochu času. Dneska si mě přišla prohlídnout obvodní dětská sestra. Zřejmě mám ještě pořád náležitý počet údů.

DEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
   Začala si dávat přes rameno mušelínovou plenu, když mě zvedá. Mrzuté. Za to patrně vděčím té obvodní sestře.

DEN DVACÁTÝ OSMÝ
   Dneska Jí přišlo pozvání na kávu. Na zítra dopoledne. Podle toho, co Mu říkala o Své zítřejší hostitelce, chce na ni udělat obzvláštní dojem tím, jak nedopustila, aby jí můj příchod změnil životní styl.
   No, jestli si to opravdu myslí...

DEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
   Dnešní dopolední kávový dýchánek vyústil v mé zatím největší vítězství. Její hostitelka je profesionální feministka nabeton odhodlaná “nikdy se nedat dítětem připoutat k domácnosti.”
   Ona tedy, pravda, od chvíle, kdy jsme dorazili, dělala, co mohla: nonšalantně si se mnou pohazovala, jako bych už léta byl nějaký její doplněk nebo co, a hned na hostitelku vybalila takové ty řeči na způsob: “Kdepak, já jsem se hned od počátku pevně rozhodla, že malej se bude muset přizpůsobit mému životnímu rytmu, a hotovo.”
   Já jsem zatím číhal na tu pravou chvíli, aby mé úsilí mělo maximální dopad.
   Dočkal jsem se asi za čtyřicet minut. Její nonšalantní chování už fakt začínalo hraničit s lhostejností. Popadla mě a hodila si mě přes rameno.
   Vyprodukoval jsem dokonalý regurgitát a uplacíroval jsem ho takříkajíc přímo do černého. Nejenže jsem jí po celých zádech upatlal elegantní černé plátěné sáčko, ale ještě bohatě zbylo i na pěkný lepkavý cákanec, který pomalu skanul na drahý potah hostitelčiny pohovky.
   Ani ne za pět minut už jsme pochodovali domů. A sáčko muselo do čistírny.
   Takže jsem hvězda, nebo HVĚZDA?

Zpět na obsah     Kapitola č.2

2005©Jackvéz & Pytlák
(Black Rams Publishers™)